V severní Itálii před časem nalezli záznam stařičké legendy týkající se Svaté rodiny s Ježíškem. Prchala z Palestiny do Egypta, aby se zachránila před vojáky judského krále Heroda Velikého. Ten přikázal vyvraždit všechny betlémské novorozené chlapce, mezi nimiž měl být Spasitel, jenž ho jednou údajně svrhne z trůnu.

Zcela vyčerpaní a žízniví „bibličtí běženci“ se po dlouhé štrapáci přehřátou pouští dostali k oáze se studnou obrostlou rozkvetlým heřmánkem. Sotva ze studny začali pít, desítky kvítků se oddělily a napadaly do vody, a daly jí tak výraznou uklidňující a posilující moc. Za to se heřmánku dostalo zaslouženého požehnání Panny Marie: „Od této chvíle buď bylinou nebes – uklidňující neklidné a posilující slabé!“

Zdroj: Youtube

Hojí a ochraňuje

Heřmánek patří k léčivým rostlinám s neuvěřitelně dlouhou, ale přesto ne pokaždé zcela ověřenou historií. Podle některých badatelů byl jako „bylina zázračné moci“ známý již v časech bájného čínského císaře Šen-nunga, botanika, léčitele a autora herbáře Kniha klasických bylin. Nic na tom nemění ani názory jiných vědců, že toto dílo vzniklo až počátkem našeho letopočtu a reprodukuje pouze výběr císařových poznatků.

Na ženské problémy

MUDr. Kateřina Veselá, PhD. ředitelka reprodukční kliniky Repromeda
Nezastupitelnou funkci má heřmánek při léčbě ženských potíží. Je ceněný pro blahodárný vliv na ženské orgány. Tiší menstruační bolesti, zajišťuje normální trávení a přirozenou obranyschopnost organismu. Stejně jako meduňka přináší dobrou náladu.“

Jednu z nejstarších prokazatelných heřmánkových domovin lze však identifikovat bez rozpaků – je to Egypt. Zde byl považován za „erbovní bylinu“ a mocnou rostlinu, nadanou božskou regenerační silou, stejně jako schopností hojit a chránit. Proto se také pěstoval na hrobech jako symbol očekávaného znovuzrození zesnulých, podobně jako se každé ráno očekává návrat slunce.

Susan Lavenderová v díle Magické rostliny píše: „Nálev z heřmánku kdysi lidé pili, aby dosáhli spojení se sluneční energií pro její hojivé a obnovující účinky na duši. Nálevem se obohacovaly i rituální koupele a sušené květy se přidávaly do kadidel při obřadech spojených se sluncem a vzývání bohů Slunce. Byl i rostlinou bezpečí. Lidé si z heřmánku vytvářeli magickou bariéru kolem oken a dveří, aby zabránili přístupu negativních sil…“

Bylinný lékař první volby?

Evropané mají podivuhodnou mentalitu. Než vyzkoušejí něco nového, čekají, až to bude někým či něčím „požehnáno“ – od nebes, „kapacit“, výzkumných ústavů, nedejbůh ministerstev a nějakých úředníků. Využívání heřmánku jako důležité léčivky to však mělo lehké. Stáli za ním největší antičtí učenci, svým způsobem „heřmánkoví mluvčí“: nejslavnější farmakolog starověku Pedanius Dioscorides, autor 37 svazků pozoruhodného díla Naturalis historia, nebo lékař Gaius Plinius st.

Asklépiadés z Prusy měl s léčivými rostlinami obrovské praktické zkušenosti. S nadsázkou tvrdil, že by se okamžitě vzdal svého povolání, kdyby ho někdy heřmánek zklamal a nezachránil mu zdraví. No, nezachránil, prý zemřel v důsledku smrtelného úrazu, na který ani heřmánek nestačil. Co se týká indikace bylinky při jiných diagnózách, všichni starověcí učenci se shodovali: bolesti hlavy, obtíže spojené s ledvinami, močovými cestami a měchýřem, játry, ženským ústrojím a těhotenstvím.

Castlemanova Velká kniha léčivých rostlin uvádí: „Ve střední Evropě se od nepaměti heřmánek užíval při poruchách trávení, k vyvolání menstruace a potlačení menstruačních bolestí. Časem se indikace rozšířila na žaludeční vředy, infekce, úzkostné stavy, posilování imunity a artritidu.“ Světoznámý anglický bylinář 17. století heřmánkový indikační seznam rozšířil ještě o horečku, žloutenku, ledvinové kameny či městnavé srdeční selhání.

