Zdroj: Shutterstock
Bolek Polívka v roce 1988: Sklenka zrní, to je žitná v původním stavu!
Herec a mim Boleslav Polívka patří k nejvýraznějším tvářím naší kumštýřské scény. Není mnoho českých filmů a seriálů z poslední doby, kde by si nestřihl jednu z větších rolí, ale nepřehlédnutelný je i v rolích epizodních, na divadelních prknech a v manéži. V roce 1988 s ním vyšel v časopise Vlasta krátký rozhovor, tehdy byl herec čerstvým čtyřicátníkem a s redaktory se moc nebavil.
Být Boleslav Polívka francouzským mimem, stal by se patrně držitelem Zlatého citrónu udělovanému nejméně ochotnému herci či herečce. Zřejmě by tak úspěšně konkuroval svému kolegovi Belmondovi (několikanásobnému majiteli této populární pocty), s nímž má náš vizovický rodák společný mimo jiné i jedinečný, doprava vybočený nos.
Přinutit k dialogu osobitého autora inscenací SEANCE, ŠAŠEK A KRÁLOVNA, TROSEČNÍK PEZZA VERSUS ČORBA, POSLEDNÍ LEČ – je věc nadmíru složitá. Ale když už se podaří, stojí rozhodně za to.
Nedávno jste natáčel s Miloslavem Lutherem nový celovečerní snímek Štěk. Po Jakubiskově Frankensteinově tetě tedy další spolupráce s Kolibou – zřejmě vás ovlivnil slovenský film?
Nikoli tento, nýbrž já jsem pozitivně ovlivnil film slovenský tím, že jsem v něm nehrál.
Budete ve Štěku dabován?
Patrně, neboť slovenštině vadí můj valašský přízvuk.
Jak se vám spolupracovalo s Miloslavem Lutherem?
Brněnský režisér Kaloč prohlásil, že režisér a herec jsou jako dva břehy: čím jsou si blíž, tím je voda prudší. Doufám, že v tomto případě nenastane povodeň.
Co říkáte znojemskému divadlu, kde jste nedávno natáčel?
Stylová směska, ale cítím se v ní krásně. Existují budovy, u nichž se člověk ptá, co zde bylo předtím? Znojemské divadlo tento problém nemá.
Odbočíme od filmu k televizi. Jak dlouho vám trvalo, než jste přesvědčil Lenku Filipovou, aby se nechala ve vaší Manéži nasadit obličejový deformátor?
Ale to je zmýlené se takhle ptát. Tato zpěvačka jako jedna z mála má smysl pro humor. Rád bych se někdy pokusil o totéž třeba s Karlem Gottem.
V dalším dílu vašeho úspěšného pořadu, kde měli diváci možnost vidět Hanu Hegerovou, Pavla Bobka, Arnošta Goldflama či Miroslava Horníčka, nabízíte své ženě přestrojené za slepici sklenku zrní…
Ano, žitnou v původním stavu – Chantal má také smysl pro humor.
Říkáte to takřka pyšně…
Kdyby neměla, nikdy bych si jí nevzal. Ani ona mě!
Byl to jediný důvod sňatku?
Jeden z nejdůležitějších.
Proč podle vás nemají ženy příliš smyslu pro humor?
To je spíš otázka pro Horníčka, který má o tom celou teorii. Já bych řekl, že se nechtějí prozradit, mnohé z nich považují smích za kosmetickou vadu – ke škodě jejich i naší.
Zobecníme-li úvahu o humoru, jaké nemáte rád lidi?
Ty, kteří nedokáží pochopit vtip, protože ho nevymyslí.
Chcete zůstat Brnu i nadále věrný?
Jsem-li v Praze, jsem rád, že žiju v Brně, protože do Paříže je to dál.
Třeba dál od tchýně?
Ne – přeháním, je to kvůli divadlu a přátelům, které v Brně mám.
Co máte nejraději: film, divadlo nebo televizi?
Svou ženu.
A mimo ni?
Zřejmě divadlo, ale do filmu podnikám rád exkurze.
Hodně obehraná novinářská otázka: máte jakýkoli vzor herecký, životní, klaunský?
Kdybych měl pravdivě odpovědět, hovořil bych o mnoha vzorech, ale abyste nenapsal, že jsem suchar odpovídající holými větami, jsem nucen citovat onoho člověka v tomto rozhovoru potřetí: Miroslav Horníček. On má všechno, co má komik a klaun mít – takt, míru, ušlechtilost, bleskové myšlení… A vůbec.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1988
