Otec Eveliny byl v říjnu 1939 deportován do tábora Nisko nad Sanem, ten však byl na jaře 1940 rozpuštěn, tak se vězni mohli vrátit domů. Následovaly dva roky, během nichž rodiče přišli o zaměstnání a celá rodina byla zbavena lidských práv a svobod. Na konci září 1942 je transportovali do ghetta Terezín. Tam pracovala Evelina v zemědělství a později v prádelně.

V prosinci 1943 dostala rodina příkaz nastoupit do transportu do Osvětimi, odjela ale pouze Michal, její bratr a matka, otec totiž v Terezíně zemřel na srdeční slabost. V Osvětimi je čekalo rozdělení na mužskou a ženskou část. Stala se tam svědkem hromadné vraždy vězňů rodinného tábora 8.–9. března 1944 a v tomtéž roce zemřel i její starší bratr Arnošt.

Tragická záchrana

Michal se svou matkou prošly selekcí a byly vybrány na práci v Osvětimi-Březince, odkud po půl roce odjely do Hamburku. Tam s dalšími vězeňkyněmi odklízely trosky po bombardování. „Nálety poškodily i tábory v Tiefstacku a Neugrabenu, kde jsme pracovali. Nastala absurdní situace – i když jsme se kvůli nočním náletům nevyspali a hrozila nám smrt, tolik jsme se z bombardování radovali,“ vzpomíná Michal Efrat.

Tábory v Hamburku byly evakuovány s blížící se frontou na přelomu března a dubna 1945. Paní Efrat se svou matkou byly přesunuty do tábora v Bergen-Belsenu. Tábor byl v zoufalém stavu, chyběly potraviny i voda a katastrofická hygienická situace zapříčinila tyfovou epidemii. Tou onemocněly obě, ale maminka jí 27. dubna podlehla. Když britští vojáci tábor osvobodili, netušili, že nadměrný přísun jídla je pro vězně smrtící. „Viděla jsem mrtvé, jejichž střeva neuvyklá potravě po letech strádání vyhřezla z těla.“

Život po válce

Michal Efrat se vrátila do Československa po nutné rekonvalescenci. Na krátkou dobu se ubytovala v Praze u otcových příbuzných, kteří válku přečkali v Terezíně, a následně odjela do Kopřivnice za strýcem. Tam ji však nečekalo vlídné přijetí, tak se po prázdninách vrátila do Prahy, kde se jí ujal cizí mladý manželský pár. Na jejich popud složila na podzim 1945 přijímací zkoušky na střední grafickou školu. Tu ale nikdy nedokončila, protože se před maturitou začátkem roku 1949 rozhodla odjet posledním legálním transportem do Palestiny. „Podmínky tam byly dost těžké, ale trpěli jsme s radostí, vždyť jsme měli před sebou cestu do Izraele. Okamžitě po příjezdu do přístavu v Haifě se loď, na níž jsme pluli, rozpadla,“ usmívá se Michal.

V Izraeli se chtěla ubytovat v kibucu, společně s přítelkyní jich stopem několik objela, až je poslední, Givat Chajim, přijal. „Neuměli jsme ani slovo hebrejsky, při první práci venku jsem dostala strašlivý úpal, žili jsme ve stanech pro nové přistěhovalce a od agentury jsme dostali pár liber, matraci a železnou postel,“ líčí své vzpomínky paní Efrat.

V kibucu si změnila jméno na Michal a v roce 1950 přijala po sňatku příjmení svého manžela Efrat. Naučila se mluvit hebrejsky při práci v jídelně, později pracovala jako natěračka a po několika letech se vrátila k umění. Pracovala v nakladatelství a v roce 1952 vyšla první dětská kniha, kterou ilustrovala. Rok nato se jí narodil syn.

V kibucu Givat Chajim zůstala po zbytek svého života, ilustrovala desítky dětských knih a zemřela 20. srpna 2017.

Celý příběh si můžete přečíst na stránkách projektu Paměť národa.