Obliba této léčivky se z Evropy dostala do Ameriky. Tamní eklektičtí lékaři, předchůdci současných přírodních léčitelů, doporučovali využívat heřmánek ve formě obkladů k urychlení hojení ran a k prevenci gangrény. Nálevy předepisovali dokonce na malárii, tyfus, zastavení chyby plodu, oddálení předčasného porodu, uklidnění bolavých bradavek nebo léčbu kojeneckého průjmu.

Na horečku i deprese

Mgr. Ing. Markéta Rozinková, nutriční specialistka
Heřmánek je již dlouhá staletí známý pro své protizánětlivé, znecitlivující účinky. Může přispívat k tlumení křečí, má antiseptické vlastnosti a také účinkuje jako mírné sedativum. Lidé si ho oblíbili v bylinných nálevech pro jeho schopnost zklidnit trávení, bolesti žaludku a střev. Nálev z heřmánku ulevuje při nevolnosti, obtížích s ledvinami, tlumí bolesti hlavy, snižuje horečku a uspíší i vypocení.
Méně známé jsou možná jeho účinky zevní, protože zápara z heřmánku má blahodárné účinky na hojení popálenin nejen od sluníčka. Dezinfikuje rány a zanícená místa po akné, silnější nálev se dá použít jako kloktadlo při bolestech v krku. Z heřmánku lze vyrobit macerovaný olej, který se uplatní při snižování bolestivosti artrotických nebo revmatických kloubů, dokonce i při bolestech zad. Doporučuje se používat nálev a napářky při bronchiálním astmatu a nachlazení. Byla prokázána jeho účinnost proti různým stafylokokům a streptokokům, proti Bacillus subtilis, Escherichia coli nebo proti infekcím způsobeným kvasinkou Candida albicans. Méně známé jsou jeho účinky u mírnění poruch menstruace, při hemoroidech, na obklady a koupele k celkové harmonizaci a regeneraci organismu. Velmi významná jsou zjištění o účincích na psychický stav konzumenta nálevů s heřmánkem. V USA byla objevena jeho schopnost redukovat úzkost, zlepšovat náladu a mírnit depresi. Na Pensylvánské univerzitě podávali lidem s mírnými projevy depresí každý den heřmánkový extrakt. U většiny účastníků došlo k výrazné redukci projevů onemocnění. Terapeutický efekt heřmánku se navíc časem zvyšoval, a to bez navýšení dávky, což je podstatný rozdíl oproti farmaceutickým lékům, na něž se vyvíjí tolerance, a je proto nutné postupně navyšovat dávkování nebo četnost dávek.“

Geniální Ital

Heřmánek vychvaloval do nebes významný renesanční botanik a lékař Pietro A. G. Mattioli, působící mimo jiné v Praze jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského. Říkali mu „geniální Ital“. V době svého působení na Ferdinandově dvoře dokončil velkolepý Herbář, který byl z latiny přeložen do 60 jazyků (o český překlad se zasloužil Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562).

Mattioli uvádí: „Heřmánek čili rmen zahřívá a suší. Složení jest ušlechtilého. Mocí svojí ztenčuje, rozhání, zřeďuje, rozpouští, zeslabuje, měkčí, odkládá bolesti. Pití odvaru heřmánkového květu nebo byliny louhované ve víně vyvádí ženské nečistoty, žene s močí kámen a s močí i kaly, stravuje nadýmání i větry, zahřívá studený žaludek, krotí vnitřní bolesti žaludku, střev, ledvin, měchýře i matky (dělohy), odstraňuje otoky, otevírá játra i slezinu, vyčišťuje žloutenku, zahání dýchavičnost a vyprazdňuje prsa. Pití čaje heřmánku s květem rozpouští zimnice a nejvíce ty, které pocházejí z pěnokrevnosti a z ucpání průduchů těla…“

Mnohé z indikací převzala i populární rakouská bylinkářka Maria Treben. Ve svých knihách doporučuje heřmánek do každé rodiny s malými dětmi, „neb je pro ně všelékem zvláště při bolestech a křečích v bříšku“.

