„Popravdě jsem si myslela, že se spíš rozejdem, bylo to tak půl na půl, ale když to dopadlo takhle, tak se vezmeme, Martin byl nadšenej, tak to bude dobrý,“ smála se a já jí to přála. Martin byl fajn. Mezi uchazeči o Petřinu ruku byl první, který by se líbil i mně, jinak si vybírala samé veselé týpky, podle mě dobré tak na nějakou prázdninovou cestu, ale ne na život. Sestra mi ale vždycky říkala, že si je přece nehodlá brát, že s nimi chce jen chodit. Ani Martin neměl být asi jiný případ, ale nějak se jim to vymklo. „Myslíš, že musím mít bílý šaty? Ale jo, bílý budou krásný, se závojem až pod zadek, když už, tak už,“ plánovala hned a vymyslela svatbu na zámku. „Hele, a holky budou za družičky, jedna růžový šaty, druhá světle fialový, třetí tmavě, ale stejnej střih,“ už to viděla v přesných barvách, protože jako švadlena je tak zvyklá. Je hrozně moc šikovná, takže všechno bylo, jak chtěla, tříbarevné družičky i svatební závoj pod zadek. I ten zámek byl. Mělo by to skončit tak, že žili šťastně až do smrti, ne? Ale neskončilo.

Čtěte také

Rozvod zamává s celým životem

Čtěte také

Eva (50): Rozvod po dvaceti letech se mnou zacloumal. Už si vůbec nevěřím

Další události jsem sledovala v přímém přenosu. Naši rodiče totiž měli před pár lety nápad, že koupí dům vedle toho našeho, a která se dřív vdá, ta do něj s manželem půjde. Já bydlela pořád ještě u nich, ale se sestrou a švagrem jsme měli společnou zahradu, a kdo chtěl, došel do druhého domu během minuty. Moje máma tam byla pečená vařená kvůli miminku a sestra její pomoc rozhodně neodmítala. Všichni společně jsme sedávali na zahradě, grilovali, povídali a já si říkala, že v tomhle případě se protiklady rozhodně přitahovaly. Moje praštěná sestra a její manžel-kliďas mi připadali totálně vzdálení.

Jako bych nežila

Mně se jeho klid a vyrovnanost líbily, ale divila jsem se, že zkrotily i sestru. Ale nezkrotily. Jejich chlapečkovi ještě nebylo ani rok a půl, když si ke mně přišla postěžovat: „Připadám si, jako bych vůbec nežila! To je taková nuda a všechno furt dokola, že se z toho můžu zbláznit.“ Namítala jsem, že s malým dítětem to těžko může být jiné, ale ona viděla problém v Martinovi: „Chápeš, že mu to stačí? Že nechce od života víc? Já mám pocit, že je nám sto a už se nikdy nic zajímavýho nestane.“ Neuměla jsem jí říct nic jiného, než že mi to na mateřské připadá normální. Vyslechla jsem ji ale pokaždé, když si přišla stěžovat, a pokaždé jsem chápala víc a víc, že na sebe narazily dvě povahy, které se k sobě opravdu nehodí.

Čtěte také

Štefania Lorándová

Čtěte také

Štefania Lorándová: V Osvětimi byl kopec vychrtlých mrtvol potažených jen kůží

Pak ovšem přišel i Martin. Zkroušený, trochu otrávený a trochu naštvaný, což pro něj nebylo vůbec typické. „Já jí vůbec nerozumím. Podle mýho se máme skvěle, máme kde bydlet, já pracuju, ona se může starat o kluka, a když bude chtít zas šít a vydělávat, může, nějak se to udělá. Ale furt je nespokojená a já nevím, co chce,“ líčil. Navrhla jsem mu, že jim pohlídám o víkendu chlapečka a on ať koupí nějaký romantický víkend pro dva v hotelu. Udělal to, ale moc to nepomohlo. „Nic nebylo, pohádali jsme se hned v pátek večer,“ slyšela jsem pak od Petry. „Prý že mu v práci nabídli povýšení, když pojede na půl roku na stáž do Švédska, ale on že ne, že od nás nechce odjet! A já bych byla tak ráda, kdyby vypadl,“ dodala a mně bylo jasné, že jejich vztah jen tak něco nezachrání.

