Klasický scénář. Přesně proto nemám většinu života televizi, o kino zavadím jen výjimečně, čtu knihy, kde na mě nečíhá násilí ani nesnesitelná nespravedlnost, utápím se v hudbě a ve snech, ale o to víc se celý život za svoji spravedlnost a harmonický svět plný lásky peru. A jak říkají všechny kartářky a astrologové, které jsem kdy v životě navštívila, abych se pokusila pochopit to prostřednictvím karet a hvězd: „Vy jako byste žila v neustálém boji za pravdu a spravedlnost, ale přitom zabíjíte primárně sama sebe, svět vážně nezachráníte… Vzít vaše srdce aspoň na chvíli vrazit do mrazáku, to by se ulevilo nejen vám, ale i vesmíru.“ Mantry, jež poslouchám celý život, po který sbírám vedle lásky na duši šrámy, jizvy a bolest z absolutního nepochopení všeho, v čem žiji. Tam, kde ostatní se svými emocemi končí, já zlehka začínám. Vítejte ve světě extrovertní hypersenzitivity.

Přijmout sebe sama

Ve chvíli, kdy jsem poprvé v životě ve svých 38 letech vyslovila nahlas větu: „Jsem hypersenzitivní,“ ocitla jsem se na polovině nové životní etapy. Nejenže jsem si poprvé prožila krásný pocit přijetí svého vysoce náročného vnitřního já, soustavného nepochopení světa, svých emocí a hypersenzitivity, ale zejména jsem našla klid v duši i na srdci, a to pouhým přijetím. Konečně jsem uměla říkat nahlas nepohodlné náhledy na situace a rozbrečet se, kdykoli se mi zachce, cítit se u toho komfortně a sebevědomě ustát časté nepochopení z druhé strany.

Často se emočně doslova „vyndám“

Začala jsem pracovat s faktem, že jsem jednoduše emočně tak jiná, že mě nemůže v mnoha věcech pobrat ani vlastní rodina, ale že to vlastně není žádná chyba, ale naopak přednost v mezilidských vztazích. Skončilo období proč, skončilo období uzavírání se doma a pláče nad běžnými situacemi, kdy se jako člověk doslova emočně vyndáte a máte tak silné vnitřně chemické prožitky, že se klidně začnete modlit za svůj odchod z povrchu zemského. A to v situacích, kterých si leckdy ani nikdo jiný nevšiml, natož aby to zanechalo jakoukoli duševní stopu. Jen vy chcete umřít přímo na místě. Nasáváme jako houby, a co ostatní nechá ledově klidné, nás vnitřně rozerve. Ta úleva, že v tom nejste sami, je nekonečná.

Těší mě, jsem hypersenzitivní extrovert

Moudré knihy praví, že na světě existuje asi 15–20 % hypersenzitivních lidí a většina těchto přecitlivělých jedinců náleží ještě do jedné podskupiny – introverti. Samozřejmě existují i hypersenzitivní extroverti, k nimž patřím, aby to byla ta pravá životní jízda. Situace jako pandemie a uzavírání doma se rovná prakticky vraždě. Chcete-li duševně zničit hypersenzitivního extroverta, zavřete ho doma na měsíc a máte hotovo.

Za pravdu a lásku šla bych světa kraj

Zároveň se ale moc nesnažte hypersenzitivní lidi pochopit, jednoduše je přijměte do svého srdce takové, jací jsou, protože pochopit chemickou dardu, která se odehrává v těle přecitlivělého člověka v emočních momentech, bez osobního prožitku nelze. Nebojte se ale, že se s lidmi s vysokou přecitlivělostí vydáváte na bláznivou neukočírovatelnou cestu. Naopak. Budete mít po svém boku parťáka, který vás nikdy nezradí, to si raději usekne ruku, člověka, který vždy a všude bude vytvářet harmonii a zachraňovat slabší, člověka, se kterým nemusíte podepisovat smlouvy, protože vůbec nechápe, o čem je řeč, „že by něco neproběhlo, když jste si přece podali ruce“, člověka, se kterým když přijdete z večírku o sto lidech a vyslechnete deset stejných verzí, jaké to bylo, dostanete od něho úplně jiný příběh, košatý, plný událostí, bolestí i radostí, jako by byl na intergalaktické party… Člověka, který rozláme Himálaj, když vás miluje nebo může zachránit.

