Vy jste teď někde venku?
Ano, hlídáme s partnerkou synovce. Když je konečně sluníčko, je fajn si trochu odpočinout a vyčistit hlavu před zítřejší službou. Dnes mám plánované volno, zrovna včera jsem byl na dětském onkologickém oddělení ve Fakultní nemocnici Brno, kde nadace Pomoc můžeš i ty rozdělila mezi pět malých bojovníků zaslané dary a přes 150 tisíc korun. Vybralo se to za jeden měsíc! Lidskost prostě existuje, i v téhle těžké době. (Rozhovor vznikal v dubnu 2021 - pozn. redakce).
Projekt běží sedmým rokem z iniciativy policistky Petry Deklevové. Proč jste se zapojil?
Sám jsem v deseti letech vážně onemocněl a dva měsíce jsem strávil na invalidním vozíku. Poté jsem pět let nemohl vůbec sportovat, nesměl jsem mít žádnou fyzickou zátěž. Jako dítě jsem nechtěl, aby mě někdo litoval. Nezapojil jsem se tedy ze soucitu, ale kvůli radosti – když vidím, jak se ty děti radují z každé maličkosti! Jejich úsměv je k nezaplacení, vybírat pro ně peníze má smysl. A taky si při tom uvědomuju, jak je člověk křehký.
Podílíte se na více charitativních projektech. Máte to v sobě odmala – pomáhat druhým?
Moje nemoc mě v tom určitě ovlivnila. Vážím si toho, že můžu chodit po vlastních nohách, a vadí mi, když se někdo handicapovaným posmívá. Takoví lidé si vůbec neuvědomují, že druhý den mohou na vozíku skončit sami nebo se jim třeba může narodit dítě s handicapem… Když jsem loni získal titul Muž roku, chci toho využít ve prospěch ostatních. Nevidím smysl v tom se zviditelňovat a být známý, aniž bych pomáhal druhým.
Třeba jako dobrovolník sanitář na covidovém oddělení ARO?
Bylo mi jasné, že situace je vážná, ale chtěl jsem vědět, jak moc. Po první službě, jen co se za mnou zabouchly dveře nemocnice, mi začaly lítostí téct slzy... Když mi teď někdo řekne, že je covid pouhá chřipečka nebo že je to výmysl vlády, která chce zničit naši ekonomiku, můžu reagovat – a mám to z první ruky, že existuje a že vím, co dělá i se zdravými mladými lidmi. Přál bych si, aby si každý popírač covidu přišel práci na ARO vyzkoušet. Aby viděl, jak sestry ve dvanáctihodinových službách bojují o lidské životy. Pamatuju si jméno každého člověka, se kterým jsem sestřičkám pomáhal. Mám pocit, že ta jména už z hlavy nedostanu…
Rozumím vám. Na covidové JIP mi v březnu zemřel tatínek. Doteď se mi vrací obraz všech pacientů na pokoji, když jsem se s ním loučila… Máte za sebou dva týdny služby, kam jste se za tu dobu posunul?
Snažím se víc „vypínat city“, jinak bych se musel každý večer opít do němoty nebo se zbláznit. Po psychické stránce to snáším lépe než na začátku, s pacienty v umělém spánku si už dokážu povídat. Pořád je ale náročné vidět člověka, jak po převozu ještě komunikuje, na další službě už za něho dýchají přístroje a po pár dnech už tam není. Nejtěžší je vidět, když se s pacientem přijde rozloučit rodina. To i po těch dvou týdnech skoro brečím (online rozhovor jsme vedli na začátku dubna, pozn. aut.).
Je podle vás covid silný nepřítel?
Určitě. Poprosil jsem jednoho lékaře, aby mi vysvětlil jeho zákeřnost, se kterou ničí plíce. Představte si, že máte na rukou chemoprénové lepidlo a snažíte se dlaně opakovaně dávat k sobě a od sebe. Vytvoří se vám mezi nimi jakoby guma a ten pohyb vám jde míň a míň. Podobně covid „zalepuje“ plíce a zmenšuje objem kyslíku, který potřebujete k dýchání. Dříve se to dělo starším a nemocným lidem, teď už to bohužel zasahuje do mladších ročníků a postihuje to i zdravé lidi.
Co přesně na oddělení děláte?
Jako sanitář dezinfikuju povrchy, chystám postele pro nové pacienty, pomáhám je otáčet, aby neměli proleženiny, pomáhám je umývat. Jsem sestrám k ruce jako „hrubá síla“, protože jsou často drobné a váha pacienta, který se sám nemůže hýbat, je dvojnásobná.
Měl jste nebo máte z covidu strach?
Oba rodiče mají už přes padesát, babičku mám po infarktu. Nebál jsem se ani tak o sebe, ale že bych mohl ublížit jim. Dočasně jsem si pronajal byt, abych nikoho z rodiny nenakazil. I když jsem očkovaný oběma dávkami, snažím se chovat zodpovědně a hlídám se. Možná až moc, ale nechtěl bych nakazit ani sestřičky – kdyby jen jedna z nich vypadla z první linie kvůli mojí chybě, místo pomoci bych jim přidělal jen starost.
