Zatímco stojím na břehu v teplé bundě a prsty na spoušti mi křehnou, Líba se svižně noří do vody a zvesela na mě volá:
„Už jsem tu! Nechcete se mnou?“ Voda má po ránu říjnových třináct stupňů, takže ne, děkuju. „Nemám plavky… a bohužel žádnou otužovací přípravu,“ přiznávám. „Já ji ale taky neměla! Však vám to vše pak v suchu a teple povyprávím.“ Plave tam a zpět desítky metrů ve vodě plné jehliček, a přesto se usmívá, nejen do objektivu. „Mise splněna! Pokaždé mě to úžasně nakopne. Ten pocit, že během dne už zvládnu vše!“ Neskrývám obdiv k ženě, která jako každé ráno překonala ledovou vodu, ale především vlastní limity, když se před dvěma lety rozhodla najít sebe samu.
Poslední šance
S nadváhou bojovala Líba celý život, až do léta 2019 marně. „Váhových úbytků a návratů, pokaždé s pěti kily navrch, jsem za svůj život zažila nespočet. Tentokrát jsem se rozhodla dostat dolů desítky kilogramů – vážila jsem sto třináct kilo! Když jsem to u lékařky zjistila, byla jsem v šoku. Do té doby jsem se samozřejmě nevážila, protože tlustí lidé nechtějí váhu ani vidět.“
Aby cítila, že se jí žije těžce, na to váhu ani nepotřebovala. Mnoho let jí stačilo, že měla věrného kamaráda jménem Ibalgin Rapid. „Měla jsem ho u sebe pořád, protože jsem kvůli nadváze trpěla šílenou bolestí zad, nohou, hlavy… Vzpomínám si na jednu procházku s manželem, pěkně po rovince. ‚Proč tak spěcháš?‘ ptala jsem se ho zničeně. ‚Ale já nespěchám, jdu přirozeně.‘ Ale já to už nemohla udýchat… Byla jsem tehdy zoufalá a hlavně naštvaná sama na sebe, kam až jsem to nechala zajít!“
Že už to takhle dál nejde, si řekla předloni v létě, u společné snídaně se svým mužem Jiřím. „V kuchyni jsem viděla krásného štíhlého chlapa, který si spokojeně pochutnává na bábovce a neřeší to. A pak jsem odešla do koupelny a v zrcadle uviděla svůj oteklý ksicht. Promiňte mi ten výraz, ale jak asi může vypadat stotřináctikilová ženská po ránu? Pamatuju si, jak jsem mu řekla ‚This is my only chance!‘ (Tohle je moje jediná šance, pozn. red.) s tím, že vyhledám odbornou pomoc.“ „A vašemu muži to nikdy…“ přerušuju její vyprávění intimní otázkou – to už sedíme u kávy v jejich útulném obýváku, mokré plavky dávno visí na šňůře. „Nevadilo?“ doplňuje Líba a přesně ví, kam mířím. „Vždy mi říkal, že mě má rád takovou, jaká jsem. Možná kdyby mi někdy řekl ‚Dělej se sebou něco!‘… Ale asi bych ho stejně neposlechla, musela jsem si k tomu ‚dokynout‘ sama.“
Je to v hlavě
Minus třicet osm kilogramů – to je nejviditelnější, ale zdaleka ne jediná změna v jejím životě. Sama mluví o úplné proměně, životní transformaci šedesátce navzdory. „Celý život se o někoho starám, jsem zvyklá lidem někam dopomoci. Ať už v divadle, kde roky připravuju operní sólisty na jejich role, nebo v rodině. Ze syna jsme vychovali světově uznávaného pianistu. Teď se starám o svou sedmadevadesátiletou maminku…“
Pomoc druhým je ušlechtilá, ale můžeme při ní zapomenout sami na sebe, což se stalo i Líbě. „Uvědomila jsem si, že mi je přes šedesát a že už tu nemusím být dlouho. A že nutně potřebuju sebereflexi – že se prostě musím začít zabývat i sama sebou. Změnit své myšlení i dosavadní pohodlný způsob života.“
Vzpamatovat se až po šedesáti, jak tomu sama říká, si žádá mimo jiné velkou dávku odvahy. „Většina žen v tomto věku na sebe rezignuje, obzvlášť když váží přes metrák a když mají muže, kteří je mají rádi a nic jim nevyčítají.“ Pokud ale samy chtějí něco změnit, můžou, mají-li dostatek odvahy a víry. „Je to jen v naší připravené hlavě! Pokud tedy nebojujeme s velkým fyzickým trápením nebo nevyléčitelnou nemocí. Psychika dokáže tělu obrovsky pomoct. A když dojde k dílčímu selhání, netrestejme se. Nalezená radost ze sebe samé a chuť mít se ráda – to jsou vnitřní zdroje, které bychom neměly opouštět,“ vzkazuje na mé přání ženám, které jsou také „na cestě“.
