Jak vysvětluje Mgr. Kateřina Vozáryová, psycholožka online poradny MOJRA.cz (www.mojra.cz) nejprve je třeba si uvědomit, že nemoc většinou přichází do našeho života proto, abychom si něco uvědomili. Abychom se zastavili a rozhlédli se kolem sebe, ale především sami v sobě. Ač to neradi slyšíme, protože vystoupit z našeho zajetého stereotypu je nepříjemné, nemoc přichází jako určitý signál, výzva ke změně. Je to signál, který vychází z našeho těla i mysli. Spájí se v něm nastřádaná traumata a obtíže, které jsme v minulosti možná přecházeli mávnutím ruky, možná jsme nesprávně rozklíčovali jejich původ nebo jsme si jich v našem životním koloběhu vůbec nevšimli.

Změna je naprosto přirozenou součástí života a je to bod, ve kterém se musíme pustit našich starých zvyků a návyků, zhodnotit situaci a naši další vizi v životě a následně si můžeme takřka od nuly vybudovat nový směr. Přesto se však většina z nás změně vyhýbá, nevítá ji s nadšením, ba ji dokonce odhání jako dotěrný hmyz. Přebudovat své zvyklosti a životní směr totiž vyžaduje veliké množství energie a vnitřního odhodlání, které se nám nechce obětovat. Máme často pocit, že věci fungují dobře tak, jak jsou, a není potřeba do nich nijak zasahovat. Nic však netrvá věčně. A proto musí přijít nějaký impulz, v takové podobě, která se nám může jevit jako nelogická a naprosto neodpovídající našemu životnímu stylu. A přesto je tu a my před tím již nemáme kam uniknout.

Čtěte také

Co z nich vyrostlo, říkáte si a doufáte, že se s nimi bude dát zase bavit

Čtěte také

Puberta: Proč vznikají holčičí koalice a proč se teenagerům zapne mozek v deset

A co je na tom vůbec nejhorší – tento impulz ve formě nemoci vychází z nás samotných. Často máme tendenci hledat viníka někde venku, někoho, na koho bychom mohli ukázat prstem a mohli si tak dále hovět v pohodlné roli oběti. Zbavíme se tak krátkodobě zodpovědnosti za vlastní život. Protože moment, kdy si připustíme, že jsme si možná nemoc vybudovali sami a že jen my za ni zodpovídáme, je velmi bolestný. Nicméně, i to je informace, s kterou můžeme pracovat. Byť se zdá nemoc jako něco neřešitelného a neúnosného, může být naopak dobrým mechanismem ke změně, k přehodnocení dosavadního života, k nastavení nových priorit, k sebereflexi, kterou jsme si tak dlouho odpírali.

Přes odmítání k přijetí…

Vyrovnat se s nemocí a převzít za ni zodpovědnost neznamená být k sobě hrubý a vyčítat si, jak jsme doposud žili. Naopak, takový krok vyžaduje velikou míru přijetí sebe sama se vším, co je mou součástí. A protože to je složitý a pozvolný proces, neodmyslitelně k němu patří i cesta skrze základní fáze přijetí. Zpočátku můžeme mít tendenci novou informaci odmítat, nevěřit jí. Po určitém čase si však začneme uvědomovat, že se nejspíš nejedná o omyl, že se nás to opravdu týká.

Čtěte také

Kdo vás zná nejlépe? Vaše maminka!

Čtěte také

Necháte si partnera schválit od matky? Může vám to zachránit život. Ale ne vždy!

Další fází poté je přirozeně přechod do agrese. Ať už ji projevujeme slovně, nebo fyzicky, ať už útočíme na své okolí, nebo na sebe, je to způsob, jak dát plný průchod emocím, které jsou nyní tak rozbouřené a brání se pravdě. Pak přichází často smlouvání. Prosíme o zdraví, žádáme o příležitost vše vrátit zpět. Prosíme sami sebe, naše blízké nebo Boha o to, aby nám nebral to nejcennější, co máme. Pakliže na naše prosby nikdo nereaguje, nastává zpravidla období, které by se dalo označit jako deprese. Postupně na nás doléhá vážnost a nezvratnost situace. Typický pro tuto fázi je smutek, pocity viny a beznaděje, bezvýchodnost.

Poslední fází, kterou bychom mohli definovat jako pomyslné světlo na konci tunelu, je fáze přijetí. Jakkoli banálně to zní, dostaneme-li se v naší cestě za akceptací nemoci do tohoto stavu, může všechno teprve začít. Nyní jsme tam, kde máme být, abychom mohli věci změnit zevnitř. Je to jako kdybychom se dosud snažili schovat před sluncem, nevšímali si ho, rozčilovali se nad jeho ostrými paprsky. V této fázi mu však konečně nastavíme svou tvář, protože již víme, že nám světlo, které z něj vychází, přináší něco velmi důležitého a užitečného. Něco, co musíme pochopit jen my sami.

Čtěte také

Co si vlastně myslí?

Čtěte také

Nemluví s vámi váš muž? Čtěte řeč jeho těla a pochopte, co si opravdu myslí

Dejme blízkým čas

Stejně tak jako my potřebujeme určitý čas na to, abychom se vypořádali s touto životní změnou a začali náš život měnit tak, jak je třeba, abychom nemoc zvládli, je důležité stejným způsobem přistupovat i k našim blízkým. I pro ně bude tato informace náročná na přijetí. Dejme jim tedy to, co potřebují nejvíce – čas. Každý má vlastní tempo a nároky na to, za jak dlouho dokáže dospět k přijetí. Zároveň se nezdráhejme říci si o pomoc a vyslechnutí, pokud budeme potřebovat a oni budou připraveni. Pokud se však na rozhovory o nemoci necítíme, máme plné právo jim to sdělit, aby věděli, co od nich nyní potřebujeme a co ne.

Čtěte také

Jaká je vaše pracovní morálka

Čtěte také

Prokrastinace: Proč odkládáte úkoly? Bojíte se, nudíte se nebo se litujete?