Aspoň nedává nic najevo, jak jsme se dohodli. Já taky mlčím a nic najevo nedávám. Snažím se pracovat a soustředit se jenom na sloupce čísel a faktury, protože moje práce je dobrá a zaručená a nerada bych o ni přišla. On tady pracovat potřebuje taky. „Přece jsme dospělí lidé, Karolíno, takhle to dál nejde,“ ukončil před rokem náš vztah a já tedy souhlasila a věděla, že takhle to opravdu dál nejde, že by to skončilo zhoubou. Jenže nechápu, jak to dělá, že mu nevadí, že je denně se mnou. Nebo mu to vadí, jen mě nechce dráždit a nechce, aby to vypuklo znovu? A tak se snažím soustředit jen na čísla na obrazovce a ne otáčet se k němu, ale pořád cítím, jak mě jeho přítomnost za zády pálí. Cítím, že tam je, a toužím pořád po té blízkosti, kterou jsme mezi sebou měli. On v klidu pije kafe a počítá stejně jako já, občas někomu telefonuje, jen manželce ne, nechce mě ranit. Když mu volá ona, odpovídá jenom hodně stručně, nebo dokonce odchází na chodbu. Je to ohleduplné. Jenže já si stejně připadám jako odkopnutá bota, co zůstala zapomenutá pod pohovkou. Občas se dívám do kapesního zrcátka, jako že mi něco spadlo do oka, a přitom ho v něm tajně aspoň pár vteřin pozoruju. Má nádherná záda. Sice sedí celý den u počítače, ale miluje sport, a tak se z něj nestal přitloustlý shrbenec jako z většiny mých kolegů. To bylo to, čeho jsem si všimla hned, když k nám nastoupil. Široká ramena, hluboký hlas a pevný stisk ruky. Kdysi mě taková kombinace zaujala i u mého manžela, jenže ten sport rád nemá, a tak je z něj dneska už taky takový bramboroid. Mám ho ráda, jenže touhu už k němu necítím. Co byste dělala, kdyby vám bylo osmatřicet, spousta let byla před vámi, ale vy jste věděla, že prostě manželství neopustíte, protože spolu máte děti?

Čtěte také

Tornádo není pro Česko příliš obvyklé

Čtěte také

Glosa režisérky Jany Počtové: Tornádo si mě našlo

Takhle to tehdy začalo. Tomáš, nový kolega, byl nejenom sportovní, ale taky šarmantní. Krásně voněl, byl zdvořilý a tak neznámý. Časem se mi začal dívat do očí déle, než bylo nutné. Četla jsem v nich zájem a výzvu. Obojí mi lichotilo, doma jsem si po desetiletém manželství připadala jen jako přívažek k dětem, o který není potřeba se nijak zvlášť starat. Nerozumějte mi špatně, neměla jsem žádný zvláštní důvod si na manžela stěžovat, jen ten, že jsem se už vedle něj necítila jako žena. Někdy jsme se i milovali, ale tak jednou za měsíc, a i když to bylo přijatelně hezké, žádné plameny vášně už přitom nešlehaly. „Jsi jako čarodějka,“ šeptal mi naopak Tomáš, když se ke mně nakláněl, jako když mi pomáhá vyznat se v nějaké zapeklité faktuře, to kdyby náhodou někdo vešel do dveří. A já se jako čarodějka cítila, dal mi poznat, jaké to je, když po vás muž touží. Tajně mi ve výtahu přejížděl prstem po stehnu a já kvůli němu začala nosit podvazkový pás. Jen tak, pro ten pocit. Nemusela jsem se bát, že to bude manželovi divné, toho moje spodní prádlo dávno nechává chladným. Zato Tomáše ne. Nakonec bylo jasné, že se to musí stát, že nás k sobě přitahuje příliš velká touha a pak už i zamilovanost. Dokázali jsme si zařídit společné odpoledne v půjčeném bytě. „Nechci se ale rozcházet s manželem,“ vysvětlovala jsem mu, když jsme potom leželi v posteli a povídali si. To mu vyhovovalo, říkal, že jeho žena je taky vlastně milá a hezká, jen už jsou spolu příliš dlouho. Nechce jí ublížit, takže pokud se chceme dál stýkat, musíme to držet v tajnosti. A tak se z nás stali spiklenci. To samozřejmě dávalo našemu vztahu ještě větší vášeň a vzrušení, hráli jsme spolu hry a vymýšleli nové a nové scénáře. Propadala jsem mu čím dál tím víc. Ze sexuální přitažlivosti se stala potřeba ho vidět, a protože jsme spolu pořád pracovali ve stejné místnosti, byla jsem šťastná.

Čtěte také

Přijít o blízkou osobu je srdcervoucí

Čtěte také

Lucie (34): Učím se žít bez nejlepší kamarádky. Vzala mi ji rakovina

Doma se přitom nezměnilo vůbec nic. Nemám tušení, jestli bylo mému manželovi něco podivné, ale nic neřekl. Myslím, že si ničeho nevšiml. O Tomášově ženě jsme nikdy nemluvili, takže nevím, jestli ona měla podezření, že on má vztah ještě se mnou. Ale skoro nikdy jsme se neviděli mimo práci nebo naše schůzky v cizím bytě, takže asi neměla důvod. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že by to mělo jednou skončit, tolik jsem si zvykla na jeho toužebné pohledy a mazlení. Byl mi bližší čím dál tím víc a najednou mě napadalo, že by možná stálo za to svůj život změnit. Přemýšlela jsem, jestli by děti pochopily, kdybych se chtěla rozvést. Samozřejmě ne teď, když chodí na základní školu, ale později, až budou samy dospělé a poznají, jak důležité je, s kým spojíte svůj život.