Na oddělení se setkáváte se smrtí. Změnila vás tato bezprostřední zkušenost?
Vztah ke smrti jsem přehodnotil už dřív. Jako dítě jsem z ní měl trauma. Pamatuju si, jak jsem se v noci díval potají na nějaký horor, kde se umíralo… Zažíval jsem pak silnou úzkost, když někdo známý umřel. Asi do pětadvaceti mě tížila představa, že jednou umřu i já, nedokázal jsem to přijmout. Pak se to ale zlomilo a začal jsem brát smrt jako přirozenou součást života. Přestal jsem se nechat ovládat strachem ze smrti. Abych to shrnul – omlouvám se, já jsem strašně upovídaný po tatínkovi…
Mně to ale vůbec nevadí!
Smrt nevnímám jako konec, ale přijímám ji jako začátek něčeho nového, třeba pro někoho jiného. I proto jsem mezi dárci kostní dřeně. A už se jí nebojím. Vím, že když umřu, neznamená to, že po mně nezůstane žádný odkaz. A až se to stane, byl bych rád, kdyby se říkalo „Žil naplno a nevěnoval se jen sám sobě.“.
Podobná životní motta píšete často na svůj facebookový profil. Líbí se mi: Bojuj za to, co miluješ, bez ohledu na to, jak těžké to bude. Za co teď bojujete?
Asi nejvíc sil dávám do boje proti domácímu násilí – do projektu Neodkládej to, ve kterém se angažuju nejdéle (jako konzultant, pozn. aut.). Cílem je, aby oběti domácího násilí pochopily, že není dobré zůstávat v násilnickém vztahu. A už vůbec ne, pokud mají děti. Naposledy jsem to řešil s paní, která měla náctiletou dceru: ‚Představte si, že si najde partnera, který ji začne psychicky ničit nebo i bít. A ona to nebude brát jako něco špatného, protože to celý život viděla doma. Chcete, aby žila stejně jako vy?‘
Říká se tomu syndrom naučené bezmocnosti?
Přesně. Proto obětem vysvětlujeme, aby i kvůli bezpečnosti svých dětí odešly od násilníka co nejdříve. S devadesáti devíti procenty obětí jsem pořád v kontaktu, zajímá mě, jak se jim daří po odstěhování… Většinou píšou, že se mají stokrát líp a konečně klidně spí. Nejsou pro mě jen čárkou, že mám splněno. Jsou to lidské životy a stojí za ně bojovat.
Četla jsem, že jste se setkal také s domácím násilím vůči mužům.
Zažil jsem takové případy. Víte, mnoho lidí si myslí, že se domácí násilí děje výhradně ženám a že je jen fyzické. Ale to je mýtus. Často bývá psychické a emocionální, třeba formou vydírání přes děti. Může být sexuální a také sociální – držení partnera v izolaci nebo jeho online kontrola a sledování přes internet. Dále finanční, kdy dochází k omezení přísunu peněz. A také mezigenerační, které se děje často ve dvougeneračních domech. Kolega řešil případ, kdy syn před odchodem do práce vypínal rodičům ústřední topení s tím, proč by jim měl topit, když mu nejsou schopni ze svého důchodu přispět. Nebo když dítě vyhrožuje rodičům, protože mu nechtějí koupit nový mobil. I to je forma domácího násilí, bohužel často skrytého.
U policie jste od roku 2018, předtím jste byl v armádě. Proč ta změna?
Od dvaceti jsem sloužil v Chrudimi, asi dvě stě kilometrů od rodiny, takže jsem se chtěl vrátit a být s rodiči častěji. Svou roli sehrálo i to, že jsem se během armádní služby několikrát zranil – vykloubil jsem si rameno a otočil koleno, rozdrtil jsem si prst… Ne že by mě to nějak omezovalo, ale už jsem chtěl víc klidu. Ale práce v armádě i teď u policie mě fakt baví.
Chtěl jste být policistou jako malý kluk?
Tím, že jsem byl v dětství nemocný, pak obézní, a proto šikanovaný, vidím v těch dvou slovech „Pomáhat a chránit“ už dlouho smysl. Pokud můžu někomu pomoci a ochránit ho, udělám to.
Chcete mluvit o té šikaně?
Nevadí mi to, pro mě to není životní zklamání. Naopak mi to ukázalo, jaký nikdy nechci být. Že se nebudu nad nikoho povyšovat, ale taky se nechci před nikým ponižovat. Že si mám stát za svými názory, které se snažím vytvořit nezaujatě na základě více úhlů pohledu. A co se týče samotného šikanování – když jsem nesměl pět let sportovat, ztloustl jsem, protože mi vždycky hodně chutnalo. Stala se ze mě kulička, proto jsem byl terčem posměchu, občas i fyzické šikany. Když jsem ale odcházel z devítky, vytáhl jsem se, kila navíc se ztratila, mohl jsem konečně běhat, cvičit a dívejte…
Dívám se na nejkrásnějšího muže roku!