Ptala jsem se pak Martina, jestli opravdu nechce odjet – a nechtěl: „Co bych tam dělal? Jasně, mohl bych pak šéfovat pobočce, ale to by byla jedna porada za druhou, to mě fakt nebaví.“ Pořád víc jsem chápala, co sestře vadí. Ona k pocitu štěstí potřebovala někoho, kdo jí bude imponovat, bude na ni třeba někdy i řvát, ale bude v jejich vztahu velitel. Martin tuhle roli hrát nemohl, byl moc hodný a nepotřeboval si nic dokazovat ani nějakými pracovními souboji. Mně se to líbilo, ale já nejsem moje sestra.

Nový přítel

Všechno spělo k výbuchu. Ten nastal, když se Petra za pár měsíců rozhodla začít zas pracovat a přišel si k ní objednat oblečení pro zaměstnance manažer z místního hotelu. „Můžeš mi nenápadně pohlídat malýho?“ ptala se, když si domlouvala, že s ním zajde někam na večeři, aby to probrali. „Martin bude na volejbale, přijde až po desáté, to už budu dávno doma.“ Kde mohla, tam potom hledala další časovou skulinku, aby se mohla se svým novým přítelem sejít. A ode mě čekala, že jí budu pomáhat před Martinem zatloukat. Nelíbilo se mi to, ale taky by se mi nelíbilo, kdyby se měl o jejích schůzkách dozvědět a byl by nešťastný. Měla jsem mu něco říct? To jsem nemohla, a tak jsem se zlobila na sestru a zároveň věděla, že se k sobě opravdu nehodí, že by se vzájemně utrápili. Bylo mi jenom divné, že si ničeho nevšimli naši. Že by na tom byli stejně jako já a nechtěli jim vstupovat do života?

Čtěte také

Miroslava Šafránková svou starší sestru Libuši milovala.

Čtěte také

Miroslava Šafránková: Princezna, která slavnější sestře Popelce nikdy nezáviděla

Pak mi ale sestra řekla, že jí máma vynadala. A že má koneckonců pravdu, že takhle to dál nejde. Že s Martinem zůstat nechce a řekne mu to ještě dnes. Nechce si to rozmyslet, chce být s tím druhým, vůbec mu nevadí, že má dítě. Prostě typicky moje sestra. Napsala jsem v noci Martinovi, že jestli si potřebuje promluvit, může kdykoli přijít. Mobil mi zapípal ve tři ráno. Jestli prý nespím. Hodila jsem na sebe džíny a mikinu, vzala deku a sešli jsme se za zahradou. Máme na ní sice stůl a lavičky, ale tam jsme si povídat nechtěli. V parku na dece se Martin rozbrečel. „Promiň, já už to nevydržím. Je to trapný, ale já neumím ani nadávat. Jsem prý jak plastelína,“ svěřoval se s tím, co mu řekla moje sestra. „Prý ji vůbec neinspiruju, říkala. Mám ji mlátit, abych ji zajímal? Nebo co chce?“ Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Co moje sestra chce, ví jenom ona sama. Ale aspoň jsem ho ujišťovala, že já si nemyslím, že by byl příliš hodný. A že není divné, když muž brečí. „Fakt to nevadí, třeba mně se to líbí, vážně,“ opakovala jsem a do rána jsem s ním probírala, co se dá dělat.

Dělat se ale nedalo nic. Když si Petra něco umane, nic s ní nehne. Rozhodla se podat žádost o rozvod a podala ji. Naši sice nebyli rádi, ale znali ji příliš dobře na to, aby jí něco rozmlouvali. Já se skoro každý den vídala s Martinem, původně proto, abych jim dělala posla, dnes se tomu říká mediátor. Zkrátka někoho, kdo jim pomůže domluvit se, co dál. Jak jsme se naučili svěřovat se se svými pocity, byli jsme si čím dál bližší. Ještě před jejich rozvodem jsme oba pochopili, že se k sobě hodíme mnohem víc, než se kdy k sobě hodili s Petrou. Když zjistila, že spolu chodíme, byl to pro ni celkem šok, ale zareagovala, jak jsme čekali: začala se smát.

Čtěte také

Ségra žárlí, že mě její děti mají rády

Čtěte také

Veronika (36): Neteře mě mají radši než svoji matku. Sestra mě za to nenávidí