Jak moc nadšeně vítají policejní orgány uchazeče o zaměstnání s očima slečny Marplové, si dovedu představit. Bude to podobné, jako kdyby k nám do redakce nakráčel někdo, kdo si naši práci představuje v podobném duchu, jako to ukázal film Ďábel nosí Pradu.
Moje nejoblíbenější jsou detektivky, ve kterých se rozvine hned několik dějových linek a kde dlouho není jasné, kdo je vrah. Můj muž to ví, a tak jeden z dárků, které jsem si vloni rozbalila pod stromečkem, ukrýval pořádně tlustou Smrtící bílou Roberta Galbritha. Protože je to moje hříšné potěšení, kterému když propadnu, můžou kolem třísky lítat, a já se stejně od knížky nezvednu, šetřila jsem si tu bichli na letní prázdniny. Oddalované potěšení je dvojnásobné. Mezi námi, kdyby mě přizval k spolupráci Cormoran Strike, asi bych to vzala.
Čtěte také
Vážná literatura se na detektivky kouká skrz prsty, já ale dobrou detektivku beru jako „velkou“ literaturu. Stárne mnohem pomaleji. Ať se děj odehrává v 18., nebo v 21. století, zlo je stejně zlé. A ještě jednu věc dobré detektivky umí. Naučí vás číst. Před očima se míhají písmenka, ale v hlavě je z nich napínavý film. Snad vás tedy Vlasta s literární přílohou na téma „Když krimi píšou ženy“ bude bavit.
Vlasta (číslo 36)
