Olympijské výkony umíme ocenit a ti rozumnější z nás se sportovci upřímně soucítí, i když se jim nevede. Co když ale nějakou vlastní imaginární olympiádu rozjedeme my sami? Umíme si fandit? A co když se vidina zlata vzdaluje? Umíme včas rozklíčovat, že po prvním nevydařeném závodě ještě nemusíme končit kariéru?
Jestli jste jako já, tak máte zejména s tím posledním trabl. Už mé učitelce tělesné výchovy jsem jako holka uvěřila, že jsem nemožné tele a nikdy se šplhat nenaučím. Ačkoliv jsem nebyla úplně nepohyblivá, ovládala jsem švih a měla v rukách pěknou sílu, učitelka mě přesvědčila, že tohle nezvládnu. Po několika letech vypadala moje etuda u tyče takhle: výskok, třikrát co nejrychleji přehmátnout ruce a... konec. Uf. Byla jsem vysoko tak akorát, abych nedostala kouli.
Co dělat s nohama, jak se zapřít, abych si v mezihmatu mohla odpočinout, jsem se nenaučila. Takže neumím šplhat. Až po čtyřicítce mi došlo, že jsem neselhala jen já. Učitelka mě to neuměla naučit a ani mě nezkusila motivovat k úspěchu. Ponížení a křik nejen na mě fungují úplně opačně, než si ti, co křičí, myslí. Pocit selhání si ale z hodin odnášela jen jedna z nás. Úča to nebyla.
Tenhle model se opakoval i při jiných příležitostech. Ne vždycky u toho byl „trenér“. Teprve teď se učím na selhání koukat jinak. Nemusejí být konečná, mohou být pouhou fází.