Až na dřeň

Hypersenzitivní lidé jsou leckdy nároční v běžném životě na jednoduché prožitky, které oni sami vnímají jako dramata, zároveň jsou ale těmi nejlepšími partnery, přáteli, zaměstnanci i zaměstnavateli, umělci, právníky nebo psychology díky nadlimitním schopnostem komunikace a cítění. Hypersenzitivní jedinci učí okolí milovat, odpouštět, být vždy sami sebou a otevírat svá srdce. Protože právě to je pro nás jediná cesta přežití – skrze lásku a harmonii. Nic ostatního pro nás nemá smysl a bez lásky raději opustíme život pozemský. Věřte, že když vědomě ublížíte hypersenzitivnímu člověku, jako byste si sami odkrojili kus srdce.

Pohled psychologa: Mgr. Kateřina Vozáryová, Online psychologická poradna MOJRA

Pohled psychologa: Mgr. Kateřina Vozáryová, Online psychologická poradna MOJRA

V tomto příběhu se dostaneme doslova do proudu emocí, který nás unáší neznámo kam a je velmi silný, místy se může jevit až nekontrolovatelně. Takto si lze představit běžné duševní rozpoložení člověka, kterého označujeme jako HSP (highly sensitive person) neboli hypersenzitivního. Dnes již víme, že mezi přecitlivělostí a hypersenzitivitou je podstatný rozdíl. Jsme-li přecitlivělí, vypjatý emoční stav je většinou krátkodobý a souvisí s aktuální životní etapou, kterou procházíme. Pro hypersenzitivního člověka je však i v běžném stavu velmi obtížné získat nadhled nad svými prožitky. Zranitelnost, vysoká intenzita pozitivních i negativních pocitů a extrémní vcítění do druhých lidí je jeho denní chléb.

V tomto příběhu se jeví jako důležitý moment uvědomění a přijetí sebe sama. Když přijmeme sami sebe takové, jací jsme, bude i pro naše okolí přirozené nás přijímat a respektovat. Je však důležité své blízké dostatečně edukovat o tom, co prožíváme. Pro člověka, který dokáže snadněji zpracovávat a prožívat své emoce, mohou být projevy hypersenzitivního jedince nepochopitelné a může je vnímat jako pouhou hysterii, což často vede ke zlehčování nebo negování těchto extrémních prožitků.

Aby jedinec, který byl vybaven do života hypersenzitivitou, mohl žít spokojený život, je třeba naučit se především hospodařit se svou duševní energií, zaznamenávat své emoce, pojmenovat je, naučit se propojovat emoční prožitky s pocity ve svém těle. Poté bude snazší dávat našim blízkým nahlédnout do toho, co se děje v našem vnitřním světě.

Stejně tak jako potřebujeme, aby nás respektovali, přestože emoce prožívají zcela jiným způsobem a v jiné intenzitě, i z naší strany musí přicházet respekt a velká trpělivost. Vůči blízkým buďme upřímní, sdílejme s nimi, co právě prožíváme, zároveň je však nezahlcujme našimi dojmy ve chvíli, kdy na to nemají sami dostatek energie. Buďme vnímaví a respektujme, že ne vždy se chtějí nechat unášet v proudu emocí, který vytváříme. Jsou chvíle, kdy se sami potřebují vypořádat se svými emocemi v takové míře a intenzitě, jak je pro ně přirozené a možné.

Zdroj: www.mojra.cz