Úspěchy heřmánkové čarodějnice

Co by to bylo za panteon „heřmánkových léčitelů“, kdybychom pominuli nejpopulárnějšího českého léčitele 20. století pátera Františka Ferdu, k jehož mimořádným schopnostem bývalo přičítáno i jasnovidectví. Ač měl ze všech léčivek největší respekt k cibuli, heřmánek zřejmě přicházel na řadu hned po ní.

Zabere na rakovinu?

Antioxidant v heřmánku zvaný apigenin má mj. funkci chránit rostlinu před ultrafialovým zářením. Jak se ukázalo, tato sloučenina může také potenciálně pomoci chránit lidi před melanomem. Heřmánek však prokázal široké protirakovinné účinky vůbec. Studie uveřejněná v Cell & Bioscience je zmiňuje u různých typů onkologických onemocnění, včetně rakoviny prostaty, kostí, plic, prsu a tlustého střeva.

Velkých úspěchů dosahoval zejména při léčbě bércových vředů. Několik hrstí heřmánku doporučoval přelít přes síto téměř vroucí vodou, kterou však zachoval k dalšímu použití. Spařený heřmánek rozprostřel na pláténko o velikosti asi 30 x 30 cm, podložil ho pod lýtko a nohu jím opatrně obvázal až k holeni. Obklad pak překryl druhým pláténkem smočeným ve vodě, jíž byl heřmánek spařen. Nohy takto doporučoval obkládat dvakrát za den, vždy na hodinu a proceduru opakovat 14 dní.

Podobných heřmánkových úspěchů lze dohledat více. Tak třeba známý švýcarský duchovní, bylinkář a vyznavač přírodní medicíny Johann Künzle vyprávěl o selce, kterou nemocní vyhledávali jako „heřmánkovou čarodějnici“. Podle legendy vrátila pěti nedoslýchavým sluch tak, že v heřmánkovém oleji upražila mořskou cibuli a ještě teplý olej jim kapala do uší. Při bolestech očí a zakaleném vidění zase uvařila heřmánek v mléce a obklady na oči přikládala pokud možno ještě teplé.

Maria Treben zase reprodukovala vzpomínku tohoto faráře, který byl navíc jejím přítelem. Šlo o uzdravení tkalce, který mohl spát jen v sedě, protože v jiné poloze měl pocit, že se udusí. „Heřmánková čarodějnice“ ho prohlédla a usoudila, že mu dostatečně neodchází moč, což nemocný potvrdil. Dala mu tedy postupně vypít láhev červeného vína, v němž byl uvařený heřmánek. Pohár ráno a pohár večer. Muž začal mohutně močit, až byl po osmi dnech zcela vyléčený.

Seriózní výzkum kontra poplašné informace

Přestože se léčba bylinami v pojetí oficiálních zdravotních institucí často zmítala jako bambusová bárka na rozbouřeném moři, jednou ji všichni chválili a propagovali, podruhé hanili a zatracovali, nakonec si své místo na slunci uhájila. Mnoho rostlin vstoupilo do oficiálních lékopisů současně potvrzujících i účinné látky obsažené v heřmánku: modrou silici s hlavní složkou chamazulenem, účinný bisabolol, farnesen, matricin, polyacetylenové sloučeniny, flavonové glykosidy, kumarinové látky či apigenin.

Argentinští výzkumníci zjistili, že apigenin obsažený v heřmánkové silici se váže na stejné receptory buněk jako celá řada sedativně působících látek, mezi které patří například diazepam. Z toho odvodili podobný efekt byliny. Japonští vědci zase zkoumali vliv výparů heřmánkové silice na zvířata prožívající stres. U těch, která byla vystavena heřmánkovým výparům, znatelně poklesla hladina stresových hormonů.

Americké studie dokazují, že heřmánek hubí kvasinku Candida albicans zodpovědnou za většinu poševních zánětů, dále bakterie z rodu stafylokoků a zabraňuje rozmnožování viru způsobujícího dětskou obrnu. Důvod, proč tato léčivka působí i preventivně, nebyl znám až do doby, kdy britští věci konstatovali, že velmi krátkou cestou posiluje imunitní systém, zejména bílé krvinky. Je tedy pochopitelné, že se všech těchto průkazných poznatků záhy chopil farmaceutický průmysl a z „kytičky“ byla lahvička, dózička nebo tubička s indikací už uznávanou i „shora“.