Jenže nedopadlo to tak. „Přece jsme dospělí, Karolíno, takhle to dál nejde,“ řekl tenkrát Tomáš zničehonic, nejspíš proto, že vycítil, jak jsem na něm víc a víc závislá. Jako vždycky jsme spolu byli v tom bytě, co mu už dva roky půjčoval kamarád na naše dvouhodinové schůzky. Pomilovali jsme se a pak si povídali, když s tím přišel, jako když udeří blesk: „Chtěl bych ti říct, že už bychom se neměli takhle vídat.“ Prý už nezvládá to utajování, opravdu nechce, aby se mu rozpadla rodina a ublížil své ženě. „Věděla jsi přece, že to tak je,“ vysvětloval a já se tvářila statečně, spolkla slzy a byla hrdá. „Máš pravdu, to je v pohodě,“ souhlasila jsem. Vůbec jsem si v tu chvíli nedovedla představit, co mě čeká. Vždyť já bych kvůli němu byla schopná svoji rodinu zničit! Snad je to tak opravdu lepší, opakovala jsem si cestou domů, zastavila jsem se v cukrárně a koupila dort. Manžel se ptal, co slavíme, tak jsem řekla, že předčasně výročí svatby, které máme příští týden. Vlastně to bylo všechno fajn.

Čtěte také

Láska nebývá vždy jako z pohádky

Čtěte také

Jana (45): Dohodila jsem známé kamaráda, pak mi došlo, že ho miluji

Jenže pak už ne. Druhý den v práci jsme se na sebe usmáli a Tomáš se ptal: „Všechno dobrý?“ No jasně, úplně v pohodě, ujišťovala jsem ho a pak rychle zapnula počítač a sedla si k práci. Dobrý to vůbec nebylo. Teprve teď mi došlo, že už nebudou ty tajné pohledy a dotyky, na které jsem si tolik zvykla, že už tam nebude to porozumění a spiklenectví, které mezi námi panovalo. Že už nebude pravidelný úžasný sex. Nedokázala jsem si představit, že to takhle bude odteď pořád, budeme jenom kolegové, kteří se pozdraví a žijí si každý svůj život. Nejhorší bylo, že jsem nemohla ani doma plakat, jen tajně, v koupelně, aby to neviděly děti. „Je to takhle lepší,“ ujišťovala jsem se. „Nebudeš si komplikovat život, vždyť se máš krásně. To nemohlo fungovat donekonečna.“ Ale moc to nepomáhalo a ukázalo se, že Tomáš na tom byl stejně. Neuplynul ani měsíc a zase se mě zeptal, jestli s ním nechci zajít do „našeho“ bytu. Chtěla jsem, a jak ráda. Jenže jsem ho nepochopila. On nestál o to, aby to pokračovalo, chtěl jen ještě jednou... Možná třeba dvakrát, ale už úplně bez vztahu, bez závazků. Když mu došlo, že pro mě to tak jednoduché není, omluvil se. „Promiň, měl jsem dodržet, co jsme si řekli. Jsem kretén, myslel jsem, že to bude lehčí, nechci ti ubližovat,“ říkal, když jsem se po milování rozplakala.

Čtěte také

Ztráta vnoučete je zásah přímo do srdce

Čtěte také

Milena (71): Můj vnuk si vzal život. Vyčítám si to, mohla jsem tomu zabránit

Tehdy jsem se ho poprvé zeptala, jestli se nechce dát rozvést. Že bychom začali nový život, nebyli bychom první ani poslední. Bylo by to určitě náročné, ale zvládli bychom to. Odmítl. Asi jsem se ho na to měla zeptat tehdy před dvěma lety. Když jsme se rozcházeli, bylo to ještě smutnější než minule. Tehdy jsme si možná oba mysleli, že to nemyslíme tak úplně vážně, ale tentokrát nám došlo, že ano. Že jestli opravdu nechceme v našich schůzkách a vztahu pokračovat, tak to nesmíme dělat, jiná cesta není. Já můžu děkovat osudu, že to neprasklo, že na to můj muž nepřišel. Jenže stejně si připadám jako odkopnutá, jako by to nebylo svobodné rozhodnutí, i když dobře vím, že je rozumné. Připadá mi, že mě Tomáš jenom využil, a když už ho nebavím, klidně se se mnou může stýkat, jako by se nic nestalo. To já nedokážu. Asi bych měla z práce odejít někam jinam, ale jak bych to vysvětlila svému manželovi?

A navíc bych teď tak dobrou práci jenom těžko našla. Ale jak to udělat, aby mě každý den v práci netrýznil, to opravdu nevím.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Partner nevěděl o antidepresivech

Čtěte také

Dagmar (40): Přítel se se mnou rozešel, protože jsem zatajila antidepresiva