Jaké jsou nejčastější psychické poruchy u dětí a dospívajících, kteří za vámi přicházejí na terapii?
To je třeba rozdělit na nejčastější projevy, kterých si okolí všimne, a nejčastější příčiny jejich obtíží. Takže nejčastějšími projevy, kvůli nimž své malé nebo dospívající ratolesti k nám rodiče přivedou, jsou sebepoškozování, řezání se a podobně. V závažnějších případech dokonce pokusy o sebevraždu, poruchy příjmu potravy, to znamená buď úplné odpírání potravy, nebo naopak přejídání, anebo střídání obou těchto anomálií.
Kromě toho se u klientů často setkáváme s úzkostnými a depresivními stavy, kdy nemají dost energie na to, aby dělali věci, které byli zvyklí dělat do té doby, nebo propadají panickým stavům, které mohou mít i fyziologické projevy typu bušení srdce, problémů s dýcháním, tedy stavy, které jim zabraňují například fungovat ve škole.
A jaké jsou příčiny těchto obtíží?
Ty děti většinou něco velmi intenzivně trápí nebo děsí, mají pocit, že jim není dobře na světě. Často se nemohou vyrovnat s tím, jak vypadají, se svou genderovou identitou nebo sociálními vazbami s vrstevníky.
Přibylo výrazně podobných případů po pandemii, která dětem a dospívajícím sociální vazby ztížila nebo znemožnila?
Případů, kdy se na nás obracejí se žádostí o pomoc, přibylo opravdu výrazně. V době, kdy se děti vyvíjejí a dospívají, je nesmírně důležité právě formování a hledání vlastní identity, a to jim bylo během nuceného pobytu o samotě prakticky znemožněno, protože pro to je zásadní podmínkou právě společnost jejich spolužáků a vrstevníků.
Jak se jako psycholožka díváte na nebezpečí závislosti na mobilních telefonech, kterou opatření za pandemie ještě umocnila?
Izolace dětí a dospívajících od vrstevníků určitě význam, jaký přikládají mobilům a sociálních sítím, zvětšila. Osobně se ale domnívám, že je to dvojsečná záležitost. Aniž bych podceňovala rizika, vidím v tom i jistá pozitiva, protože právě možnost využívat tyto technologie ke vzájemné komunikaci jim naopak výrazně pomohla izolaci prolomit a covid ve zdraví přežít. Spíš si myslím, že se musí naučit orientovat se tady i tam: jak v té on-line džungli, tak v té naší reálné džungli.
Situaci komplikuje i nedostatek dětských psychologů v naší zemi. Kolik je na vaší klinice průměrná čekací doba?
Každé zařízení to má nastavené trošičku jinak. Někde mají dospívající možnost přijít na první krizovou intervenci sami a až potom se vyžaduje souhlas rodičů, jinde mohou přijít pouze s rodiči. Jsou ovšem i výjimky, kdy je klient v obtížné rodinné situaci, kdy souhlas rodičů nelze získat nebo kdy rodič jeho psychické problémy sám vytváří.
Zpět k čekacím dobám: my jsme soukromé zařízení, kde je hrazen ze zdravotního pojištění jen úzký výsek výkonů, takže terapii si hradí klienti v hotovosti. Ovšem na druhou stranu máme mnohem kratší čekací doby, přibližně dva týdny, zatímco tam, kde všechno hradí pojišťovna, klienti čekají dva až tři měsíce. A je to pochopitelně region od regionu jiné; jsou oblasti, kde čekací doba čtvrt nebo půl roku není vůbec výjimkou, což je opravdu šílené, protože v životě dítěte nebo dospívajícího to je velice dlouhá doba, během níž se může stát cokoli.
Kde se podle vás stala chyba?
Mám pocit, že tady u nás, v Čechách, nikdo moc nepřemýšlí systémově dopředu. Už když jsem stála frontu na přihlášku do školky pro své děti, které jsou dnes v pubertě, jsem si říkala, jestli někomu dojde, že je třeba připravit se na silné ročníky. Vypadá to, že to nikoho nenapadlo…
ZDROJ: časopis Květy