První fázi diety se říká gaučová
Na její cestě za vysněnou váhou ji vedla výživová poradkyně Petra Samohýlová. „Mám příšernou nadváhu, vypadám hrozně, vše mě bolí, nosit můžu jen ‚pytle‘, přitom bych se chtěla pěkně strojit. A jsem pevně rozhodnutá to změnit!“ řekla jí Líba, když se poprvé setkaly před dvěma lety. Když se jí lékařka zeptala na představu o výsledné váze, pochopila, že má tahle žena fakt kuráž. „Do konce roku chci shodit dvacet kilo!“ Za čtyři měsíce se jí to skutečně podařilo, pak zhubla o dalších asi osmnáct kilogramů. „Když už jsem vážila méně než metrák, byla to obrovská motivace – to dvojciferné číslo na váze. A když jsem shodila třicet kilo tuku, zeptala se mě paní doktorka: ‚Umíte si představit, kolik je to sádel?‘ To jsme se nasmály!“
Během hubnutí jí někdy do smíchu nebylo, zvlášť první fáze metody Metabolic Balance je na stravu velmi přísná. Jídelníček sestavený na míru na základě krevního obrazu musela Líba dodržovat striktně. Tři jídla po pěti hodinách, s přesně odměřenou gramáží, až tři litry vody denně, žádné sladké, žádný alkohol a půl roku žádný sport. „První fázi diety se říká gaučová.“
Tělo si muselo zvyknout na minimální příjem potravy. Dalším výdejem energie při pohybu bych se úplně odrovnala,“ vzpomíná na nelehké období. Když prý kolegové v divadle viděli její malé obědové krabičky s přesně odváženým sýrem, červenou čočkou, plátečky chleba a trochou zeleniny, nevěřili svým očím. „To snad nemyslíš vážně! Tohle je tvůj oběd?“
Jednou týdně může zhřešit
Ale myslela! Po půl roce už mohla dietu zmírnit, ale je jí jasné, že k vepřu knedlu zelu už se nikdy nevrátí. „My tlouštíci si musíme pragmaticky zdůvodnit, že už prostě žádné větrníčky nebudou. Ale důležité pravidlo této diety je, že jednou týdně zhřešit můžu.“ Kousek kvalitní hořké čokolády ke kávě je pro ni pak mana nebeská. „Pokud by to bylo ale vícekrát, tukové buňky už by začaly zase větřit. Nezanikly, jen dlouhodobě nedostaly šanci. V jídle se musím neustále kontrolovat, ale důležité je, nemít z toho odpírání trauma.“ A pozitivní motivace? Současná konfekční velikost 42 oproti původní čtyřiapadesátce před dvěma lety.
Léčit duši
Obrovskou radost přináší Líbě pohyb. Venku plave denně, i když mrzne – pokud není náledí, jezdí k vodě na kole. Hodinu denně doma cvičí, chodí na jógu a dvakrát týdně běhá. Říkají tomu s kamarádkami stařecký běh – musíte prý běžet pomalu a s takovou dechovou frekvencí, abyste si při tom zvládli s někým i povídat.
