Neznám matku – a že jich znám hodně –, která by s klidem nechávala své dítě skákat někomu cizímu po hlavě, ponoukala ho k hysterickým záchvatům a schvalovala jeho křik na veřejnosti. Pozorovali jste někdy nervózní matky s kočárky v tramvaji, jak se zoufale snaží uklidnit své plačící dítě, jak omluvně koukají kolem sebe po cestujících a dělají první poslední, aby dítě nerušilo? Matka, která s dítětem vyrazí ven, nejde nikoho záměrně obtěžovat. Jen musí něco vyřídit, nakoupit, odvézt starší dítě v doprovodu mladšího, vyzvednout balík nebo třeba prostě jen nechce sedět doma, prostě chce normálně žít. I přestože má dítě nebo děti, má nárok na kus veřejného prostoru. Dokonce má nárok i na to, sednout si do kavárny.

Opravdu si někdo myslí, že taková matka sbalí dítě do kočárku a řekne si: „Pojeďme otrávit pár lidí křikem ke kafi? Kde už jsme dlouho nebyli, kdo by stál o trochu toho dětského řevu?“ Obvykle je to jinak. Jdu s dítětem na poštu, z jeslí, do obchodu – a stejně jako jiný smrtelník, i já si můžu dovolit sednout si na kafe, koupit dítěti limču, nacpat do něj kus dortu a potkat se tam třeba i na pracovní schůzku nebo na pokec s kamarádkou. Rozhovorů do Vlasty jsem s kojencem a batoletem za zadkem udělala dost, mnoho z nich vzniklo v kavárnách, a hlavně díky existenci dětských koutků v nich!

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

V severských zemích mají dětské koutky i knihovny, univerzity nebo úřady. Na jihu jsou zase děti běžně součástí večerních aktivit svých rodičů a nikdo je nehoní v půl osmé do postele, aby byl klid. Občas se stane, že dcera brečí. Vzteká se. Kope kolem sebe nebo se uráží a s křikem odchází. To jsou všechno legitimní pocity, které dítě může mít, notabene když jsou mu dva roky a neumí ještě svoje emoce držet na uzdě. Naučí se to. Ne tak, že ho zavřu doma a budu mentorovat, jak se má chovat, ale jen tak, že uvidí ostatní lidi, jak se nevztekají, že uvidí mě, jak na její velké emoce reaguju s klidem a přijetím – a že je to někdy fuška. Hlavně proto, že okolí má často pocit, že nic nedělám, že nevychovávám dostatečně a že by to jedna na zadek hravě spravila. Nespravila, bylo by to jen horší, věřte mi.

Když moje dcera řádí na veřejnosti, nepomohou odsudky, ale pochopení, pokora, tolerance, neudělování rad a nenabízení výchovných postupů, které si často protiřečí a kterým se nezavděčíte. Víc dětí v kavárnách by neznamenalo hurónskou nadvládu uřvaných usoplených nezvladatelných nájezdníků a jejich apatických matek, ale posloužilo by k proměně společnosti – mnoho dětí je v klidu, mnoho matek taky. Ty, kteří a které nejsou, se uklidní po chvíli, pokud se jim dostane respektu a tolerance. Jejich vykazování znamená jen jejich stigmatizaci. Když jste s dítětem dva tři roky doma, dáte království za kavárnu. Za dětský koutek s neokoukanými hračkami a skluzavkou, za jiné matky a děti, od nichž se učíme, s nimiž sdílíme zážitky. Vykázat matky z kaváren je podobné, jako z nich vykázat třeba lidi s postižením. Kdo se chce koukat na slintajícího kvadruplegika, jak si skočil na džus? Má zůstat zavřený doma, aby neobtěžoval? Nebo je na čase, aby si třicet let po revoluci společnost zvykla na různorodost a překousla i to, že něčí nezamýšlená hlučnost a rozjívenost můžou třeba i chvíli rušit?

Neděláme to schválně. Jen chceme normálně žít a pracovat. Je to náročné ve státě, který nepodporuje jesle a školky a tváří se, že pro blaho všech je nejlepší, aby matky s dětmi znaly jen cestu z domu na pískoviště.

KLÁRA KUBÍČKOVÁ

Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně. Je matka čtyř dětí, která vděčí kavárnám s dětskými koutky za možnost nepřerušit kariéru a děti uživit.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Kauza Dominika Feriho nás učí respektovat NE. Když ho říká muž, žena, ale i dítě