Sešli jsme se v červnu loňského roku v opavském parku, kde mi ukázal výstavu fotografií Životy pod rouškou. Jeho přátelé, fotografové Jan Langer a Ivo Žídek, zachytili a vyzpovídali dvě desítky lidí, do jejichž životů zasáhla koronavirová pandemie. Studenti, řezník, učitelka, řidič kamionu, lékařka… a také ty, kteří pracují v kultuře. Jako Jan.

Jak se váš portrét dostal na výstavu?

José (Jan Langer, pozn. aut.) věděl, jak moc karanténa zasáhla moji práci. Vyfotil mě, sepsali jsme můj příběh. Pak jsem jim pomohl s organizací a dal výstavě institucionální zázemí. Známe se léta a rád pracuju s lidmi, které mám rád nebo si s nimi lidsky rozumím.

Čtěte také

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Výstava zachycuje dobu, která lidem přináší i příležitost ke změně. Vnímáte to tak?

Velmi intenzivně. Ještě před koronavirem jsem pociťoval environmentální žal z toho, co se děje s naší planetou. Po narození dcery to ještě zesílilo. Je to šance pro celou společnost, ale bohužel si myslím, že nezačneme žít udržitelněji. A že se nic nezmění, dokud nedojde k úplnému kolapsu. Jsem v tom pesimista.

Přinesla vám pandemie naopak něco optimistického?

Mohl jsem trávit mnohem víc času se svou rodinou. Za normálních okolností chodím ráno do práce, dělám výstavy mimo Opavu, hraju s kapelami… Vytvořili jsme si i rituály – zatímco Maruška ráno spí, jsem tři hodiny s Ellou, což je úžasné!

Čtěte také

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

První dítě ve 43 – jste jako starší otec úzkostlivější?

Ani ne. Už v šestnácti, kdy jsem začal psát básničky, vymýšlet kapely a cestovat, jsem věděl, že rodinu nechci mít brzo. Ale teď si to užívám, jen jsem si chtěl počkat. Lidé mi říkají, že budu mít na rodičovství málo energie. Ale já nevím, kolik bych jí potřeboval, kdybych byl mladší. Prostě bych neměnil.

Inspiruje vás vaše dcera, píšete pro ni písničky, pohádky?

Zatím ne, ale kdo ví. Ella je určitě moje životní inspirace, příliv energie. Roste přede mnou něco krásného a můžu jí předávat ty nejlepší věci, co znám.

Profesně i zájmově sedíte na mnoha židlích. Čím jste nejvíc?

Jsem chlápek, který může díky kultuře dělat věci, které ho baví. A mám veliké štěstí, že ty věci baví i jiné lidi. Je jedno, jestli je to výstava, knížka nebo koncert. Několikrát jsem slyšel, že jsem pro publikum neuchopitelný: „Tak jsi víc intelektuál, nebo rocker, co dělá na pódiu bordel?“ Jenže mě ta šíře prostě baví.

Jak moc karanténa zasáhla vaši práci kurátora a dramaturga?

Vše se stoplo (rozhovor vznikal v červnu 2020 - pozn. redakce). Ale pořád mám co dělat, protože vzniklo mnoho iniciativ na podporu kulturní scény, která se semkla, aby mohla žádat o pomoc ministerstvo kultury. Vyplnil jsem nespočet dotazníků… Tady v parku měly už teď stát sochy Michala Trpáka. Jeho výstavu jsem musel zrušit, což mě moc mrzí. Naštěstí výstavě sochařky Pauliny Skavove se daří. Vernisáž v Trutnově, kam putovala z Opavy, se stihla před vyhlášením nouzového stavu. Dál bude k vidění v Alšově jihočeské galerii. Ale s kapelami KOFE-IN a Munroe jsme přišli o spoustu koncertů. Vyšlo nám to mizerně – po úspěchu se singlem Bouře a po jeho nominaci na Cenu Jantar (kulturní ceny v Moravskoslezském kraji, pozn. aut.) se nám ozvalo dost pořadatelů festivalů, které jsou teď zrušené.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Písničku Bouře hraje mnoho i komerčních rádií. Proč je to pro vás důležité?

Dostat se na české hudební scéně do rádií je strašně těžké. Kapela může svou energií a umem dorůst do určité výšky, ale pokud ji nehrají masová média, nemá šanci dostat se dál. Znám to i z klubové scény – na kvalitní alternativní muzikanty nebo jazzmany přijde jen dvacet lidí, protože je neslyšíte ani nevidíte v médiích, a lidé je tudíž neznají. Když máte dobrou písničku, omíláním v rádiích se z ní stane hit. Navíc je úplně jiná doba než v devadesátkách, kdy byl po muzice hlad. Dnes je i díky internetu všechno na dosah a strhnout na sebe pozornost je těžké.

