Když jsem se dozvěděla, že čekám miminko, byl to ten nejšťastnější moment v mém životě. Podle mnohých jsem byla příliš mladá, bylo mi dvacet čtyři, ale já jsem si to přesně takhle malovala už od chvíle, kdy jsem se naučila číst a psát. Nikdy nezapomenu na dvě čárky na těhotenském testu a moji čistou radost.

Zdroj: Youtube

Ty čárky jsem pak v životě viděla ještě několikrát, už nikdy jsem ale necítila to, co poprvé. Potom už to byl hlavně strach, ještě o něco později rovnou bolest a obava, co se zase stane. Přestože jsem si to zakazovala a nutila se radovat a alespoň trochu se těšit, svou hlavu jsem oblbnout nedokázala. Okolí mi to možná baštilo, jelikož jsem optimistická povaha, nebo spíš byla, uvnitř mě však užíraly pochyby.

Vždy mě bavilo starat se o lidi

Tehdy poprvé jsem okamžitě volala Michalovi, příteli, s nímž jsem chodila přes pět let. Dali jsme se dohromady na maturitním plese mého bratra, dvojčete. Michal je jeho nejlepší kamarád. Já jsem tehdy taky maturovala a zatímco kluci šli na elektrotechniku, já pokračovala na zdrávce. Vybrala jsem si všeobecné ošetřovatelství. Vždy mě bavilo starat se o ty, kteří to potřebují.

Michal byl nejdřív trochu překvapený. Přiznal, že nečekal, že otěhotním tak brzy. Vesměs do měsíce, co jsme se rozhodli, že se pokusíme o miminko. Já už jsem měla bakalářský titul, on ještě studoval. Měl však velkou radost, smál se, jaký je borec, oba jsme se smáli a hned jsme to oznámili našim rodičům a blízkým.

Ze školy rovnou k plenám

Vzpomínám, jak si někteří trochu ťukali na čelo, proč se do toho tak ženeme. Především můj brácha. "Od skript rovnou k plenám, ségra, nevím, nevím," říkal. Moje kamarádky mě dokonce trochu litovaly, ale mě už stejně diskotéky a kina moc nebavily, chtěla jsem tu svou rodinu. To své miminko, o které se budu starat. Hned mi bylo jasné, že když to bude kluk, bude Michal po tátovi a holčičku jsem chtěla Terezku. Kdysi jsem měla takovou panenku.

Bylo mi jasné, že se něco děje

Když jsem byla v 11. týdnu těhotenství, probudila jsem se jednoho rána s prudkou bolestí v podbřišku. Jakoby mě někdo bodl, sedla jsem si na postel a vyděsila se. To nebylo dobré. Na to jsem ani nemusela studovat tolik let zdravotní školu, aby mi bylo jasné, že se děje něco špatného. Okamžitě jsem probudila Michala, který mě odvezl do nemocnice.

Byli jsme tam snad do hodiny od toho píchnutí. To už mě ale břicho bolelo víc a začala jsem krvácet. Lékaři už nemohli nic dělat, o miminko jsem přišla. Měla to být holčička.

Krabice s dětskými věcmi zůstala ve sklepě

Strašně jsem se bála domů, už jsem si koupila nějaké věci, které Michal před mým příjezdem složil do krabice a dal do sklepa. Vlastně už jsme je nikdy nevytáhli. Všichni nás utěšovali, že „to bude dobrý, že jsem ještě mladá“. Bylo to hrozné poslouchat. Mysleli to jistě dobře, ale opakovali se jak kolovrátky.

„Aspoň Michal v klidu dodělá toho inženýra,“ říkali naši a „stejně to bylo trochu hr, Helenko,“ pokračovala zase Michalova matka. Jen moje babička se rozplakala, když mě viděla. Hladila mě po vlasech a říkala jen: „Já vím, holčičko, já vím“. Plakaly jsme spolu a všechno to hnusný jakoby opravdu odplavovalo pryč.

