„Z mého vztahu s Karlem nebyli moji rodiče nadšení, i vzhledem k tomu, jak rychle jsem otěhotněla. Ale stačilo jim vidět poprvé vnoučka a vše se obrátilo k lepšímu. Začátky byly těžké, to zná každá novopečená maminka. My jsme měli to štěstí, že jsme se hned po narození syna přestěhovali do velkého domu za Prahou, který jsme si díky příjmům mého muže mohli dovolit, a náš v uvozovkách vysněný život mohl začít. Já se věnovala miminku, úklidu obrovské nemovitosti a hlavně úpravě krásné zahrady. Teď si asi každá žena řekne, co by za to dala, mít takový život. Bylo to skvělé, ale jen do doby, než mi syn začal odrůstat a měl spoustu svých zájmů,“ povzdechne si Lucie.

S přicházející pubertou jediného syna se Lucie smířila, ale čím častěji chtěl Martin trávit čas s kamarády, tím víc se cítila sama. Chtěla začít pracovat, ale to jí manžel Karel rozmluvil, vyžadoval na sto procent uklizený dům, navařeno a napečeno, vlastně dělal vše pro to, aby byla Lucie doma. „Naše společně strávené chvíle se zkracovaly na minimum. Většinou přišel pozdě večer, snědl večeři, prohodil se mnou pár vět a po pár minutách se odebral k počítači. Ložnice jsme oddělili už před lety, aby mě prý nerušil, když dorazí pozdě v noci… Nechci si stěžovat, nikdy jsme se nehádali, život plynul v poklidu, ale společných chvilek ubývalo.“ Syn Martin se od rodičů odstěhoval na kolej, pak si našel přítelkyni, založili rodinu a z Lucie udělal babičku. To jí vlilo energii do žil, svoji novou babičkovskou roli pojala, jak bylo jejím dobrým zvykem, se stoprocentním nasazením, a to ji naplňovalo. Přestala dokonce myslet na to, jak moc se s Karlem odcizili.

Čtěte také

Společné chvíle na zahrádce jsou pryč

Čtěte také

Manžel už o mě nestojí, rozvádět se ale nechci. Bojím se nevěry

Rána z čistého nebe

„Jednou jsem si na výletě s vnučkou Aničkou všimla zaparkovaného auta, které se nápadně podobalo autu mého Karla. Bylo to překvapivě kousek od parku na kraji Prahy, kam jsme se vydaly s Aničkou vlakem, šlo o naprostou náhodu. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč parkuje právě tady, měl totiž údajně jako každý den spoustu schůzek v centru. A co víc, v autě byla dětská sedačka, nějaké bonbóny a holčičí klobouček. Nedalo mi to a řekla jsem si, že si park projdeme… Až na druhé straně za hustým živým plotem jsem Karla zahlédla, seděl na lavičce s cizí paní a s nimi malé dítě. I přes to, že jsme spolu spoustu let, žárlivost se mnou hodně zamávala. Co to je za ženskou? Popadla jsem Aničku, aby náhodou dědečka nezaregistrovala, a kvapem odjela domů. Pro vnučku si přijeli mladí a já pak prožila odpoledne plné otazníků a přípravy na to, jak se Karla v klidu zeptat, s kým se v Praze stýká.“

Čtěte také

Maminka Božena, sourozenci Anička, Božena a Jan Glogarovi- všichni byli za války popraveni

Čtěte také

Nacisté jí popravili otce, matku, bratra i dvě sestry, zůstala úplně sama

Druhá rodina, druhý barák, druhý život

Když se Karel celý unavený z náročného pracovního kvapíku po desáté dostavil domů, v Lucii všechno vřelo, ale urputně se snažila nedat na sobě nic znát. To se ovšem nepovedlo a Karel zpozorněl. „Co tady sedíš tak potmě, proč už nespíš? Já jsem úplně vyřízenej, to byl zase den…“ spustil svoji obvyklou litanii Karel. „Kdybys aspoň nekecal,“ bouchly v Lucii saze. „Co to tady na mě hraješ? Viděla jsem tě s cizí ženskou!“ Karel zesinal, pak chvilku zapíral, vymýšlel si pracovní scénáře s kolegyní z firmy, ale když mu Lucie nadhodila dětskou sedačku v autě, vzdal to. A přišla pořádná sprcha.

