Obrázek Vlasta.cz

Máte doma nešťastného despotu? také ho nedokážete opustit?

„Moje milá, neděláš nic tak dobře, jak bych si představoval…“ Tahle slova vnímá Jana za každou Petrovou větou. Možná vám její příběh něco připomene.

Jana je Petrova manželka už 14 let. Jejich devítiletý syn Kryštof rodinný trojlístek uzavírá. Jana je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený inženýrský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí.

Ráno vozí syna do výtečné školy, báječně pracuje, nakupuje, vaří a uklízí. V uších sluchátka s anglickou, německou či ruskou pohádkou, aby se jako jazyková lektorka rozvíjela. Uhání kupředu jako dokonale namazaný stroj.

Nepije, nekouří, nemá z ničeho radost

Přesto má Jana občas žaludeční neurózu a cítí se naprosto vyčerpaná. Ne, nepřetěžuje se. Studenti i syn ji nabíjejí energií, a když je v pohybu, cítí se šťastná. Její životní brzdou se stal Petr.

Tenhle krásný mladý muž je workoholik a perfekcionista, který sedí dvanáct až dvacet hodin denně doma u počítače a vytváří nový software. Nemá koníčky, záliby, jen s obtížemi si zvyká na nové situace a lidi. Nikdo mu není dost dobrý.

Uzavřený před světem a přáteli touží po dokonalosti. Nepije, nekouří, nemá z ničeho radost, nemá slabinu. Řekli bychom samorost. Nebo stroj. Možná – kdyby tím nenápadně netýral svou Janu.

Podle něj by i Jana měla sedět doma, pravděpodobně vedle něho na židli, a být mu nablízku či k dispozici, kdykoli on potřebuje. Foukat jeho rány a bolístky. Vařit carbonara, protože cokoli jiného než těstoviny odmítá jíst. Prý ho bolí žaludek – ona to přece musí vědět, jak na tom je špatně! K pití jen zelený čaj, prosím.

Jako umanuté, ublížené dítě

Jana nechce sedět doma jako plyšák! Touží chodit na procházky, jezdit lyžovat, dovolenou trávit u moře. Nic pro ni není nemožné. Je otevřená možnostem, jež přicházejí, je zdravě zvědavá. Už jí nevadí, že s ní Petr nechce skoro nikam chodit. Vezme prostě Kryštofa a budou jezdit sami.

Pokaždé se však Petra slušně zeptá: „Pojedeš s námi?“ Petr odpoví: „Kam bych jezdil?“ Když už stojí Jana ve dveřích a nastává loučení, Petrovi je najednou líto, že zůstane doma sám. „Počkejte na mě, půjdu s vámi!“ A tak Jana a Kryštof odevzdaně usednou do křesel. Na dvacet minut, třicet minut, hodinu, než se Petr připraví. Situace se pravidelně opakuje a Jana čekáním ztrácí nejen čas, ale hlavně radost z výletu.

Začíná být naštvaná a současně je jí Petra líto. Je jako umanutý. Vždyť ublížené dítě nikdy nic nevidí. Nebo nechce vidět? Chce vyhrát? Bojí se být sám? Bojí se být ve společnosti? Společná akce se mu často nelíbí, nudí ho nebo ji kritizuje. Sám nic nevymyslí. Na syna křičí, že se neumí chovat. Jestliže se s Janou pohádají, nikdy se nepřijde udobřit jako první.

Jak utéct z klece?

Nenápadný tyran, který „přece všechno dělá pro rodinu“: obstaral dům, který splácí, pořídil luxusní auto. Proč si kupuješ další květinu do bytu? ptá se Jany. Už jich máš dost! Pověsit obraz? Ano, až budu mít někdy čas! Neumyté nádobí? Zhola nemožné, Jano! Petře, můžu jít na chvíli ke kamarádce? Dobře, ale jen na půl hodiny!

Zpočátku se bouřila, vysvětlovala, analyzovala jeho potíže z chladného dětství prakticky bez lásky. Jen výkon byl důležitý a důstojný. Výkon jako nástroj, jak získat lásku.

Jana už nemá sílu. Rezignovala. Utíká z klece, z Petrova pavoučího sevření. Petr je jako koule na její noze. Petr, který jí říká: „Ty tomu nerozumíš. Kdo by nás živil? Ty? Svou výukou jazyků?“ Tisíckrát již o svých názorech mluvili, klidně i bouřlivě. „O co ti jde, Jano?“

Jana: „Nemusím mít dům ani mercedes. Chtěla bych tebe. Ne stále vystresovaného, odmítajícího cokoli s námi dělat. Chci jednodušší život. Jít na procházku. Dívat se na slunce, ono jediné je dokonalé, já ne. Chtěla bych, abys mě bral takovou, jaká jsem, a takovou mě miloval. Je to tak těžké?“

Petr není hloupý, ale tyhle řeči mu připadají příliš romantické. On přece svou ženu a syna miluje. Jinak by neseděl celý den za počítačem!