„To, co teď dělám, je paradoxně moje komfortní zóna. Zcela mimo ni by pro mě bylo slastně se válet v posteli do jedenácti, což jsem dříve běžně dělala, když jsem nemusela jít do práce.“ Před svou proměnou žila hédonistickým stylem a hýčkala si své pohodlíčko. Teď si život bez překonávání výzev neumí představit. „Pomáhá mi to zvládat i péči o maminku. Ale hlavně mi nové prožívání sebe samé pomáhá trochu léčit duši.“
Synovo mimořádné nadání
Pár jizev by se na ní našlo z doby, kdy s manželem vychovávali syna Lukáše – dnes pětatřicetiletého klavírního génia. Rozvoji jeho talentu a kariérní dráhy podřídili život celé rodiny. „Bylo to natolik náročné životní období, že ho zpětně nemohu považovat za krásné. Užitečné, to jistě. Jsem šťastná, že jsme tu drsnou dobu všichni čtyři přežili v duševním zdraví.“
Jako klavíristé a pedagogové rozpoznali synovo mimořádné nadání v jeho dvou letech. Ve čtyřech letech jim hrál na svatbě na varhany, mladší sestřička Lenka tehdy ležela v kočárku. V osmi letech už koncertoval s divadelním orchestrem. Od třetí třídy nechodil do školy, měl individuální plán výuky, aby mohli doma denně cvičit až osm hodin. Ve dvanácti letech se dostal na pedagogickou fakultu jako nejmladší student v Česku. Pak studoval v Katovicích, Vídni a nakonec vystudoval v Bostonu. První turné v okolí Chicaga měl jako desetiletý.
Těžké chvíle zajídala
Sedíme s Líbou naproti klavíru, u kterého to vše začalo, a cítím její velké emoce. „Byla to tvrdá každodenní práce, ze které Lukáš čerpá dodnes. Má úžasnou vnitřní sílu a své povolání miluje navzdory všem útrapám s tím spojeným, bez nichž by to ale nešlo… A já ty těžké chvíle prostě zajídala, ve dne i v noci.“ Ptám se jí, co cítí, když slyší svého syna hrát na klavír? „Vždy pláču a cítím vděk za to, že jsme zvládli vše, co tomu předcházelo. A nesmírně si cením, že je to dobrý a skromný člověk. To mě těší snad víc než jeho výkon. Ale chci zmínit i naši Lenku, protože by si nezasloužila být v pozadí. Je to neméně skvělá a krásná holka do nepohody. Dělá mi obrovskou radost.“
Ženy ženám
Žen do nepohody má kolem sebe teď Líba vícero. Právě díky nim se v prosinci 2019 poprvé nadšeně ponořila do ledové vody. „Mám nové kamarádky, konečně i mimo divadlo. A jejich životní příběhy jsou tak pestré! Spojuje nás, jak se společně překonáváme a vystupujeme ze svých komfortních zón. Jsou to milé a vlídné ženy, které se o sebe navzájem opravdu zajímají. Můžete jim upřímně a s důvěrou říct, že se máte i blbě. Každá náš společný čas a prostor obohacuje po svém. Chci je naučit neznámé vánoční koledy, jedna z nás dělá keramiku na kruhu, další jsou vegetariánky, co skvěle vaří… Fakt jsem netušila, že můžu po šedesátce poznat tolik nového a cítit tak velikou radost ze života.“
LIBUŠE VONDRÁČKOVÁ (64)
- Korepetitorka ve Slezském divadle Opava, kde působí přes třicet let.
- Získala cenu Rotary Clubu Díky – srdce na dlani.
- Po šedesátce zcela změnila svůj život – zhubla 40 kg, začala se otužovat a sportovat.
- Přednáší o muzikoterapii, ve volném čase učí angličtinu, sama se znovu učí francouzsky.
- Vystudovala klavír a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.
- Její manžel je také klavírista a pedagog. Mají spolu syna Lukáše, světově uznávaného klavírního virtuosa, a dceru Lenku, která pracuje jako tlumočnice a překladatelka.
- Pochází z Opavy, kde žije.
Zdroj: časopis Vlasta