Čtěte také

Bez upřímnosti se ve vztahu neobejdete

Čtěte také

Myslela jsem si, že si manžel našel milenku, problém byl ale jinde

Zhroutil se mi svět

„Neumíte si představit, jaký to byl pocit, když mi Karel řekl, že to byla jeho přítelkyně s vnučkou. Přítelkyně, se kterou to trvá už přes třicet let. Život, který má se mnou, má i s touto ženou, jen k ní ho nepojí žádný svazek ani děti, ty má ona z předchozího manželství. Co mě překvapilo ještě víc, bylo to, že jeho přítelkyně o mně vše ví a nevadí jí to,“ dodala s nechápavým pohledem Lucie. Karlovi se po tolika letech ulevilo, ale na vztahu s jeho přítelkyní prý nehodlá nic měnit, nejraději by vše nechal tak, jak to bylo doposud. „Celé ty roky si mezi mnou, svojí manželkou, se kterou má syna, má u ní zázemí a stoprocentní komfort se vším všudy, a svou přítelkyní, kde má nejspíše vše ostatní, neuměl vybrat,“ říká evidentně otřesená Lucie.

Čtěte také

Nejlepší kamarádky jsou kvůli vztahu jedné z nich na nože

Čtěte také

Moje letitá kamarádka chodí s mým synem! Jak se s tím vyrovnat, radí psycholog

Jak se s tím mám srovnat?

„V současné chvíli vůbec nevím, co dělat. Nikdy jsem nepracovala, jen jsem se starala o chod domácnosti, a ta situace mi vlastně vyhovovala. Nevím, kam bych se vrtla, co bych dělala. Jsem stará. Je mi těžko z pocitu, že žiji přes třicet let života ve lži a s lhářem. Ale na druhou stranu si neumím představit, že by Karel odešel k ní. A on sám to prý také nechce, nějaké city ke mně chová, stejně jako já k němu. Ale nechce se vzdát své druhé partnerky. Vlastně jsem jen já ta jediná, které situace nevyhovuje. Rodina o tomto skandálu nic neví, Martin se ženou čekají další dítě a já ‚na stará kolena‘ nechci měnit vše, co jsem doposud žila,“ říká Lucie. „Ale takhle to dál nezvládnu.“

Pohled odborníka: Mgr. Heřman Čadil, psycholog a terapeut

Případ vypadá na první pohled velice zapeklitě, ale v základu se opět dotkneme základních věcí, ve kterých lidé nemají jasno. Lucie je v podstatě celý život vedena a řízena okolnostmi (nabízí se říci osudu). Spíše však sbírá, co jí přijde, a jak sama říká, smiřuje se se situací.

Život je o tom, abychom se naučili rozhodovat a žili jej tak, jak chceme my, nikoli tak, jak nám to „naservírují“ druzí. Netvrdím, že nám to vždy vychází dle představ, asi by to byla i nuda, ale pokud si život nevyplníme, pak nám jej vyplňuje okolí, jak zmiňuje Lucie. Napřed je to syn, pak úklid a péče o dům a následně vnoučata, stejné je to s prací manžela do večera, kterou akceptuje na úkor společného času, oddělené ložnice (ne že by na nich bylo něco špatně) a Lucie je až na posledním místě.

Každý je odpovědný za svůj život a musí mít jasno, jak jej chce prožít. Jasná představa a také jasné životní hodnoty jsou vodítkem pro rozhodnutí, jak budeme žít a v jakých situacích nechceme setrvávat. V každé situaci máme tři volby. Můžeme ji přijmout, změnit nebo opustit. Lucie říká, že jí situace nevyhovuje, což je pochopitelné. Na druhou stranu manžel je spokojený a pochopitelná je i jeho úleva. Přítelkyně je se vším srovnaná a rovněž nepotřebuje nic měnit. Krok je tedy na Lucii.

Každý máme právo být určitou dobu pod vlivem emocí. Doba se bude lišit dle závažnosti situace, ale následně je nutné začít jednat. Uvědomme si, že bolest je nezbytná a v životě přijde mnohokráte, aby nás něčemu naučila, ale život v utrpení je již naší volbou, ve které se můžeme „rochnit“ roky. Často z důvodu, abychom se mohli litovat a současně nás mohli litovat druzí.

Osobně si myslím, že má Lucie šanci zařídit si život po svém a začít si jej náležitě užívat. Je zde šance a příležitost postavit se na vlastní nohy, naučit se nové věci a být konečně na tomto světě také pro sebe samotnou. Na začátku cesty bude určitě potřeba pomoci, což může být ze strany vhodného odborníka, ale také kamarádek. Postupně určitě zjistí, že mnoha věcí není třeba se obávat a že je zvládá ke svému užitku.

V příběhu Lucie spatřuji ještě jednu rovinu, a tou je inspirace druhým. Není dobré nechat řídit svůj život okolnostmi (i když i to si můžeme sem tam dopřát).

Kontakt: www.braintools.cz, www.hermancadil.cz