MUDr. Jaroslav Korbelář, spoluautor knížky Naše rostliny v lékařství, „heřmánkové indikace“ taxativně vymezuje: „Heřmánek dnes vnitřně užíváme jako karminativum (léčivo zmírňující nevolnost a plynatost), spasmolytikum a diaforetikum (usnadňující pocení), zevně jako antiflogistikum (protizánětivý účinek), adstringens (stahující účinky) a mírné antiseptikum. V nálevu při střevních a žaludečních poruchách a křečích trávicího traktu. Dobře účinkuje při průjmových onemocněních a též se užívá při zánětech močových cest a jako prostředek zvyšující pocení.

Zevně v obkladech nebo prášku na špatně se hojící rány při kožních vyrážkách, hemoroidech a při ošetřování spálenin. Urychluje reparativní procesy, snižuje bolest a brání tvoření jizev. Heřmánek se užívá také jako kloktadlo při nemocech dutiny ústní a hrtanu, nálev se osvědčuje na obklady a vymývání očí při očních zánětech...“

Co bylo „přírodním léčivým prostředkem“ před tisíci, dvěma tisíci a možná i více lety, se stalo oficiálně využívanou materií. Jenže všechno má svá pro a proti. Zatímco v šerém dávnověku bývalo podávání rostlinných léčebných přípravků službou jednoho druhému, časem se „kultivovalo“ v lékárnictví, tedy obchod jednoho s druhým a reklamu „pro i proti“. Dopad toho zažil před časem i heřmánek.

Odborný časopis Journal of Allergy and Clinical Immunology uveřejnil článek o tom, že čaj z heřmánku pravého vyvolává u některých alergiků smrtelnou reakci. Vyjádřením se mimo jiných dohledových institucí začal okamžitě zabývat americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Shromáždil statistická data z cca 40 zemí, aby se ukázalo, že za posledních 80 až 100 let bylo diagnostikováno pouhých 50 alergických reakcí a z toho ještě 45 na podobné druhy jako heřmánkovec nebo rmen. Původce článku měl být v podezření, že šlo o konkurenční boj dvou monopolů dodávajících na trh bylinné čaje.

V současné době FDA konstatuje, že nežádoucí účinky heřmánku jako nevolnost, závratě či alergické reakce jsou méně časté a případy anafylaxe vzácné. Větší pravděpodobnost alergické reakce na heřmánek mají lidé, kterým dělají problémy příbuzné rostliny jako chryzantémy, měsíčky nebo sedmikrásky. Aktuálně se zkoumá potenciální interakce mezi heřmánkem a cyklosporinem (lék používaný k prevenci odmítnutí transplantovaných orgánů) a warfarinem (lék na ředění krve).

VYROBTE SI SAMI

Olej

Půllitrovou sklenici od zavařeniny naplníme až po okraj čerstvými heřmánkovými kvítky, pokud možno natrhanými za slunného dne. Zalejeme je olejem tak, aby v něm byly zcela ponořeny. Maria Treben doporučuje olej olivový lisovaný za studena, ale můžeme použít i slunečnicový. Sklenici uzavřeme a necháme 2 až 3 týdny stát na okenním parapetu, kam dopadá slunce. Poté olej slejeme a uchováváme v zazátkovaných lahvičkách na chladném místě. Vymacerovaná kvítka můžeme zašít do gázových polštářků a ty použijeme třeba na obklad při popáleninách.

Mast

Do 300 g dobře rozehřátého sádla vsypeme 2 až 3 dl heřmánkových kvítků. Když směs vzkypí, chvíli ji na velmi mírném ohni prohříváme, pak odstavíme a necháme 24 hodin odpočívat. Poté ji opět mírně zahřejeme a přecedíme do čisté nádoby.

Tinktura

Půllitrovou sklenici od zavařeniny naplníme čerstvými heřmánkovými kvítky. Zalijeme je asi 40% alkoholem, případně vodkou či jiným neochuceným destilátem. Důkladně uzavřeme a postavíme na 14 dní buď na slunné místo, nebo blízko kamen. Občas protřepeme. Následně přecedíme přes plátno a uchováváme v tmavých skleněných lahvičkách.

Zdroj: časopis Květy, Jaroslav Korbelář (ed.): Naše rostliny v lékařství, www.jacionline.org

Související články