Každý z nás se s věkem více či méně proměňuje vnitřně i navenek. Někdo se s přibývajícími lety dokáže vypořádat lépe, jiný hůř. Společné ovšem všichni máme to, že se ve stáří změníme mnohem více, než bychom si před pár desetiletími, v plné síle, dokázali představit.
Vědci v nedávno publikované rozsáhlé studii věnované vnějším i vnitřním proměnám člověka v čase, o níž informoval britský zpravodajský server BBC, došli k překvapivému závěru: drtivá většina z nás si dokáže uvědomit změnu fyzické a duševní kondice a rysů osobnosti, kterou oproti minulosti prošli, ovšem nepočítá s tím, že by se v budoucnu jakkoli měnili dál. Tato zvláštní vlastnost lidské mysli byla pojmenována „iluze konce osobní historie“ a podle vědců má velice často nešťastné a nepříjemné následky pro osobní i profesionální život.
Jiné už to nebude
Podívá-li se kdokoli z nás směrem zpět v čase a zamyslí se, jak se vyvíjel jeho životní příběh, zpravidla si dokáže poměrně přesně vybavit a interpretovat jednotlivé fáze transformace, které ho v důsledku učinily takovým, jakým je nyní. Někdo byl, dejme tomu, plaché a stydlivé dítě, ale díky jistým životním zlomům a zkušenostem nasbíral dostatek sebevědomí, vnitřní síly a sociálních dovedností, takže si v dospělosti připadá jako šťastný a vyrovnaný člověk na svém místě. Jiný mohl být pro změnu v dětství divoký, neposlušný a neposedný, ale v dospělém věku díky proměnám a zrání vlastní osobnosti našel vnitřní klid i radost ze života.
„Jsme většinou schopní si uvědomit, že naše osobnost se vyvinula a změnila v čase z podoby, kterou měla v dětství, do stavu, který zažíváme teď. Jakmile ovšem začneme přemýšlet o tom, jak se změníme za deset nebo dvacet let, nedokážeme si přiznat, že podobně nevyhnutelné proměny našeho já budou pokračovat. Navíc rychleji, než bychom čekali,“ píše psycholog Hal Hershfield z University of California v Los Angeles ve své nové knize s názvem Tvá vlastní budoucnost.
„I ti největší skeptici na otázku, jak vidí vlastní budoucnost za čtvrt století, odpovídají: jiné už to nebude. Změny se stářím ovšem tak jako tak přijdou a nevyhnou se nikomu. Je proto moudřejší se na ně včas psychicky připravit,“ dodává Hal Hershfield.
Klíče ke štěstí
Fenoménem iluze konce osobní historie se vědci začali seriózně zabývat teprve nedávno. První rozsáhlý výzkum se jeho autoři rozhodli zahájit před dvěma lety, ale k tomu, aby získali co největší množství respondentů, potřebovali nejdříve ze všeho zajistit publicitu mezi širokou veřejností.
K tomu jim pomohla spolupráce s populární show belgické státní televize s názvem Tajemství klíčů ke štěstí, kde vystupují renomovaní vědci a lékaři, rozebírají nejčastější příčiny toho, proč jsou lidé hlavně ve starším věku nešťastní nebo nespokojení se životem, a snaží se nabízet zdánlivě prostá, ale přitom univerzální řešení. Tento krok se ukázal jako prozíravý: vědcům se do výzkumu přihlásilo více než sedm a půl tisíce dobrovolníků ve věku od 18 do 68 let.
Historie končí právě dnes
Vědci jim dali vyplnit dotazníky, z nichž odvodili, nakolik jsou extrovertní, entuziastičtí, kritičtí, disciplinovaní, jestli se nechají lehce znechutit a rozčílit a nakolik jsou otevřeni novým, neznámým zážitkům a zkušenostem. V další fázi dotazovaní odpovídali na stejné otázky, ale byli vyzváni, aby si představili, jak by na ně odpověděli před deseti lety a za deset let od současné chvíle.
„Hlavním tématem mé práce je zkoumat cesty k lepšímu zvládání svých i cizích emocí a hledání takových zákonitostí, které by nám umožňovaly lépe činit rozhodnutí, jejichž výsledkem bude šťastnější a spokojenější život obzvláště starších lidí,“ uvedl v pořadu vedoucí výzkumu, psycholog Jordi Quoidbach. Vědci podle něj pracovali s hypotézou, že fenomén iluze konce osobní historie se projevuje intenzivněji u starších ročníků než u těch, kdo teprve překročili práh dospělosti.
Ta se ovšem nepotvrdila, z odpovědí naopak vyplynulo, že na věku v tomto ohledu až tak nezáleží. „Mladí kupodivu trpí tímto syndromem srovnatelně stejně jako lidé ve středním věku a důchodci. Shodně se domnívají, že veškeré osudové životní zlomy a proměny se v jejich životech udály už v minulosti, a nepředpokládají, že by je čekaly i v budoucnu. Věří iluzi, že jejich mysl a duše zamrzne v současném stavu a už se měnit nebude,“ vysvětluje Jordi Quoidbach.
