Zhuntovaných těl tu totiž potkávám spoustu a nelze si nevšimnout těch nepřirozeně obtěžkaných kily navíc. V lázeňském areálu ve svahu Studničního vrchu musejí několikrát denně překonat desítky schodů tam a zpět. Zatímco já je občas kondičně vyběhnu (byť po operaci pořád ještě na posledním schodu hledám ztracený dech), obézní lázeňští hosté za mnou ztěžka zdolávají první desítku. Cítím vděk, že můžu, pochopení a soucit, že oni ne.

Jenže můj soucitný pocit se během pobytu pozměnil. A to i přesto, že jsem ve věci body shamingu velmi citlivá, mám několik kamarádek s nadváhou, s nimiž téma sdílím, ve Vlastě jsme o nebezpečí hodnocení až ostouzení toho, jak vypadáme, několikrát osvětově psali... Samozřejmě že se tato glosa netýká všech lidí s nadváhou – a už vůbec nechci zobecňovat. To prosím podtrhnout. Ale lidí, kterých se týká, jsem v lázních potkala nemálo.

Poprvé jsem o nich zapochybovala v lázeňské jídelně nad velikostmi porcí. Jejich snídani bych si mohla rozdělit na třetiny a měla bych na celý den vystaráno. „Ale tak velká těla jistě potřebují velké množství jídla,“ odpovědělo mi mé chápající já. Asi už zapomnělo na bolestivou historku naší lázeňské spolubydlící – zdravotní sestry s vyhřezlou ploténkou, která se jí přihodila v práci při manipulaci s obézním pacientem. Druhá pochybnost se dostavila v lázeňské kavárně nad velikostí kávy a zákusků. Kopa šlehačky jim často přetékala ze sklenic i přepadávala ze zákusků. „Sama jsi včera hřešila v osm večer dortíčkem s domácí šlehačkou, a navíc jsi ho zapíjela pivem!“ připomnělo mi mé kritické já úklid před vlastním prahem. „Ale krokoměr mi po celém dni ukázal přes deset tisíc kroků po lese, takže gastro odměna byla v rovnováze!“ okamžitě si chuťovou slast zdůvodnilo mé alibistické já.

A jsme u třetí pochybnosti, u pohybu v hlubokém lese nad Gräfenberkem. V blahodárně léčivém prostoru – kde čím výš, tím lépe pro tělo i duši – jsem za celé tři týdny procházek potkala lázeňských hostů (nejen) se sklonem k obezitě tak na prstech jedné ruky. Snazší bylo najít je na zahrádce restaurace „vrostlé do židlí“, jak trefně poznamenala má nová lázeňská kamarádka. „Lidé se do lázní přece nejezdí jen léčit, ale také si užívat!“ vysvětlilo mi mé shovívavější já, ale jeho požitkářský argument už začínal pokulhávat.

Mému korektnějšímu já došla slova u pohybových procedur předepsaných venku, třeba u řízené skupinového chůze lesem nebo u dechového cvičení v parku. Žasla jsem nad tím, kolik pacientů si nechává potvrdit účast na proceduře a po razítkové „trofeji“ v lázeňském průkazu mizí ještě před začátkem, a to tedy bez rozdílu váhy. Co by za procedury hrazené pojišťovnou dala milá známá, která přijela do lázní v Jeseníku jako samoplátkyně na týdenní pobyt přesahující dvaadvacet tisíc korun?

A co by tomu všemu – včetně mého vnitřního dialogu – řekl geniální léčitel a světový zakladatel vodoléčby Vincenz Priessnitz, který svým klientům před dvěma sty lety předepisoval celostní kombinaci vody, vzduchu, pohybu, fyzické práce, střídmosti v jídle, abstinence a zákazu mluvit o svých nemocech? Možná že se uzdraví jen ten, kdo v to věří. Kdo se uzdravit opravdu chce a nechce dožít zhuntovaný… Co svým pacientům říkal určitě, bylo „Buďte trpěliví!“ Jako bych ho zaslechla vysoko na Studničním vrchu sama v dešti pod proudem ledové lesní sprchy, kdy se obě moje já spojila. Měj trpělivost se sebou i s druhými, buď laskavá, ale i upřímná. K sobě i ostatním.

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články