Dcery špatných otců, to je takový klub – většinou se poznáme po pár větách na soukromější téma. „Začalo to už na základce,“ vzpomíná padesátnice Martina. „My holky z rozvedených rodin jsme svorně protáčely oči nad víkendy u otců, kteří si je vymohli u soudu, ale žádný z nich se nám nevěnoval. Taky jsme sdílely nechuť k jejich novým ženám a všeobecnou touhu být radši doma ve svém pokojíčku nebo s kamarádkami.“ Kamarádkám z kompletních rodin Martina vždycky trochu záviděla. Až donedávna. „Zjistila jsem, že jak jsem dospěla a trochu zestárla, začala jsem ráda poslouchat historky o tom, jak fungují dobří tátové. Už mě u toho nebolí u srdce, že já to nemám, ale je mi fajn, že to existuje.“

Zhruba před rokem se na tohle téma Martina bavila s jednou bývalou členkou „klubu“, Pavlou. Ta zase říkala, že se na tátu přestala zlobit ve chvíli, kdy zestárnul a zdětinštěl. Jakmile to nebyl ten chlap, který po odchodu od rodiny vystřídal další čtyři manželky, ale dědeček, který začal špatně slyšet a milovat staré seriály, začala se s ním dokonce vídat. „Pavla mi říkala, že ví, že už nikdy nedoplní zpátky to, co zameškali v jejím dětství. Ale že si prý teď tak často povídají a zjišťují, co mají společného, že přestala vzpomínat jenom na to špatné,“ vypráví Martina.

Čtěte také

Slibte si: letos na sebe budu hodná

Čtěte také

Politujte se: Nejlepší předsevzetí, jaké si můžete dát. A buďte na sebe hodná

Jiné vzpomínky

Psychologové říkají, že po padesátce se s nedostatečností svých rodičů vyrovnáváme i proto, že naše děti dospějí a my zjistíme, jak selektivní a falešná je někdy jejich paměť. A když si pak poslechnete, jak vaše vlastní děti vzpomínají na „příšernou dovolenou na Kanárech, kde byli naši furt v lihu“, zatímco vy víte, že jste ji většinu času strávili na pokoji s potomky spálenými od slunce a jeden jediný večer jste si donesli na pokoj lahev vína… No, zkrátka vám dojde, že vaše vlastní vzpomínky na příšerného tátu, který se vám o prázdninách na chalupě vůbec nevěnoval, mohou být pokřivené časem a vaší dětskou nesmiřitelností.

„Můj táta se s mámou nerozvedl jako hodně chlapů kolem mě,“ vypráví devětačtyřicetiletá Iva. „Ale byl jakoby duchem nepřítomný zhruba od mých deseti let. Vyhodili ho tehdy z práce, z poměrně vysokého místa, a on už se nikdy v jiném oboru nevypracoval. Začal jezdit sám na chalupu, postupně se tam přestěhoval a vlastně jsem ho vídala jen o víkendech. Jako by pro mě neexistoval.“

Čtěte také

Málokdy máte z něčeho radost? Marně hledáte něco pozitivního?

Čtěte také

Nechcete být zahořklá a vyděšená, ale nějak to nejde. Jednu věc se musíte naučit

Tati, půjdeme do lesa

Ivin vztah s tátou se vylepšil až nedávno, kdy zjistila, že pokud se k němu sama aktivně přiblíží a jdou spolu třeba do lesa nebo něco vyrábějí, je jí s ním dobře. „Dřív jsem se utěšovala, že jsou na světě otcové, co svoje dcery mlátí, že se mám docela fajn, že ten můj se mnou jenom nemluví. Ale pak jsem zjistila, že když se začnu snažit já, funguje to. Rozhodně mi to za to stálo, ale zase chápu, že dřív se mi do toho nechtělo. Tátové by měli být ti dospělí.“

Klub dcer špatných otců je soudržný, ale počet jeho členek se snad bude snižovat. Vypadá to, že současná generace otců je mnohem zapojenější, citlivější a empatičtější. Díky studii amerického Pew Research Center z roku 2017 víme, že současní tátové častěji zůstávají s dětmi na rodičovské dovolené, vidí je jako střed svého života, chápou, že práce není důležitější než rodina, a protože už nejsou jedinými živiteli rodin, mají na děti víc času i trpělivosti. Brzy bude pozlacených tátů ještě mnohem víc.

Čtěte také

Neztraťte krok s dobou, jinak si budete připadat osamělá

Čtěte také

Babi, u tebe se nejlíp chilluje. Přehled zkratek, díky nimž porozumíte vnoučatům