To se prostě stává

Znovu jsem otěhotněla po necelém roce. Nespěchali jsme. Už před testem jsem věděla, že jsem těhotná. Moje tělo už ten pocit znalo, vlastně jsem to pak už vždy věděla od prvních chvil. Test jen potvrdil můj stav, ale spíš než radost ve mně dvě čárky vyvolaly trochu strach. Hlavně proto, že jsem nevěděla, co přesně se o rok dříve stalo a proč jsem o miminko přišla. „To se v prvním trimestru zkrátka stává,“ vyslechla jsem si.

O necelé tři měsíce později jsem to slyšela znovu. Tentokrát mi to lékař říkal citlivěji, protože jsem měla v kartě zapsáno, že už jsem to prožila. A pak znovu a znovu. Za devět let jsem přišla o dítě pětkrát. Od Terezky už jsem nikdy nepřemýšlela o jméně, u dalších těhotenství jsem se nikdy nechtěla bavit o tom, jestli to bude holka nebo kluk. Dokonce když jsem byla těhotná počtvrté a dospěla jsem až k 17. týdnu, tedy k počátkům pátého měsíce, téměř nikdo se mnou o těhotenství nesměl mluvit.

Potratem končí každé čtvrté až páté těhotenství

Za potrat se považuje těhotenství, které skončí během prvních 20 týdnů. Potraty nastávají nejčastěji v prvním trimestru. Pokud těhotná dosáhne 12. týdne, riziko potratu se výrazně snižuje.

Potratem končí 10 až 20 % těhotenství, to znamená každé čtvrté až páté těhotenství. Skutečná čísla však mohou být vyšší. Někdy jde i o zamlklé těhotenství, kdy žena ani neví, že byla těhotná. 

Je-li těhotenství předurčené k zániku, nelze udělat takřka nic, aby se mu zabránilo. Bohužel velké množství potratů se děje z nevysvětlených důvodů. 

 

Nesnášela jsem slova: "No vidíš, první trimestr máš za sebou, teď už to bude dobrý." Nebylo. A není stále. Je mi třiatřicet. Všechny moje kamarádky, které mě litovaly kvůli diskotékám, už dítě mají, mnohdy dvě i tři. Děti má nakonec i můj brácha, což mě bolí asi nejvíc. Moc mu je přeji, ale tak moc mě drtí ta jeho samozřejmost na rodinných akcích. To, jak si se švagrovou na „ty čerty“ stěžují a já jen polykám přes obrovský knedlík v krku a chce se mi zvracet.

Času máme dost

Už nemám babičku, která by mě pohladila a řekla „já vím“. Zemřela mezi mým třetím a čtvrtým těhotenstvím. Ano, posledních deset let počítám čas podle svých nepodařených početí. Jediné, co mě drží nad vodou, je Michal. Dnes už inženýr a dokonce PhD. Vždyť taky času máme dost, co jiného by měl dělat.

Několikrát jsem ho prosila, ať mě opustí, když jsem tak neschopná a moje tělo prostě nedokáže udržet v sobě malé dítě. Viděla jsem i na jeho matce, že by to uvítala, ale on je se mnou. Prochází se mnou všechna vyšetření, kde se většinou stejně nic moc nedozvíme. Snad v tom hraje roli něco imunologického, kdoví, slyšela jsem toho už tolik.

Bojím se budoucnosti

Pracuji v nemocnici. Kdysi jsem chtěla dělat ošetřovatelku na pediatrii, to ale prostě nemohu. Možná jednou ano. Nevím. S Michalem žijeme hezky, plánujeme dovolené za oceánem, sledujeme filmy a jezdíme po výletech. Je mi už třicet tři. Zvykám si na představu, že takhle to už bude pořád. I když pořád možná ne. Jakkoli je Michal skvělý, tak je mu taky třiatřicet. Třeba se v něm jednou ty otcovské touhy ozvou. Toho se bojím, i když bych to asi chápala.

Zdroj: vlasta.cz otehotnet.cz

Související články