Český rozhlas vás nedávno stáhl z Ruska. Proč se tak stalo?

Těch důvodů bylo několik. Hlavním faktorem byla nová ruská legislativa, která v zásadě umožňuje trestní stíhání za jakékoli informování o válce na Ukrajině, které by bylo v rozporu s oficiální ruskou linií. To znamená, že bez hrozby trestního stíhání není možné odkazovat na ukrajinské nebo západní zdroje, případně rozporovat oficiální tvrzení ruského vedení. Novinář v zásadě musí přistoupit na autocenzuru, jinak mu hrozí až patnáct let vězení.

Jak taková autocenzura může vypadat?

To je vidět třeba u posledního velkého nezávislého ruského média deníku Novaja Gazeta, který na opatření přistoupil. Ve zpravodajství o invazi na Ukrajinu vypouštěl slova jako „válka“ nebo „invaze“. Také rozmazával fotky s transparenty, kde se objevuje výraz válka a podobně.

Nevyplývalo to ale i tak z jejich zpravodajství?

Samozřejmě, ono to bylo zřejmé z kontextu. Snažili se dál informovat, jen tam byly uvozovky a bílá místa. Byla to už hra po dle jiných pravidel, ale nevydržela příliš dlouho. I Novaja Gazeta před několika dny oznámila dočasné ukončení činnosti.

Zmínila jste více důvodů.

Ano, mé stažení je třeba vnímat i v kontextu vzájemných česko-ruských vztahů, které jsou poslední dva roky mimořádně komplikované. Česko navíc patří k zemím, které aktivně podporují Ukrajinu, angažuje se jak politicky, tak co se týče zbrojních dodávek, a Rusové to vnímají. Sledují to v ruské státní televizi, kde se tato podpora prezentuje jako rozdmýchávání konfliktu a prodlužování utrpení obyčejných Ukrajinců. Když jsem třeba krátce před odjezdem vysílala z protiválečné demonstrace v Moskvě, přišel ke mně Rus a začal křičet, ať se seberu a táhnu pryč a proč lžeme o Rusku.

Čtěte také

Petra Špalková

Čtěte také

Petra Špalková: Mám křehkou povahu. Mívala jsem touhy, ale chyběly mi ambice

Takže jste cítila změny v přístupu k vám coby novinářce z Česka?

Dá se říct, že se celkově změnila atmosféra. I reakce Rusů na to, odkud jsem. I když jsem například jindy natáčela úplně nepolitickou reportáž do pořadu, kde se věnujeme zajímavostem, tak na mě kdosi vyrukoval s tím, jak nepřátelsky se chováme k Rusku. Lidé v zásadě opakovali, co slyšeli ve státní televizi – někdy vskutku slovo od slova –, a cítili potřebu mi vmést do tváře, co si myslí o Česku. Obyčejní Rusové mají tendenci novináře identifikovat s jeho státem, nerozlišují, že média nejsou pod kontrolou politiků.

Tak oni na to v Rusku asi nejsou příliš zvyklí.

Přesně tak. Rusové nerozumí, že média mohou fungovat nezávisle, a mají potřebu cizího novináře konfrontovat s tím, co si myslí o politice jeho země vůči Rusku.

Kdy se začaly vztahy více komplikovat? Loni, když se po výbuchu ve Vrběticích Česko dostalo na seznam „nespřátelených zemí“ Ruska?

Ještě dříve. Řekla bych, že milníkem byla kauza odstranění sochy maršála Koněva. V ruské státní televizi se kvůli tomu vedla poměrně masivní kampaň a přesunutí sochy do inventáře bylo interpretováno jako její zničení. Byl tam i ten jazykový posun. Tehdy si i lidé, kteří ve většině vnímali Česko pozitivně, začali udržovat odstup.

Když vám z Prahy oznámili, že máte odjet, chtěla jste odjet, nebo zůstat?

Byla to směsice všech možných pocitů. Měla jsem hodně plánů, chystala jsem se vyrazit na cesty, přinášet reportáže, rozhovory, ale zároveň jsem měla i obavy, zda bude vůbec možné dostat se ze země později. Uzavíraly se možnosti normálního cestování, drtivá většina spojů přestala létat a zbývající lety byly vyprodané, letenky byly mnohonásobně dražší a byl boj je sehnat.

Čtěte také

Zuzana Osako

Čtěte také

Zuzana Osako: Ženě s velikostí 42 nemůže sedět to, co modelkám s velikostí 36

To zní jako velmi dramatický odjezd.

Těžší to bylo na začátku invaze. Tehdy jsem byla na jihu, v Rostově, kde jsem natáčela reportáže o běžencích z Donbasu, a nemohla se dostat ani zpátky do Moskvy. Rusové tehdy už několik týdnů informovali, že Ukrajinci se údajně chystají útočit na Donbas, takže odtamtud prchaly tisíce lidí. Vlaky byly plné, nikde nebylo místo, nedaly se koupit jízdenky ani letenky. Nakonec jsem musela jet skoro až na Kavkaz, abych se dostala zpátky do Moskvy.

