Poupata v lednu! Není sobecká, takže je vyfotila. Jinak to ostatně v současných přísných protipandemických opatřeních ani nejde. Abych se sebrala a její čemeřici si jela prohlédnout na vlastní oči, musel by PES štěkat úplně jinak. Nikdy by mě nenapadlo, že mi pohled na poupata v lednu tak výrazně zvedne náladu.

Jak si teď vybavuji tuhle vzpomínku, pociťuju nutkavou potřebu udělat menší průvan v peněžence a v nejbližším květinářství pořídit aspoň hyacint. Na okně by mu to tak slušelo...

Vyberu si blok

... takhle nějak by mohl vypadat záznam z mého deníku, který si přeju začít psát. Už to plánuju skoro 35 let, ale zatím nejdelší časový úsek, kdy jsem si vydržela zapisovat, byl dva týdny. Deník by měl být radost, a ta mi zatím u žádného z mých pokusů nevydržela. Většina skončila zápisem: Milý deníčku, dneska se nic zvláštního nestalo. Ze všeho nejradši jsem měla vybírání toho správného bloku. Teď si říkám, že bych se po nějakém měla zase podívat. Dění je zoufale málo. Až jednou své záznamy z karantény budu číst, chci důkaz, že jsem neztratila pár let života. Že jsem něco cítila a něco prožívala. Zatím převažuje dojem, že se mi neděje nic.

Aby psaní deníku těšilo a sloužilo jeho pisateli k uchování vzpomínek a třeba trochu i jako terapie, na to myslela Klára Kubíčková při psaní tématu v novém číslě časopisu Vlasta. Za mě se jí to povedlo báječně. Cestou do květinářství se zcela určitě stavím v papírnictví.

Tento a další články si můžete přečíst v časopise Vlasta (číslo 7), který je nyní na stáncích.

Časopis Vlasta (číslo 7) Časopis Vlasta (číslo 7) Zdroj: Štěpán Látal