„Ne, neříkej, že to děláš kvůli nám. Petře, ty máš problém. Ty, nikdo jiný. Věnuj se sám sobě. Chci jediné: abys byl šťastný. To je důležitější než peníze. To je to nejdůležitější.“

Obrázek Vlasta.cz

Zamilovala jsem se do muže své kamarádky

Láska je láska, ale vybrat si k tomu zrovna manžela přítelkyně nevěstí nic dobrého.

„Z toho, k čemu se vám chci přiznat, nemám vůbec žádnou radost. Je mi jasné, že většina z vás si o mně pomyslí, že jsem pěkná mrcha. Bude to ale nespravedlivé, protože jsem z celé situace sama nešťastná,“ začíná Helena (40).

Se Zdenou se Helena zná patnáct let od té doby, co spolu pracovaly jako sekretářky v advokátní firmě. Byla to skvělá holka, nezkazila žádnou legraci a strávily tam spolu dva krásné roky. Ohromně si užívaly svobodu, cestovaly a chodily tančit. Zdena si pak našla svého prvního manžela, ale vydržela s ním jen čtyři roky.

„Já měla taky tři dlouhé vztahy, ale teď už jsem dva roky sama. Můj poslední přítel se nakonec ukázal jako parádní sobec, nechápu, že jsem s ním vydržela tři roky. Zdeňka se mezitím vdala za Martina, mají už čtyřletou holčičku.

Byla jsem jim na svatbě za svědka a tehdy mě vůbec nenapadlo brát ho jako muže, o kterého bych se mohla zajímat. Zaprvé jsem byla zadaná a zadruhé manžel kamarádky je přece vždycky tabu.“

Brala bych ho hned

Jenomže časy se změnily. „Nejdřív mě začalo štvát, jak na něj Zdena pořád pěje ódy. To bylo v době, kdy jsem si začala uvědomovat, že můj vlastní vztah nesměřuje ke svatbě, ale spíš k nevyhnutelnému rozchodu,“ připouští Helena.

„Moje vzplanutí k Martinovi je určitě taky následkem toho, že mě Zdena jako opuštěnou kamarádku často zvala k nim domů nebo na víkendy na chalupu. Tam jsem si najednou začala uvědomovat, jak mi Martin imponuje, jak odlišný je od všech mužů, se kterými jsem kdy chodila. Především se chová dospěle a vyzrále, což jsem ještě nikdy s žádným chlapem nezažila.“

Nejdřív si ani sama neuvědomovala, co se to s ní děje. Byla schopná normálně říct: „Ty bláho, takovýho chlapa, jako máš ty, bych brala taky!“ A Zdenu nikdy nenapadlo, že by v takovém vyjádření mohlo být víc než upřímná radost kamarádky ze štěstí té druhé.

„Zajímalo by mě, jestli má nějaké podezření dneska, bojím se, že to na mně musela poznat. Ačkoli možná ne, dávala jsem si vždycky velký pozor, abych si ho prohlížela jenom tajně a nebyla s ním nikdy dlouho o samotě.“

Helena si předsevzala, že v tomto směru nebude nic podnikat, ale bojí se, že by i tak mohla reagovat nějakým instinktivním ženským způsobem a začít ho alespoň pohledem svádět.

„Snažím se nechodit k nim tak často jako dřív, i když vím, že je to Zdeně divné. Pokud jde o Martina, nikdy mi nedal najevo, že mě bere jinak než jenom jako kamarádku své ženy. Na jednu stranu jsem ráda, že tomu tak je, protože si všichni ušetříme spoustu trápení. Ale na druhou… Brala bych ho hned!“

Láska za cenu zrady?

Ne že by se takové věci nestávaly. Ale nebudeme si nalhávat, že se přitom nikomu neubližuje. Helena si zjevně uvědomuje, že situace není dobrá. Je možná jenom otázkou času, kdy udělá něco, čeho bude litovat. Hrozí jí, že svoje případné štěstí postaví na neštěstí kamarádky. A správná otázka zní: Pokud by se kamarádčin manžel nechal svést, opravdu je to ten „správňák“, o kterého tolik stála? Nejlepší by bylo kontakty přerušit ještě víc a zalovit mezitím v jiných mužských vodách. Jakmile si Helena najde přítele, přestane ji kamarádčin muž tak akutně zajímat.