Když jsem dostala rozum, bylo po revoluci, zeleninu zavřeli a místo zmrzky se na místě nejlepší točené v létě (i v zimě) točilo něco mnohem řidšího. Pivo. Zmrzlinový svátek je pro mě odmala kornoutek plný ovocné chuti, která se v dobách mého mládí točila jen ve Světozoru.

Dobrou zmrzlinu jste ale v dobách šedé normalizace dostali i na dalších místech. Občas jsme vyrazili na pohár s karamelem a griliášem do cukrárny vedle kina Praha na Václaváku, za vydařené vysvědčení byl pohár u Itala. Moje vysvědčení nebývalo nikdy moc slavné, tím pádem by se počet mnou snědených pohárů dal spočítat na prstech jedné ruky.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

Dneska už nepotřebuju dobré vysvědčení, abych si mohla dát jednu z nejlepších zmrzlin ve městě. Dneska bych ji mohla jíst každý týden, kdyby na to přišlo, protože pravidla určuji já. Jenže mám nad sebou jiné biče. Váha je nemilosrdná a tohle osvěžení nikdy není dietní, takže s ním zacházím střídmě. Leda bych lízala sníh, ten není žádnej sladkej..., jak moudře pravila Helenka Součková v Hrdém Budžesovi.

Jenže sníh nechutná jako mangová, jako limetkovokokosová ani jako malinová, borůvková... Dobrou zmrzlinu nyní dostanete leckde. Zmrzlinový svět zažívá úplně stejnou renesanci jako o kousek výše zmíněný zlatavý mok. Jako někteří jezdí objevovat nové chutě do minipivovarů, začínají jiní jezdit za zmrzlinou. Kdo jsou lidé, kteří u studeného letního osvěžení našli smysl své práce, jsme se podívali o pár stránek dál.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 34), který je nyní na stáncích:

Vlasta (číslo 34) Vlasta (číslo 34) Zdroj: Štěpán Látal