Olympijské výkony umíme ocenit a ti rozumnější z nás se sportovci upřímně soucítí, i když se jim nevede. Co když ale nějakou vlastní imaginární olympiádu rozjedeme my sami? Umíme si fandit? A co když se vidina zlata vzdaluje? Umíme včas rozklíčovat, že po prvním nevydařeném závodě ještě nemusíme končit kariéru?

Jestli jste jako já, tak máte zejména s tím posledním trabl. Už mé učitelce tělesné výchovy jsem jako holka uvěřila, že jsem nemožné tele a nikdy se šplhat nenaučím. Ačkoliv jsem nebyla úplně nepohyblivá, ovládala jsem švih a měla v rukách pěknou sílu, učitelka mě přesvědčila, že tohle nezvládnu. Po několika letech vypadala moje etuda u tyče takhle: výskok, třikrát co nejrychleji přehmátnout ruce a... konec. Uf. Byla jsem vysoko tak akorát, abych nedostala kouli.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Bordel nemá s inteligencí nic společného. Ani inteligent neovládne chaos

Co dělat s nohama, jak se zapřít, abych si v mezihmatu mohla odpočinout, jsem se nenaučila. Takže neumím šplhat. Až po čtyřicítce mi došlo, že jsem neselhala jen já. Učitelka mě to neuměla naučit a ani mě nezkusila motivovat k úspěchu. Ponížení a křik nejen na mě fungují úplně opačně, než si ti, co křičí, myslí. Pocit selhání si ale z hodin odnášela jen jedna z nás. Úča to nebyla.

Tenhle model se opakoval i při jiných příležitostech. Ne vždycky u toho byl „trenér“. Teprve teď se učím na selhání koukat jinak. Nemusejí být konečná, mohou být pouhou fází.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Pro krásu se musí trpět, říkaly babičky. Proč je to úplná blbost?