Kam vás omílání Bouře v rádiích posune?

KOFE-IN už asi nebude velká celorepubliková hvězda jako třeba Kryštof. Na to už nemáme věk, protože kapela musí na sebe navázat fanoušky, když jim je sedmnáct. Jsme spíš příjemně překvapení, že pořád umíme udělat písničku, kterou hrají rádia a lidi ji mají rádi. Žádný zázrak od toho nečekáme, jsme si vědomi, jak scéna funguje.

KOFE-IN existuje čtrnáct let. Prošli jste si bouřemi a jak jste je ustáli?

Spoustou bouří! Musíte mít společnou myšlenku i cíl a především vás to musí bavit. Kapela je velmi náročný organismus. Většinou jsou to chlapi, kteří když tvoří, expandují svá ega: „Jen takhle to bude správně!“ Vždycky vznikají třecí plochy. Navíc je život v kapele strašně intenzivní. Hrajete osmdesát koncertů ročně, do toho pracujete, máte holku nebo i rodinu, jako mladý dost kalíte… Někteří muzikanti to nedávají a odcházejí.

Čtěte také

Čtěte také

Moderátorka Monika Valentová: Po 18 letech manželství se cítím pořád milovaná

Kdy je vaše silné ego výhodou a kdy naopak na obtíž?

Ono není vždy tak silné. Bývám i nejistý a jistotu mi dodává spíš moje okolí a výsledky, které mám za sebou. Výhodou je, že dokážu vést lidi, určovat směr a dávat projektům vizi. Kdybych se ale neuměl upozadit, nemohl bych jako kurátor pracovat pro jiné umělce a tlačit je nahoru. A v čem mi škodí? Někdy ostatní lidi odrazuje.

Pracujete v umělecké branži, ale vystudoval jste ekonomii…

Znám spoustu lidí, kteří jsou dobří v oboru, který nevystudovali. Naopak jim to dává jiný pohled na věc. Můj otec je právník, takže doma bylo vystaráno: „Buď budeš právník, nebo ekonom.“ Ale já jsem vůbec nevěděl, čím budu. Četl jsem Kerouacka a hlavně chtěl být dekadentní. Už na ekonomce jsem organizoval festivaly poezie, výstavy a happeningy… Po škole jsem nechtěl nastoupit do žádné firmy, tak jsem odjel na půl roku pracovat do Grand Canyonu. Tenkrát ještě nebyl internet v telefonu, jednou za dva týdny jsem chodil do tamní internetové kavárny. A v tu dobu mi přišla nabídka od tehdejšího ředitele opavského Domu umění Martina Klimeše, který sháněl asistenta. Ten e-mail mi změnil život.

S rodinou žijete v Opavě, větší města vás nelákají?

Dost času trávím v Praze, která mi velikostí a mentalitou vyhovuje víc. V Opavě mám ale zázemí, kde můžu tvořit, a přátele, s nimiž můžu tvořit. Kontakt se světem mimo Opavu ale potřebuju. Možná jsem tady zůstal, protože mám možnost být i jinde.

Hodně jste toho nacestoval. Která země vás zasáhla nejvíc?

Jednu vybrat nedokážu. Ale specifická byla Afrika, kde jsme se setkali s namibijskými domorodci Himby. Žijí skoro pravěkým způsobem, což mě fascinovalo. Nejzásadnější cesty byly do nejdivočejších a méně rozvinutých zemí – třeba přes několik států Střední Ameriky. Na cestě je člověk nejsvobodnější, jen sám za sebe. Zrovna nedávno jsem vyprávěl Marušce, že jsem tam zažíval až extatické stavy – takové to chvění, že tam opravdu jsem a poznávám místní lidi… Nejraději cestuju nadivoko, čím ošuntělejší, tím méně riskuju, že mě někdo přepadne. Žádné rezervace ubytování. Miluju, když můžu říct: „Kluci, tady je to boží, nezůstaneme tu ještě dva dny?“

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Máte v plánu cestovat i se svou rodinou?

Rád bych, jestli to půjde. Na některé země se přítelkyně moc netváří, já mám zase rád velké výzvy. Vidím to tak, že někam pojedu s ní a Ellou, někam s kamarády. Ale je fakt, že je čím dál těžší sehnat parťáky na delší cestu. Dříve jsem měl vytipované země, kam bych se chtěl podívat. Dnes už čekám, koho na kterou zemi přesvědčím. Protože sám cestovat nechci. Bez toho sdílení si to tak neužiju.

