Bylo jí 32 let, když jela s dvěma dětmi na jarní prázdniny. Při lyžování spadla a hlavou narazila na plech. Bolest hlavy se stupňovala a nepřestávala, léky nezabíraly. Myslela si, že má otřes mozku a jela na pohotovost. Následoval rentgen, vyšetření na CT a magnetická rezonance. Diagnóza nádor na mozku. Prý rostl dva roky a mohla zemřít ve spánku.
„Takže úraz na sjezdovce mi možná zachránil život. Všechno zlé je k něčemu dobré,“ říká dnes Petra Kuntošová, sociální pracovnice a koordinátorka Centra Amelie
. V nemocnici jí prý ani nedocházelo, jak moc je její stav vážný. To jí došlo až následně. „Když jsem po operaci ležela na JIP, přála jsem si jediné. Vidět ještě jednou děti, kterým v té době bylo 5 a 8 let.“ Po operaci následovala radioterapie a chemoterapie. Léčba byla agresivní a komplikovaná s mnoha nežádoucími účinky. „Ale díky skvělým lékařům na neurochirurgii a onkologii jsme tu ,mrchu‘ přemohli. Onkologická léčba trvala s přestávkami skoro celý rok,“ vypráví svůj příběh Petra.
Po léčbě agresivního nádoru jí zůstaly následky v podobě dvojitého vidění, a to i přes dvě operace, které podstoupila. „Největším problémem bylo, že nádor byl v mozečku a část jeho odstranění mi přineslo problémy s chůzí a stabilitou, což mi působilo i problémy v psychické oblasti. Nemožnost běhat ve volné přírodě, jezdit na běžkách či na kole s rodinou. Ale člověk nesmí rezignovat a najít si náhradu za to, co už nemůže dělat. Koupila jsem si běžecký pás, u kterého se můžu držet a spálit nějakou energii,“ říká. Proč onemocněla rakovinou zrovna ona, se nikdy neptala. Brala ji jako nemoc, kterou musí pro rodinu překonat. Nelitovala se, neřešila, proč ji nádor na mozku zasáhl v 32 letech.
„Při vážném onemocnění je důležité věřit, že bude líp, a brát nemoc jako překážku, kterou když přelezeme, budeme pokračovat na cestě svým životem, jen bohatší o jednu zkušenost.“ A co považovala v době léčby za nejdůležitější? „Najít si někoho, na koho se můžete obrátit a nezůstat na to sama. Já měla štěstí na úžasného manžela, který ze dne na den musel převzít veškerou péči o děti, kdy syn chodil ještě do školky a dcera do druhé třídy, a následně se staral i o mě. Díky patří i mým rodičům, kteří pomáhali, jak jen mohli.“ Zhruba dva roky po operaci si řekla, že by chtěla pomáhat lidem s podobnými problémy. A tak založila libereckou pobočku spolku Amelie, který se zabývá psychosociální pomocí lidí s onkologickým onemocněním. „Tím, že jsem si sama prošla tímto onemocněním, se asi dokážu více vcítit do toho, co lidé s diagnózou prožívají. Primárně ale svůj příběh klientům nevyprávím. Spíše se snažím je podporovat a sdílet jejich pocity. Pro všechny nemocné i jejich blízké mám vzkaz. To nejdůležitější je ve vás, užívejte si každého dne, nevzdávejte to a věřte v lepší zítřky,“ říká.
Zdroj: Vlasta.cz
