Jak byste sám řešil problémy, před něž jste byl postaven jako dr. Štrosmajer, otec televizní dcery?

Jak byste, kdybyste… To je to všivé KDYBY! Copak já vím, jak se opravdu zachovám, až jako otec budu postaven před zcela reálnou a konkrétní situaci, kterou mi připraví moje zatím desetiletá dcera? Teoreticky, kdyby – nedej osude – byla moje dcera v něčem podobná mé štrosmajerovské dceři, patrně bych zpytoval svědomí, jak se mohlo stát, že je tak hloupá, nebo, chcete-li, zanedbaná. Ale už by bylo pozdě, jako bylo v jistém smyslu pozdě pro dr. Štrosmajera. Život sám jí musel dát lekci, otec už ne.

Když už jsme u těch jak, co, kdyby – jaký je váš názor na „ideální“ vztah mezi mužem a ženou?

Nemáte nějakou lehčí otázku? Nemám vůbec rád slovo ideální, ideál a tak. Pohádkové dělení na Dobro a Zlo je mi cizí. Jako ve všem, myslím, je jedině důležité to, aby to byl silný vztah, ne odvařený čajíček. Nemůže nám vždycky všechno způsobit jen radost, rozkoš nebo blaho. A nejméně láska. Ta velmi často bolí, mučí a jest se jen ptáti, dává-li nám to něco, probouzí-li to v nás nějaké síly (třebas sebeobranné), které by jinak zůstaly ladem, vede-li nás to v důsledcích vzhůru nebo dolů. Nese-li nás to i v práci nahoru, je to požehnaný vztah – ať je uhlazený nebo divoký, ať má jakoukoli podobu, jen není-li ospalý a krotký.

V určitém bodě života dospějeme k okamžiku, kdy máme nebo chceme mít děti. Říkáme, že po dětech toužíme…

Myslím si, že dítě má chtít člověk pro ně samé. Toužit po dítěti v domnění, že tím něco vyřeším (ať situaci, ať vlastní samotu), je podle mého názoru povrchní, mylné a ošidné. Dítě samo o sobě nic nevyřeší. Dítě vám ani nemůže dát smysl života, jak zní ta často opakovaná nesmyslná fráze. Smysl života nehledáme, ale vkládáme ho do něj. Nenesu-li si smysl života už v sobě, nikdo mi ho nedá, leda jen jako iluzi, a každá iluze jednou splaskne jako mýdlová bublina. A je to vůbec vyšší a větší vztah k dítěti než to, že toužím po něm jen pro ně samé, jako po novém a rodícím se životě?

V seriálu jsme nahlédli do pracovního prostředí nemocnice. Čas od času se objevují názory stranící vysloveně ženě – strážkyni krbu. Chceme se vás zeptat, v čem vy spatřujete hodnotu současné ženy?

I když jsem vždycky tvrdil, že hodnota ženy je v jejím ženství a hodnota muže v jeho osobnosti, neznamená to, že mám jakýsi paušalizující názor pro všechny. Neposmívám se ani nepohrdám ženou, jež celé své poslání spatřuje v mateřství, rodině a manželském partnerství, ale imponuje mi žena, jež nad tímto ženstvím má ještě zcela lidskou ctižádost po samostatnosti, nezávislosti a jež touží si vybudovat svou vlastní osobnost.

A váš názor na manželství?

To by byla odpověď na knížku. Ale v každém případě mohu říci, že to je jedna z nejvyšších a také nejtěžších forem partnerství. Být milencem je sice umění. Dvakrát, třikrát v týdnu se dostavit na randez-vous, připravený, ve formě a dělat zábavného společníka, to může umět skoro každý. Ale žít stále, ve střízlivém denním světle vedle jedné bytosti, neztratit její úctu a respekt, nepohřbít ty nejjemnější a nejsubtilnější city a emoce, být chápavý, tolerantní, zachovávat stále a vždycky formu, to je velké umění a nikdy se mu dost nevyučíme.