Jako opavský zastupitel oddáváte. Baví vás to?

Ze začátku jsem byl nervózní: „Já přece nemůžu někomu něco říkat o manželství! To by měl dělat nějaký stařešina rodu.“ Po pár obřadech jsem se do toho ale vcítil a baví mě to moc! Když oddávám, celý den mám pak úsměv na tváři. Protože ti lidé se milují a berou dobrovolně, ne jako před sto lety. Zábavné je, jak to má každý pár jinak. Začíná to už hudbou – někdo přichází na klasiku, jiný pár na hudbu z Hvězdných válek nebo na romantickou píseň své oblíbené metalové kapely. Anebo líbání – někdo formálně, jiní vášnivě… Na začátku jsem si připravil vlastní projev, ale podle matrikářek byl moc odvážný, tak jsem ho trochu zkrouhnul. Pak jsem na jedné svatbě slyšel úžasného kněze a jeho charisma mě inspirovalo, abych oddávání posunul dál. Ať to lidi víc baví a cítí, že to říkám jen pro ně.

Plánujete vlastní svatbu?

Chtěli jsme, ale miminko bylo přednější. Buď můžeme udělat úplně soukromý obřad, nebo monstr svatbu. Nic mezi tím, protože máme strašnou spoustu známých. Takže by se to muselo konat venku v létě. S ohledem na koronavirovou situaci jsem rád, že jsme to na letošek ještě neplánovali.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Jaké hodnoty pro vás představuje manželství?

Žijeme ve světě plném lákadel a nejsme na sobě tolik závislí, jako byli naši rodiče a prarodiče. Manželství už nestojí na nutnosti mít zázemí, ale na mnohem křehčích věcech – na emocích a sociálních vazbách. Vnímám ho jako důležitý životní rituál. Soužití dvou lidí je jedna z nejtěžších životních výzev. Být s jedním člověkem dlouho a intenzivně, nahoru i dolů, není vůbec snadné. A aby to fungovalo, je potřeba tolerance a věrnost. Když jste se mě ptala na toho staršího otce – mnohem víc si teď uvědomuju, co je podstatné a co už nechci dělat. Kdysi jsem četl, že člověk má v každém věku dělat věci, které tomu věku odpovídají. Pak bude šťastný. Když je puberťák, má dělat bordel, když rozjívený rocker, má střídat holky… Pokud to tak není, může přijít pocit, že něco propásl a je třeba to ve čtyřiceti padesáti dohnat. A to mi přijde zbytečné a někdy až trapné.

Jaký jste byl puberťák?

Měl jsem úžasné dětství. Mám skvělou rodinu a přátele, to je obrovské štěstí. S bráchou Petrem, který je jen o rok mladší, jsme se sice i dost rvali. I dnes se umíme pěkně seřvat, ale rodiče nás naučili, že vždycky budeme bráchové a musíme držet při sobě. A tak je to i v kapele – na zkoušce se můžeme zhádat, ale musíme přijít na další (s Petrem hrají v kapele KOFE-IN od samého začátku, pozn. aut.). No, a za mnohé jsem vděčný skautingu – výdrž, dosažení cíle, spolupráce, přátelství, přežití v přírodě… Do takového oddílu by měly chodit všechny děti. Já jsem začal ilegálně ještě před rokem 1989. Se starším kamarádem Danem Jedličkou jsme předtím založili klub Ztracená stopa, který se řídil rychlošípáckými pravidly. Rozpadli jsme se, když Dan odešel na střední. A pak se jednou stalo, že na mě venku před domem čekali dva starší kluci. Mně bylo tehdy asi dvanáct. Už věděli, že jsme měli Ztracenou stopu. Jeden z nich mi strašně vážně řekl: „Honzo, chtěl bys nosit tohle?“ A v ruce měl schovaný odznak skautské lilie! Skauting jsem opustil po devíti letech, když převládl zájem o rokenrol.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

JAN KUNZE (44)

  • Kurátor výstav v trutnovské Galerii UFFO i jinde. Pracuje i pro organizaci Vize tance.
  • Básník a textař.
  • Spoluzakladatel a redaktor nakladatelství Perplex.
  • Frontman kapely KOFE-IN, kterou spoluzaložil v roce 2006. Hraje i v kapele Munroe.
  • Od roku 2015 člen Akademie populární hudby (Ceny Anděl).
  • Vášnivý cestovatel po celé Americe, Evropě, části Afriky a Asie.
  • Vystudoval ekonomii na VŠB–TU v Ostravě.
  • Narodil se a žije v Opavě, s partnerkou mají dceru.