Jak to vypadalo na letišti při odletu ze země?

Bylo tam hodně mladých lidí. Někteří odjížděli s vědomím, že Rusko opouštějí definitivně, jiní ve víře, že někde v cizině přečkají několik týdnů či měsíců a vrátí se zpět. Mnozí pracují v IT, umějí jazyky, mají vidinu, že se důstojně uživí i jinde. A svou roli hrají i socioekonomické aspekty. Bavíme se o lidech z měst, jako je Moskva a Petrohrad. Popravdě tahle místa nejsou jen jiná města, jsou to úplně jiné světy ve srovnání se zbytkem země.

V čem se tolik liší?

Nejde jenom o životní úroveň a celkově o dostupnost služeb, infrastrukturu, ale také o to, nakolik tamní obyvatelé přišli do styku s neruským prostředím. Velká část Rusů nikdy nepřekročila hranice své země. To, jak vnímají okolní svět, jim do značné míry určuje ruská státní televize, mladším pak sociální sítě jako Instagram, ale i to už je nějakým způsobem zkreslené. Mnozí možná trpí i jakýmsi syndromem velké země. Mají pocit, že ani nepotřebují nikam cestovat. Mají moře, mají hory, většina z nich je sice nikdy nenavštíví, ale chlácholí se tím, že by mohli.

Překvapilo vás něco, když jste tam před třemi lety přijela?

I když už jsem v Rusku byla a věděla, jaké to tam je, tak když je tam člověk najednou denně, tak jím může otřást obrovská míra hrubosti v mezilidských vztazích. To, jak jsou k sobě lidé lhostejní, jak se k sobě chovají například v městských dopravních prostředcích, kdy se strkají a neuvolňují místa starším a tlačí se proti těm, kteří vystupují. Také jak jsou poznamenaní – především starší generace – čekáním v mnohahodinových frontách a dodnes mají ve zvyku předbíhat. To bych skoro označila za neformální národní sport Ruska.

Co vás naopak překvapilo pozitivně?

Mile mě překvapilo nasazení, drive, mladých lidí, kteří měli touhu otevřít si svoje podniky, malá bistra, kavárničky v menších zapadlých místech. Pozitivní zákoutí, kde se obsluha usmívá a říká dobrý den a děkuji. I to může být v Rusku výjimečné.

Čím to je? Národní charakteristický rys? Pozůstatky komunismu? Pohnutá historie?

Důvodů bude mnoho. Myslím ale, že se to týká hlavně megapolí. V ruských městech žije enormní množství lidí, jen v Moskvě je podle oficiálních údajů kolem 13 milionů lidí, reálně jistě víc, a oni zkrátka bojují o své místo na slunci. Kdysi mi jedna Češka, která se v Rusku usadila, popisovala Moskvu jako dravé prostředí, kam se stahují ambiciózní lidé nejen z Ruska, ale i z postsovětských republik. Komentovala to slovy, že v Moskvě jsi buď lovec, nebo kořist. A já myslím, že to popsala přesně.

Jak Rusové vnímají invazi na Ukrajinu?

Většinová část společnosti se ztotožňuje s oficiální linkou, s tím, co říká prezident Vladimir Putin a další představitelé a co zní ze státní televize, která je hlavním informačním zdrojem pro většinu ruského obyvatelstva. Takže opakují argument, že Rusko údajně nemělo na výběr, že bylo donucené zasáhnout, a opakují i tvrzení, že Ukrajina si chtěla obstarat jaderné zbraně a chystala s USA biochemické laboratoře na svém území.

Jakou mají možnost dostat se k nezávislému zpravodajství a informacím?

Teď už jsou možnosti podstatně užší, protože od začátku invaze se prostor pro nezávislá média a nezávislou občanskou společnost výrazně zmenšil. Přesto, kdo chce, tak si informace dokáže dohledat. Problém tkví v něčem jiném: velká část populace nejeví o informace zájem.

Proč?

Snad z určité lhostejnosti. Kdo chtěl a ovládal na vskutku elementární úrovni počítač nebo mobil, tak si dříve mohl otevřít stránky ruských nezávislých médií, ale lidé to nedělali. Možná i proto, že Rusové dlouhodobě upadají do celkové politické apatie. Kdo se neangažoval v opozičních hnutích, nechodil na demonstrace a nesdílel kritické materiály na sociálních sítích, zkrátka, kdo nestrkal nos, kam neměl, ten si mohl žít ve městech jako je Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg nebo Nižnij Novgorod velice dobře. Mohl přemýšlet, zda na dovolenou do Turecka či Egypta, jestli si pořídit byt na hypotéku nebo auto na leasing, Zvlášť ruská střední třída žije konzumně, touží se vyrovnat té vyšší třídě a dává to okatě najevo. Lidé rádi nosili velké západní značky, chtěli luxusní auto. Člověk běžně v Moskvě prochází kolem ošuntělých bytovek, před kterými ale parkují drahé vozy, pořízené většinou na leasing. Správný Moskvan nemůže jet do práce MHD.