Což by do mě na základce nikdo neřekl. Proto říkám, nesuďme lidi podle toho, jak vypadají, ale jak se chovají.
Taky říkáte, že nejsilnější je ten, kdo přemůže sám sebe. Už tomu začínám rozumět.
Neměl jsem to jako dítě jednoduché. Tedy rodiče mě milovali a milují, ale mezi kamarády jsem nikdy nebyl ten nejsilnější článek. Spíš průměr až podprůměr. Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, jsem si musel vybojovat. A sám sobě jsem musel důvěřovat. Předloni i loni, když to ještě šlo, jsem pomáhal s kruhovým tréninkem ženám po mateřské dovolené. Pochopil jsem, že nepotřebují, aby jim muži říkali, že jsou nejkrásnější. Potřebují zvýšit sebevědomí tím, že budou spokojené samy se sebou. A najít sebedůvěru je fakt velký boj. Když se vám to ale podaří, dokážete skály lámat.
Jakou roli sehrála vaše sebedůvěra v soutěži Muž roku?
Myslím, že jsem to vyhrál díky svému charismatu, protože si o sobě opravdu nemyslím a nikdy nebudu, že jsem nejkrásnější, že mám dokonalou postavu… Ale hodně jsem bojoval za to, abych se v soutěži udržel, když už jsem se tam dostal. Sám sobě jsem chtěl dokázat, že mám na to být ve finálové dvanáctce – už to pro mě byla výhra, protože se přihlásilo bezmála 950 mužů.
Vy nemáte dokonalou figuru?! Říká kdo?
Tak člověk je sám sobě největším kritikem. Ale pokud o sobě muž řekne, že má dokonale vyrýsované břicho nebo že je fakt krásný chlap, je tam něco špatně. Hrdost, ego, pýcha… ta ale předchází pád. Radši budu se sebou pořád nespokojený, což mě bude tlačit k lepším výkonům. Víc se naučím, když budu padat na hubu a zvedat se, než když budu jen stoupat.
Co si představujete pod pojmem „krásný muž“?
Myslím, že ženám se líbí muži, kteří se nebojí práce. Takový ten typ dřevorubce, trochu vousy, klidně s pupíkem… Ale jak by měl vypadat krásnej chlap podle mě? Asi by měl mít menší uši než já… Ne, vážně – krásný muž nepotřebuje tisíc žen, ale stačí mu jen jedna a k ní se bude chovat jako ke královně. To je král nad králi. A chlap s dítětem je taky moc hezký.
Jak vnímáte obecně soutěže krásy? Třeba loni revoluční Miss Německo – soutěžit mohly ženy až do 39 let, motto bylo Podpořme autentické ženy.
Dvacetiletá holčina je krásná slečna nebo můžeme říct – krásná mladá dáma, ale není to krásná žena. Osobně si myslím, že ženy nestárnou, ale zrají do krásy. Vidím to u své sestry a maminky. A ženská krása je velmi individuální. Někomu se líbí ženy velmi hubené, někomu plnoštíhlé… Pro mě je krásná žena především ta, která je sama sebou, má dobré srdce a není hloupá.
Jste teď nejkrásnějším českým mužem roku 2020 a přitom, jak si povídáme, mi přijde, že zůstáváte tím obyčejným klukem z jižní Moravy. A to myslím v tom nejlepším slova smyslu.
A doufám, že to tak zůstane. Já jsem vlastně po celou dobu soutěže nevěřil, že bych mohl vyhrát. Když to vyhlásili, chvíli jsem jen nevěřícně koukal, než do mě žďuchli, abych udělal pár kroků vpřed… Trvalo mi určitě týden, než jsem si to skutečně uvědomil.
Kdyby mě kolegové v práci nepopíchli, ať se přihlásím, asi bych do soutěže ani nešel. Teď jim za to dodání kuráže děkuju. Pro mě bylo to vítězství emočně strašně silné. Po vyhlášení jsem měl i slzy v očích, což vyvolalo pozitivní, ale i negativní reakce.
Vážně? Myslela jsem, že „kluci nepláčou“ je dávno přežitý stereotyp. Navíc pláč přináší i očistnou úlevu…
Možná si sami muži pořád myslí, že slzy znamenají slabost a ukázat ji je špatné. Protože jsme přece ti silní hrdí mužní dobyvatelé… Já si myslím opak. Když pláču nebo pár slz ukážu na veřejnosti, znamená to především, že jsem člověk. Cítím a zažívám něco, co mě těší, nebo bolí. Jsem v tu chvíli sám sebou a přirozený.
DAVID KREMEŇ (29)
DAVID KREMEŇ (29)
• Nejkrásnější český Muž roku 2020.
• Policista, pracuje na obvodním oddělení v Moravském Krumlově.
• Jako konzultant pomáhá obětem domácího násilí (www.neodkladejto.eu).
• Jako dobrovolník pomáhá na covidovém ARO v Nemocnici Znojmo.
• Vystudoval Střední školu dopravy, obchodu a služeb v Moravském Krumlově. • Pochází z Miroslavi na Znojemsku, kde i žije.
• Je zadaný.
