Zuzanin dech je mimo jiné o holocaustu, dcera z bohaté rodiny a střet s velkými dějinami. Co jste chtěla na jejím případu ukázat?

Měla jsem chuť napsat příběh ženy, která má ze začátku hrozně dobře rozdané karty, ale osud jí nedovolí z toho těžit. Zuzana je dcera cukrovarníka, je bohatá a milovaná, má pocit, že se jí nemůže nic stát. A potom přijde okupace, koncentrační tábor a nakonec muž, který ji týrá. Zajímalo mě, jak bude Zuzana reagovat na to, co se děje, a jestli dokáže vystoupit z toho začarovaného kruhu. Stejně jako u svého románu Němci jsem chtěla popsat příběh obyčejných lidí, podívat se na to, zda je dějiny zlomí, nebo jestli se ti lidé postaví proti nim. Zuzanin otec je ze staré školy, sebevědomý a schopný, a přesto se ukazuje, že mu to není nic platné. Líbil se mi kontrast mezi bohatstvím a bezstarostností, v nichž Zuzana vyrůstala, a drsnou realitou jejího pozdějšího života. Snad se mi to podařilo vyjádřit i jazykem, který je jednoduchý, někdo říká, že až příliš strohý na to, jak emocionální příběh vyprávím. Ale podle mě nemá smysl věci přikrášlovat.

Kde se vzal nápad s cukrovarem, do něhož se Zuzana narodila?

Cukr je sladký, podobně jako Zuzanino dětství. Symbolizuje zajištěnost, příslib do budoucna. Vzpomínám si, že jako dítě jsem si četla a u toho mlsala kostky cukru, teď je to nepředstavitelné. Líbilo se mi, jak se cukr pomalu rozpouští v puse. Čechy kdysi byly cukrovarnická velmoc, za každým větším městem stával cukrovar a v mnoha případech skutečně patřil židovským majitelům. Vycházely Listy cukrovarnické, v poměrně vysokém nákladu. Když jsem si dělala rešerše, byla jsem v knihovně asi jediná, kdo si knihy o cukrovarnictví půjčoval.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Jak to víte?

Byly třeba dvacet, pětadvacet let staré a ještě voněly novotou, bylo znát, že je přede mnou nikdo nečetl. Bavilo mě číst si o světě, který už neexistuje. A chtěla jsem, aby měl stejný pocit i čtenář, aby si mou knihu užil.

Zuzanin dech je i studií lidského zla v jeho různých formách. Odkud se bere zlo v jednotlivcích a jak se stane zlem dějinným?

Myslím, že každý z nás má dobrou i zlou stránku. Líbí se mi indiánské přísloví o tom, že roste ten vlk, kterého v sobě krmíme. Pokud se soustředíme na to dobré, můžeme prožít šťastný život.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

A pokud se, jako třeba vaše postava Hanuše, soustředíme na to zlé, ubližujeme všem kolem sebe.

Hanuš byl sobecký, vzteklý a nešťastný, a podle toho se choval. Nedokázal být velkorysý, nechat Zuzanu jít, neustále kalkuloval a honil se za nějakým přeludem. Nemiloval Zuzanu, ale svou představu o ní. Nedokázal být sám. Asi je důležité o své špatné stránce vědět, upřímně si ji přiznat. A pak ji nechat být, odpustit si to, že ne vždycky se chováme podle pravidel.

Zuzanin dech je psaný chronologicky – muselo být náročné se při psaní vyznat, jaký rok zrovna je, kolik je hrdinům, všechna ta jara a zimy… Jak si hlídáte, abyste se neztratila v ději a v čase?

Při psaní si dělám tabulky na takové malé papírky a stále dokola přepočítávám data, aby seděla. Ale stejně mi to občas ujede a na něco takového mě potom upozorní redaktorka, která pečlivě text pročítá. Výhoda je také v tom, že píšu rukou do tlustých sešitů. Když potom text přepisuji do počítače, můžu narazit na další nesrovnalosti a opravit je.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Vy nepíšete rovnou do počítače?