Čtěte také

Marie Rottrová

Čtěte také

Marie Rottrová: Nesmíme padat na ústa a musíme věřit, že to bude zase dobré

Dobře, ale co chudé oblasti? Proč tam lidé, kteří sdílejí záchody s jinými rodinami, podporují režim?

Tam je důvod prozaický. Život je v některých oblastech tak těžký, že mají co dělat, aby vůbec vyžili. Cizinci si často utvářejí představu o Rusku po návštěvě velkých měst, ale to jsou jen nižší desítky milionů, Rusů je přes 145 milionů. Z toho skoro 20 milionů lidí žije pod hranicí bídy. Tedy ruský statistický úřad před časem upravil metodiku, takže čísla vycházejí o něco lépe, ale pořád jde o miliony lidí, kteří přežívají z minima.

Přesto je Putinova podpora vysoká.

Ano, jeho podpora se stabilně drží okolo 70 procent. Lidé se identifikují s politikou, kterou razí, a věří tomu, co on rád a často říká, že „se Rusko zvedá z kolen“, což je jeho obvyklá fráze.

Mají pocit, že Rusko se stává velkým státem, kterého se všichni bojí a respektují ho. Oni nemají příliš na výběr, a když už nic, tak chtějí alespoň ten pocit hrdosti a příslušnosti к velkému národu.

Jak funguje propaganda?

Na jednu stranu je někdy až absurdní, je těžké věřit, že některá sdělení může kdokoli brát vážně.

Každý s trochou soudnosti vidí, že některé scénky jsou zinscenované. Na druhou stranu, jak se říká: stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Viděla jsem to sama na sobě, jak se mi některé obraty a fráze, které se donekonečna opakují ve státní televizi, začínaly pomalu drát na jazyk.

Třeba spojení „zvláštní ozbrojená operace“ namísto slova „válka“?

Tohle spojení je tak kostrbaté, že bych ho asi v celém znění nikdy nezopakovala, ale člověk má zničehonic tendenci říkat třeba „operace“ místo „invaze“.

Vzpomínám, že jsem jednou chtěla mluvit o anexi Krymu a najednou jsem sama chtěla použít výraz „sjednocení Krymu s Ruskem“. A to jsem novinářka, která situaci roky sleduje.

Co Rusko čeká?

Vnitřně asi dost nelehké období pro ty, kteří nesouhlasí se současným kurzem. Rusko je nyní ve fázi hledání nějakého vnitřního nepřítele. Vladimír Putin nedávno otevřeně mluvil o jakési páté koloně, která se bude snažit rozložit Rusko zevnitř. Už se objevují fotky domovů lidí, kteří se zúčastnili protestů, na nichž jsou nápisy - Zrádce. Vznášejí se první obvinění vůči lidem, kteří sdíleli na svých sociálních sítích informace o bombardování Mariupolu. A přituhuje i vnitropoliticky.

Neměla jste lehký post. Nejprve covid, nyní invaze. Balila jste v uplynulých třech letech kufry domů?

Opakovaně. Poprvé když se zavřely hranice během pandemie.

Tehdy jsem odletěla posledním evakuačním letem, který vyslalo Rakousko. Podruhé jsem se chystala, když vrcholila česko- -ruská krize po kauze Vrbětice. Tehdy jsem si už koupila i bublinkovou fólii a krabice, ale nakonec je nepoužila. Teď se mi hodily.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Porotce ze StarDance Jan Tománek vysvětluje, proč tanečníky tak často chválil

Měla jste z něčeho strach?

Nemůžu říct, že bych měla strach o svou bezpečnost.

Terčem byli vždy ruští novináři, nikoli zahraniční korespondenti. Rusko ale zažívá špionážní horečku, od roku 2014 je čím dál více lidí, vědců, novinářů a představitelů byznysu stíháno kvůli údajné vlastizrade. Takže jsem měla obavy z křivého obvinění ze špionáže, tím spíš, že v česko-ruské rovině je několik mimořádně citlivých kauz a za údajnou špionáž pro českou rozvědku je souzený i ruský novinář Ivan Safronov.

Plánujete se vrátit?

To nevím, rozhodnutí není jen na mně. Uvidíme, jaká bude situace. Každopádně novinářsky to bude mimořádně zajímavé. Už nyní vidíme první náznaky obrovské masy problémů, které se na Rusko valí. Práce novináře tam ale bude ještě komplikovanější.

IVANA MILENKOVIČOVÁ (1991)

  • Narodila se v Bělehradě, pochází ze smíšené česko-srbské rodiny.
  • Absolvovala studia žurnalistiky a politologie na Masarykově univerzitě v Brně. 
  • V médiích se pohybuje od roku 2012, kdy nastoupila do zpravodajského portálu iDNES.cz, později pracovala jako zahraniční redaktorka Lidových novin, odkud zamířila do Českého rozhlasu. 
  • V letech 2019 až 2022 v něm působila jako zahraniční zpravodajka z Moskvy.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Olga Pecinovská pomáhá závislým ženám a říká: Tvrdá láska alkoholičkám pomáhá