Snad největší chvíle napětí jsem zažívala, když jsem k narozeninám, které mívám kupodivu pravidelně ve stejný den v listopadu, dostala své první a zároveň poslední sáňky. Klasické, dřevěné s pruhovaným textilním průpletem. Rodiče nikam na hory nejezdili, takže jsem považovala za samozřejmé, že na saních budu jezdit v pražských parcích a ulicích. V raných šedesátých letech to ale nebylo nic výjimečného. Aut bylo míň než chodců a mezi Vyšehradem a Nuslemi bylo obzvlášť klidně. Vlastně nejčastěji tudy projížděly tramvaje, některé ještě s otevřenými vozy, z nichž se dalo za jízdy vyskakovat.

Čtěte také

Někdy dárky nedorazí k těm pravým

Čtěte také

Fejeton Rudolfa Křesťana: Pět nečekaných vánočních vyprávěnek

Když sníh navzdory mému toužebnému očekávání několik dnů nepřicházel, rozhodla jsem se mu jít vstříc. Jedno odpoledne, kdy jsem byla doma sama, jsem popadla sáňky a rozhodla se, že s nimi půjdu ven, i kdyby mělo pražit sluníčko a bylo třeba parno. Docela jsem se přitom zapotila – nikoli z venkovní teploty, která celkem odpovídala zimnímu období, ale kvůli váze a velikosti sáněk. Byly skutečně docela velké a já naopak docela malá, tak jsem je táhla za sebou na špagátu a drncala s nimi po schodech. Nějak jsem to ale zvládla, aniž bych potkala někoho dospělého, který by mi začal moje počínání rozmlouvat.

Na ulici jsem se váhavě rozhlížela, jak dál. Ovšem během mžiku mi bylo jasno. Jen pár metrů od našeho domu stálo zaparkované auto a – světe, div se – na jeho kapotě byl sníh. Skutečný bílý sníh, žádná napodobenina! Vrzající sáňky jsem k němu dotáhla a vzácný poklad začala z auta shrabávat na chodník tak, abych vytvořila jakousi jízdní dráhu. Samozřejmě že efekt to valný nemělo, ale na svůj nápad jsem byla patřičně hrdá. Bohužel to bylo jediné auto s bílou pokrývkou, další už jsem neobjevila. Zážitek to však musel být tak silný, že od té doby jsem řadu let pozorovala tenhle úkaz se stále stejným úžasem. Totiž, že někdo přijede z místa, kde sněžilo, a přiveze si sníh s sebou tam, kde po něm naopak není ani památky. Moje vycházka se sáňkami tehdy po pár minutách skončila a já je zase s námahou dotlačila domů.

Čtěte také

A chtěla jsem mu ještě říci... Nedopusťte, aby vás takové myšlenky trápily

Čtěte také

Odpusťte svým rodičům, než bude pozdě. Musíte se ale přestat chovat jako děti

Až na Folimanku

Když konečně nasněžilo, bývalo to ale v Praze často jako v pohádce. Alespoň v těch prvních fázích. Ze starých černobílých snímků si to možná vybavíte, z posledních let sotva. Někdy ulice pokryly úplné závěje a dalo se na nich koulovat a domovnice musely od časného rána prohrabávat cestičky a sypat písek a některé přitom i hlasitě nadávaly. To jsem nechápala. Proč to tedy nenechají být pěkné a bílé, když už to příroda nám lidem nadělila? Za největší svátek jsem považovala, když mi táta dovolil, abych si na sáňky sedla, a vezl mě na nich až na Folimanku. To byl – a dodnes naštěstí je – park, kde se dalo sáňkovat na stráni a při příjezdu do cílové rovinky se muselo trochu brzdit. Jinak by nešťastník také mohl skončit ve smradlavém Botiči.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Glosa Hany Halfarové: Covid nám dal pohádky od dědečka a ukázal sílu rituálů

Sáňky jsem milovala a v dospělosti jsem se k nim ráda vracela se svými dětmi. Horší to bylo s lyžemi, k nim jsem nějak vztah nenašla. Proto asi dodnes hory miluju v létě a adrenalin ze sjezdovek mi nic neříká. Co mi ale chybí nejvíc, jsou ty zasněžené kapoty aut. Dneska už jsou tak moderní, že na nich díky chytré elektronice všechno hned roztaje, a i kdyby něco zůstalo, člověk se neodváží na cizí auto sáhnout. Jednak by mohlo začít houkat, jednak by si ještě někdo myslel, že mám nějaké nekalé úmysly. Já bych přitom chtěla jen tak nenápadně shrábnout na chodník z dálky přivezený sníh, nic víc. A radovat se, že mě napadlo něco tak chytrého!

Blanka Kovaříková

• Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes.

• Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze.

• Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé.

www.bkovarikova.cz

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Rozumný vztah, nebo velká láska?