Já hrozně ráda píšu rukou. Píšu plnicím perem, protože se mi líbí, že jde donekonečna doplňovat inkoust a je to takový koloběh, který neskončí. V textu škrtám barevnými pastelkami, a když pak text přepisuju do počítače, provádím tím už několikátou korekturu, kdy části textu vypouštím, opravuju a podobně.

Které postavy v knize jsou skutečné nebo inspirované skutečností?

Zuzana ani její rodina žádný předobraz nemají. Skuteční jsou dozorci v Osvětimi a jejich pokusy. Tam jsem pouze změnila jména a pokusný blok jsem přejmenovala na 10a, ve skutečnosti to byl blok 10. Jungwirth v Osvětimi je bezvýznamný doktůrek, Schenke měl svůj předobraz v Mengelem.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Betty MacDonaldová: Jak žila legendární autorka knihy Vejce a já

Měla jsem moment, kdy jsem knihu odložila a musela to jít rozchodit. Měla jste vy takové momenty při psaní?

Já naštěstí knihy moc rozdýchávat nemusím. Ani když je píšu, ani když je čtu. Naposledy jsem rozdýchávala Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, ale to už je hodně dávno. Mám své postavy ráda, ale zároveň si od nich dokážu udržet odstup.

Nelituju je. Každý v životě procházíme těžkými obdobími a já se snažím tohle období popsat, bez zbytečných emocí. Ale zároveň jsem ráda, když můj román ve čtenáři nějaké pocity vyvolá, líbí se mi knihy, které zanechávají stopu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

A když jsme u toho rozdýchávání – odkud se vzal tenhle nápad s rozdýcháváním bolesti, který se odráží i v názvu?

Dech je strašně důležitý. Když ho správně používáme, můžeme se dostat i do stavu změněného vědomí. Mně hodně pomáhá od bolesti pořádně ji prodýchat, až do břicha. Ale je to dřina a často na to zapomínám. Je to podobné jako s chůzí. Člověk si myslí, že něco umí, a teprve v dospělosti zjistí, že to dělá špatně a musí začít znovu. Takže správný dech se musíme učit, není samozřejmý.

Proč je pro vás nutné se vracet k holocaustu?

Knih o holocaustu nikdy nebude dost. Zemřely miliony lidí a za každým z těch lidí se skrývá příběh, který si zaslouží být vyprávěn. Pro mě byla válka přítomná skrze babičku, která nějak neodhadla, že pro děti se to nehodí, a už od základní školy mi vyprávěla, jak vyskakovala z vlaku, na který dělali nálet hloubkaři, a jak se musela provdat za dědu jen proto, aby nemusela jít pracovat do Reichu. Povědomí o tom, co se dělo, se ale vytrácí, pro mnohé lidi už je dávnou minulostí to, co se stalo v šedesátém osmém nebo o dvacet let později. Výuka dějepisu je na středních školách dost zoufalá, jen memorování dat, bez jakýchkoliv souvislostí. Naštěstí existuje několik iniciativ, jako je Paměť národa, které se pokoušejí to změnit. Válka i totalita byly záležitosti, které se hluboce zapsaly do duše a určitým způsobem ji deformovaly. Myslím, že důsledky neseme dodnes a že se generačně předávají, přestože si toho dnešní mladí lidé nemusí být vědomi. Je to podprahové trauma a je třeba ho uzdravit. Minimálně tím, že se o tom začne nebo nepřestane mluvit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

JAKUBA KATALPA

• Vlastním jménem Tereza Jandová.

• Debutovala povídkami, jako první román jí vyšla kniha Je hlína k snědku, za kterou byla nominovaná na Magnesii Literu za rok 2007.

• O dva roky později byla za knihu Hořké moře nominovaná na Cenu Jiřího Ortena.

• Za román Němci, vydaný v roce 2012, má Cenu Česká kniha a Cenu Josefa Škvoreckého.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku