Turisté v Benátkách mají na nohou žabky, v ruce selfie tyč a na obličeji výraz povýšené znuděnosti. A mimoto jsou většinovými konzumenty megalomanských výletních plaveb. Právě těch, které pumpují Benátky do bezvědomí. Loni jsme podobných plavidel u břehu napočítali v jeden večer šest. To krát v průměru pět tisíc pasažérů dělá třicet tisíc lidí, kteří blomcají bezcílně centrem města, aby si nacvakali nějaký ty selfíčka. Paláce u Canalu Grande zejí prázdnotou. Nejsou třeba, stačí suvenýry made in China: gondoly na baterky nebo trenýrky s detailem rozkroku Michelangelovy sochy Davida. “Že stojí ve Florencii, nikoho nezajímá. Masová turistika zmizíkuje ducha jakéhokoliv místa. „Je to tu malé pro miliony turistů," vysvětloval mi minulý rok rozčilený pán ve frontě na sušenou šunku: „Nesnáším ulice přeplněné hlupáky, co nevědí ani, kde se to ocitli." Mockrát jsem si během karantény na něj a dalších padesát tisíc stálých obyvatel Benátek vzpomněla. Celý svět v chaosu, ale město na vodě zase může dýchat. Jaké to asi je? A pak mi došlo, že toho můžeme být součástí...

Jeďte nocí

Noční vlak z Vídně byl poloprázdný, stejně jako hotel se sladce vonící gotickou zahradou, který měl v kolonce „vystavěno" napsáno 14. století a ceny za pokoj díky viru třetinové. Zůstali jsme dva týdny, protože zažít tohle město jinak nám přišlo vzrušující. Ulice byly z ničeho nic plné Benátčanů. Ráno si objednávali kávu na stojáka a k tomu gumový croissant s marmeládou. Po poledni se scházeli v barech, aby si dali jeden až tři hořko sladké spritzy a milované jednohubky. Smáli se, jakoby hystericky štěbetali, dokonce zpívali.


A jejich psi všech tvarů a velikostí polehávali na dláždění mezi línými racky a holuby, co žebrali o drobky. Užívat si do ulic vyrážely i stařičké tetky, které si pak domů táhly zlevněný Aperol ze sámošky. Člověk vypnul a souzněl se světem kolem. Nemusel bojovat o zážitek, byl zcela přirozeně jeho součástí... Nemohla jsem uvěřit, že jsem před rokem chodila ulicemi kolem náměstí Svatého Marka a neviděla tu krásu. Stylové bary obložené dubovým dřevem, pekárny, co nabízely italské sušenky a křehké pusinky, nádherné hotely... Všechno tehdy mizelo v potu turistického davu, kterému nešlo o víc než instantní romantiku.


A tak jsme letos i my jen tak... bezcílně blomcali. Od paláce k paláci a pak kanálem na vaporettu, lodi městské hromadné dopravy, zase kousek dál. Ale při tom všem jsme byli u vytržení. Nejen z toho ale hlavně z toho, že krize vrátila Benátky lidem.


Janka Ryšánek Schmiedtová je divadelní režisérka. Vystudovala činoherní režii na JAMU v Brně. Poslední čtyři roky umělecky vedla ostravské Divadlo Petra Bezruče, nyní je na volné noze. Dosud pracovala na více než 50 inscenacích napříč žánry, pro dospělé i děti. Čtyři roky vedla časopis 100+1 historie Speciál. Píše i o cestování.