Výzkum podle něj také zjišťoval, nakolik se iluze konce historie projevuje ve vztahu k osobním životním hodnotám dotazovaných. Ukázalo se, že i v této oblasti působí na naši mysl se značnou silou: bezmála tři čtvrtiny respondentů se domnívají, že písničky, filmy, knihy nebo životní záliby, které mají v oblibě teď, už se v budoucnu měnit nebudou.
„Překvapivě hodně lidí podléhá mylnému pocitu, že vše podstatné už se stalo a jejich pohled na život a okolní svět zůstane stejný, jako je teď. Historie, jak se zdá, pro ně končí vždycky právě dnes,“ dodává.
Přehnané sebevědomí
Ve své nové knize Emoční kompetence pojednávající o takzvaném sebepojetí, což je představa člověka o sobě samotném, Jordi Quoidbach spojuje iluzi konce historie s tím, co nazývá „epidemií přehnaného sebevědomí a duševního pohodlí“. Tato „civilizační choroba duše a mysli“ se podle něj dříve vyskytovala jen zřídka, proto také nikoho nenapadlo o ní mluvit nebo ji vědecky zkoumat. V současnosti některým z jejích příznaků ovšem v USA, Kanadě, Austrálii nebo Evropě trpí sedm lidí z deseti.
„Většina jedinců je přesvědčená o tom, že to, co dělají a myslí si oni, je jediné správné a pravdivé, zatímco všechno ostatní je lež. Přehnaná sebeláska a přehnané sebevědomí v nich vyvolávají dojem, že jsou atraktivní pro ostatní a životní hodnoty nebo styly, které vyznávají, jsou jediné, které za to stojí,“ píše profesor ve své nové knize.
„V dnešní době je pro hodně lidí děsivá představa, že by se ještě měli nějak měnit nebo třeba, nedej bože, zrát a moudřet. Je jim dobře tak, jak jim je teď, a jakýkoli pokus o změnu tohoto stavu považují za nebezpečný útok na svou identitu,“ konstatuje.
Pohodlná jistota
Dalším důvodem, proč lidé v moderním světě, který je nutí ke stále větším tempu a výkonu, tak snadno a rádi podléhají iluzi konce historie, je kromě přehnaného sebevědomí podle vědců přehnané duševní pohodlí a lenost. „Lze pochopit, že dávají přednost hrabání na vlastním písečku a uzavírání se do uzavřených skupin přátel – kult peněz a konzumu je nepochybně další z podstatných příčin,“ vysvětluje Hal Hershfield.
„Nesmírně se tím ovšem ochuzují o skutečnou radost ze života, spojenou s otevřeností k ostatním, jistou dávkou pokory a schopnosti vcítit se do druhého, stejně jako s neustálým vnitřním bojem, překonáváním překážek a vnitřním obohacováním se o nové a neznámé, s vnitřní vůlí neustále poznávat víc a víc do hloubky sebe samého, okolní svět i tajemství vesmíru a konečnosti všeho,“ upřesňuje.
Podobná pohodlná jistota a duševní lenost jsou přitom podle něj podobně zákeřné jako rezignace na pohyb tělesný a jakoukoli sebemenší námahu, která zvyšuje riziko cukrovky nebo kardiovaskulárních chorob. Jako názorný příklad uvádí člověka žijícího v kultuře, kde je běžné pohybovat se výlučně auty, který s výjimkou cesty do garáže a z garáže, z obýváku do ložnice, případně ze záchodu do koupelny zcela vypustil ze svého života přirozenou chůzi, protože chodit je z jeho pohledu namáhavé a vyčerpávající.
Strach z konce
„Velkou roli samozřejmě hraje strach z budoucnosti, ať již existenciální, nebo existenční. Obavy, bohužel často opodstatněné, že si ve stáří nebudeme užívat života, ale místo toho bude už jen hůř – budeme nemocní, chudí nebo skončíme pod mostem – nám přirozeně příliš chuti myslet na to, co bude za dvacet let, nepřidají,“ konstatuje profesor Hershfield s tím, že nebát se vystoupit ze svého uzavřeného světa stereotypů, připustit si možnost, že se v našich životech udá ještě něco zásadního, smířit se s tím, že nebudeme věčně mladí a že náš život je konečný – to jsou všechno zcela zásadní komponenty získání a uchování si imunity vůči iluzi konce osobní historie.
„Jako společnost nás civilizace činí nejen pohodlnějšími a rozmazlenějšími, ale také zbabělejšími. Američané zcela vytěsnili ze svého vnímání fenomén konečnosti života a smrti, protože se jim to nehodí do konceptu nekonečnosti ‚štěstí za peníze‘. Mnohé další kultury se předhánějí, kdo je více napodobí. Vytrácí se tak schopnost předcházet nečekaným situacím, přijímat i to, co je bolestivé, smutné či nepříjemné, a improvizovat v reakci na konkrétní změny a situace, které nám přinesou,“ napsal ve své knize Jordi Quoidbach.
„To nám v důsledku přinese nejen větší šanci nepropadnout frustraci ze stáří, ale i vyrovnanost, díky níž si můžeme užívat krásné a neopakovatelné okamžiky, které pokročilý věk harmonickým osobnostem s bohatým sociálním životem přináší,“ zdůraznil.
Zdroj: časopis Květy www.quoidbach.org
