Jednoho krásného dne roku 1115 potkal Pierre Abelard překrásnou Heloisu. Bylo jí sotva 25 let a svou krásou okouzlovala všechny, kdo ji znali. A nejen krásou. Vědělo se o ní, že ovládá latinu, řečtinu a hebrejštinu a žije u svého strýce Canona Fulberta v paláci na Ils de Cité. Abélard se rozhodl, že Heloisu svede. Fulbert se ale o svou neteř velmi bál, byla jeho pýchou a spoléhal na ni, že dobrým sňatkem povýší jeho (i svůj) rod a dovede rodinu k prosperitě a bohatství.

Učitel svůdce

Abélardovi tehdy bylo asi 37 let a byl učitelem filozofie a teologie. Rozhodl se tedy dostat se k Heloise tím, že se nabídne jejímu strýci jako učitel. Práci získal, nastěhoval se do domu Heloisina strýce, a to mu poskytlo příležitost být s ní o samotě. Heloisa toužila po vědění a Abélarda obdivovala pro jeho učenost, znalost teologie a filozofie. Sama obdivovala antické filozofy a s Abélardem o filozofii dlouhé hodiny rozprávěla. Abychom plně pochopili jejich příběh, je potřeba si uvědomit, že se odehrával v době, kdy ženám nebylo přístupné veřejné vzdělání. Pokud byly vzdělávány, jednalo se o dívky z vyšších tříd, dívky osvícených otců a dívky inteligentní. Tato kombinace tří faktorů se ve středověku neobjevovala často. Buď bylo vzdělání dívek považováno za zbytečné, protože dívka se má přece hlavně dobře vdát a zajistit svému muži pokračování rodu, nebo nebyli rodiče dívek dost bohatí, aby jim mohli zajistit dostatečné vzdělání prostřednictvím soukromých učitelů. V neposlední řadě některé šlechtické dcerky o vzdělání ani nestály. Dalším problémem, kterému tyto dívky čelily, byl fakt, že muži většinou nestáli o inteligentní partnerky. Toužili po ženě, která jim porodí děti, postará se o domácnost a bude je poslouchat a ctít. Nic víc se od ženy nečekalo.

Netrvalo dlouho a oba se tajně scházeli a pod záminkou studií sdíleli vzácný čas bez dohledu všudypřítomného služebnictva a gardedám. Jejich vztah měl zůstat utajen, Abélard nemohl Heloise zatím nabídnout sňatek a Heloisa se odmítala provdat za někoho jiného. Strýc Fulbert brzy přišel na to, s kým se Heloisa tajně stýká, a Abélarda přinutil dům i dívku opustit.

Během jedné z jejich schůzek ale Heloisa otěhotněla. Když už se těhotenství nedalo skrývat, utekla k Abélardově rodině do Bretaně. Zde se setkala se svým milovaným mužem a narodil se jim syn, Astrolab. Krátce po narození chlapečka se jeho rodiče tajně vzali. Sama Heloisa si Abélarda původně vzít nechtěla a v jednom dopise Abélardovi napsala, že není stvořen pro rodinu, protože ta by ho odváděla od filozofie, teologie a vědeckého bádání. Dítě, manželka a starost o domácnost by ho podle Heloisy jen zdržovaly od práce.

Jdi do kláštera

Abélard nakonec dosáhl i toho, že se Heloisin strýc s jejich sňatkem smířil. Vše by mohlo skončit šťastně, nebýt tragického nedorozumění. Jednoho dne jela Heloisa navštívit jeptišky, které ji vychovaly, do kláštera Notre Dame de Argenteuil, kde měla pár dní zůstat. Heloisin strýc si ale myslel, že Abélard chce Heloisu opustit a donutit ji vstoupit do kláštera. Tento osud si pro svou neteř rozhodně nepředstavoval.

Aby ji pomstil, najal si skupinu mužů, kteří měli Abélarda potrestat za to, že jeho milovanou neteř unesl a tajně se s ní oženil. Skupina mužů se proto jedné noci vloupala do Abélardova pokoje, vytáhli ho z postele ven a přímo na podlaze jeho pokoje jej vykastrovali. Abélarda nalezli ráno jeho příbuzní ve vážném stavu a nevěřili, že vážné zranění přežije. Nicméně se plně zotavil. Kastrace ale určila další směr jeho i Heloisina života. Věřil, že by jako vykastrovaný muž nemohl zajistit Heloise plnohodnotný život, rozhodl se tedy zasvětit svůj život náboženské službě. Objevují se i dohady, že po těžkém zranění, kdy téměř zemřel na zemi v chladné noci, měl vidění a zaslíbil se Bohu, pokud se ze zranění zotaví. A Bohu zaslíbil nejen sebe, ale i svou manželku, které se ale do kláštera vůbec nechtělo.

Přestože Heloisa odmítala do kláštera vstoupit, nakonec se podřídila manželově vůli. Vstoupila do kláštera, ve kterém vyrůstala – Notre Dame de Argenteuil, zatímco Pierre Abélard, svůdce své studentky a kontroverzní postava středověkého světa, vstoupil do kláštera Saint-Denis. Oba tak zůstali v Paříži, přesto neexistuje žádný důkaz, že by se ještě někdy potkali. Deset let si dokonce nevyměnili ani řádku.

Kontakt obnovili až po zrušení Heloisina kláštera. Se zbylými jeptiškami nalezla opuštěnou poustevnu, zvanou Le Paraclet, a zde vybudovaly klášter podle benediktinského řádu. Od té doby si s Abélardem vyměňovali láskyplné dopisy. Zatímco Abélard zasvětil život teologickému bádání, Heloisa pravděpodobně svého rozhodnutí litovala (nezapomeňme, že v době vstupu do kláštera jí bylo nanejvýš 28 let, zatímco Abélardovi bylo kolem 40). Sama napsala Abélardovi: „Nebyla to má vůle, která mě jako mladou dívku přinutila přijmout strohost kláštera, ale jen a pouze Tvé naléhání… Nemohu od Boha očekávat žádnou odměnu, neboť je jasné, že jsem to neudělala z lásky k němu… Bez váhání, a Bůh je mi svědkem, bych Tě následovala nebo, na Tvoje naléhání, bych šla před Tebou i ohněm pekelným.“

Heloisa Abélarda bezpochyby milovala. Láskou, která se neptá, která slepě důvěřuje, která by svého milovaného manžela následovala kamkoli. Po vstupu do kláštera jejich syna vychovávala Abélardova sestra.

Abélard ale nepřestal provokovat katolickou církev svými teologickými názory a v roce 1141 byl papežem Inocencem II. odsouzen na koncilu v Sens jako kacíř. Musel opustit klášter a o rok později zemřel. Po jeho smrti a patrně na naléhání Heloisy, nechal clunijský opat Petr Ctihodný přenést Abélardovy ostatky do Heloisina kláštera Le Paraclet. Heloisa přežila svého manžela o 22 let. Nedokázala si představit, že by měla být pohřbena jinde než po jeho boku.

ZDROJ: časopis Vlasta, Abélard a Heloisa – Dopisy utrpení a lásky, Petr Habélard