„V našem paneláku žije opravdu spousta rodin. Naštěstí se jedná o dlouhodobé nájemníky, proto se všichni známe. Bydlím tam celý život, dříve s manželem a dcerou, teď už sama. Některé sousedky se stejným osudem často pořádají alkoholové večery po bytech. Vnímám, že takto pařívá i spousta dalších sousedů. Někdy je slyšet více hlasů, někdy hlasitá hudba, jindy zase zpěv, každý po svém, ale všichni dodržují ztišení po desáté, panelák je pořád panelák a je slyšet opravdu vše, a to mezi několika patry,“ říká Lea.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Jaké jsou dnešní babičky? Umí pěstovat marihuanu nebo mají slepice jako Klusovi?

Klavír nás až doteď těšil

„Jedna ze sousedek, co bydlí dvě o dvě patra výš, má hudebně nadanou dcerku. Ta už od malička zpívá a hraje na různé hudební nástroje. Nikdy nám to nevadilo, chodila denně do hudebky, proto už doma nemusela moc cvičit, jen občas, a pěkná hudební vložka o víkendu nikoho nemůže naštvat. Teď se ale zaměřila už jen na klavír. Jeho tóny mám opravdu ráda. Tedy měla jsem,“ pokračuje Lea.

Čtěte také

Babička je pro děti symbolem klidu a trpělivosti

Čtěte také

K čemu jsou prarodiče? Vidí život s odstupem a často mají na děti více času

Klavír ráno, klavír odpoledne, klavír večer

„Sedmá ranní a já slyším klavír. Hezký budíček, napadlo mě, i když jsem vstávat ještě nemusela. To jsem ještě nevěděla, že tyto tóny budu poslouchat každý den. A hned několikrát denně. Dívence je podle mého asi tak dvanáct let a je moc dobře, že svůj čas tráví i jinak než na internetu, ale cvičení na klavír obnáší pár tónů stále dokola, třeba hodinu v kuse. V současné době cvičí každé ráno, poledne, odpoledne i každý večer. Hrát začne třeba i v devět hodin a skončí těsně před desátou, noční klid tedy dodržuje, ale v paneláku se tak člověk prostě chovat nemůže.“

Čtěte také

Nebylo ta láska na první pohled

Čtěte také

Neuvěřitelná náhoda: Do manžela jsem se zamilovala, i když mě nejdříve pomlouval

Mám nervy na pochodu

„Už jsem z toho na prášky, ale její maminka naše prosby ignoruje, holka prý cvičit musí, navíc se teď nic jiného nesmí, tak máme být ohleduplní naopak my. Přitom by stačilo změnit hodiny jejího hraní, vždyť u nás bydlí i rodiny s malými dětmi, které chodí spát dřív. Nechci dělat v baráku rozepře, ale stěžuje si nás opravdu hodně, už je to neúnosné. S majitelem domu nikdo z nás ještě nemluvil, nechceme to dohnat tak daleko, pořád jen doufáme, že se vše opět otevře a my budeme moci žít ve větším klidu, protože malá umělkyně bude cvičit v budovách tomu určených, což panelák opravdu není,“ uzavírá Lea. „Ale co když to tak nedopadne? Mám nervy na pochodu, každý potřebuje svůj klid.“

Čtěte také

Kateřina Kadlecová.

Čtěte také

Dcery v čele rodinné firmy: Příběhy žen, které převzaly firmu po otci

Pohled odborníka: psychoterapeutka Mgr. Gabriela Skružná, Psychoporadna.eu

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A to je také jediná možná cesta pro všechny. Spojit své síly a společně naléhat na matku malé klavíristky, aby i ona brala ohledy na ostatní. Snažit se vykomunikovat kompromis, který bude přijatelný pro obě strany. Smířit se s tím, že několik hodin denně budou celým domem slyšet tony klavíru, ale zároveň si důrazně domluvit dobu, kdy bude klid. Brát např. ohled na usínající děti by mělo být v civilizované společnosti normální, i když mi to žádný zákon neukládá.

Kontakt: www.psychoporadna.eu