Maruško, ať je to, jak chce, já ti to přeju. Ale tys byla vždycky rozumná hoka, tak teď na starý kolena nemusíš chodit se strašidlem, když mi chceš říct, že ses zamilovala jak puberťačka,“ pověděla mi hned den po tom, co jsem svůj noční zážitek měla. Volala jsem jí snad v sedm ráno, hned, co jsem se probudila, věděla jsem, že vstává brzy. A už v osm jsem u ní seděla v kuchyni a vyprávěla. „Věř mi, že se mi to nezdálo. Usnula jsem brzo, jako vždycky, ale pak jsem se před půlnocí probudila, slyšela jsem, jak na kostele odbíjí dvanáct. Najednou stál ve dveřích Mirek, zamával na mě, šel ke knihovně a pak v ní zmizel jak pára. Já jsem se nemohla pohnout, viděla jsem ho, jako tady teď tebe,“ snažila jsem se kamarádku Karlu přesvědčit.

Znaly jsme se už čtyřicet let, věděla jsem, že smát se mi nebude. Právě ona při mně denně stála, když se mi můj manžel před pěti lety nevrátil z práce, jezdil s nákladním autem a nepřežil srážku s jiným. Zhroutil se mi svět, děti jsme neměli a já jsem najednou zůstala sama, už dávno ne mladá, ale ani ne ještě stará, v úplném prázdnu. To Karla mi pomohla všecko vyřizovat, zašla se mnou do nemocnice, zařídila pohřeb, šla se mnou do banky vyřizovat věci s účtem a pak mě pomalu vracela do světa živých. Věděla, jak moc jsme si s Mirkem byli blízcí, však jsme spolu žili třicet let. Ona už byla mojí kamarádkou, když jsme se seznámili, a mohla by vyprávět o tom, jak jsme se měli rádi.

Čtěte také

Úžeh a úpal

Čtěte také

Blíží se opět tropické počasí. Jak předejít úžehu? Pitný režim nestačí

Tahala mě do divadla, na výlety, i když jsem se bránila zuby nehty a chtěla jsem sedět doma a smutnit. A přinutila mě taky chodit na přednášky u nás do muzea. Jsou tam aktivní zaměstnanci, pořád něco pořádali, jednou pozvali hosta z Prahy, který přednášel o japonském porcelánu, podruhé někdo vyprávěl o ruských malířích, potřetí o historii našeho kraje. Bylo to moc pěkné, vždycky jsme si tam po těch dvou hodinách přednášky daly ještě kávu a dortík a seznámily jsme se s dalšími lidmi, kteří se tam pořád dokola setkávali. Vlastně se z nás stali takoví muzeální přátelé, vždycky jsme se rádi potkali i v obchodě nebo v parku.

Zvlášť s jedním mužem jsem se vídala ráda. Nebyl posluchač jako my, pracoval v muzeu, a my jsme mu začaly občas pomáhat s organizací. Často si k nám po akci přisedl a tak jsme se brzy dozvěděly, že má podobný osud jako já. Je vdovec, jeho žena umřela náhle, sice ne při nehodě, ale na zlou nemoc. „Odešla během tří měsíců,“ řekl jednoduše, když o ní mluvil. „Mohlo by se zdát, že jsme měli aspoň čas se rozloučit, ale zlomilo mi to stejně srdce. Nechtěl bych říkat, jestli je horší, když ten druhý odejde náhle, nebo když to trvá pár týdnů.“ Mluvil tak nešťastně, že mi bylo hned jasné, že svou ženu musel velice milovat, asi jako já Mirka. Byl mi sympatický, věděla jsem, že si můžeme rozumět, protože dokáže pochopit, co cítím.

Čtěte také

Alergie na peníze

Čtěte také

Máte alergii na drobné? Nemusíte být zlatokopka. Alergie na peníze existuje!

Pak se občas stalo, že Karla onemocněla a já šla na přednášku sama. Sedli jsme si pak s Jardou s kávou sami a já jsem zjistila, že je to skvělý společník, i když nejsme ve třech. Znáte ten typ lidí, se kterými vám vůbec nevadí, že chvilku mlčíte? Že se necítíte hloupě, když zrovna nikdo nic nepovídá? Tak mi bylo s ním, svobodně a hezky. Když potom něco řekl, vždycky to bylo zajímavé a k věci.

Zjistila jsem, že se do muzea těším víc kvůli němu než kvůli těm přednáškám. Dokonce jsem se tam za ním párkrát zastavila, i když zrovna žádná přednáška nebyla, jen tak, jen se s ním pozdravit. Bylo to moc pěkné, ale pak jsem začala mít výčitky svědomí. Co já tady chodím za nějakým mužem, co by tomu řekl Mirek? Taky mi bylo divné, že je Karle vždycky těžko zrovna ve čtvrtek, když má jít se mnou na přednášku. Třikrát čtyřikrát jsem jí věřila, ale pak jsem se zeptala, proč už tam nechce chodit. „Tak abys věděla, nebudu vám dělat křena,“ odpověděla a smála se. No tohle... Ujišťovala jsem ji, že se mýlí, protože nemám v plánu žádné vztahy. „Jardu to určitě ani nenapadlo. A co by tomu prosím tě řekl Mirek?“

Jenže kamarádka si nedala nic vymluvit. Zaprvé prý vidí, jak se na mě Jarda zamilovaně dívá, a zadruhé Mirek by se určitě nezlobil. Měl mě rád, a tak by mi to přál. Jenže já jsem o tom vůbec přesvědčená nebyla. Tedy o tom Jardově zamilovaném pohledu snad, taky se mi zdálo, že se mu líbím, že se na mě dívá takovým krásným pohledem. Ale že by to Mirkovi nevadilo? Rád by určitě nebyl, vždycky jsme si byli věrní.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Monika (37): Na kole jsem se nikdy jezdit nenaučila, koloběžku ale miluju

Takhle to tedy bylo do té noci, než jsem slyšela ty půlnoční hodiny z věže a pak uviděla Mirka u naší knihovny v ložnici. Nemohla jsem se ani nadechnout, ani jsem se snad nebála, ale nechápala jsem, co vidím. Nakonec jsem ale usnula a vstala teprve, když začalo proudit škvírou mezi závěsy denní světlo. Hned jsem šla ke knihovně podívat se na to místo, kde Mirek zmizel. Byly v ní knížky naše společné i takové, co byly jenom jeho, měl rád technické věci, různé tabulky a nákresy, kterým já vůbec nerozumím. Ani mě nenapadlo ty jeho knihy dát pryč, zůstaly tam, jako by měl zase přijít domů. Teď jsem vzala do ruky jednu z nich, nějakou starou příručku o motorech, a otevřela ji namátkou uprostřed listů. Byl v ní složený papírek. Vzala jsem ho, rozevřela a četla: Maruško, užij si to.

Myslela jsem, že omdlím. Bylo to Mirkovo písmo na zažloutlém papírku, po těch letech jsem ho poznala na první pohled. Bože můj, co to bylo? Hned jsem volala Karle a hned k ní běžela. Okamžitě jsem jí všechno vyprávěla a ona pro mě měla rozumné vysvětlení. „Prosím tě, přála sis, aby ses mohla zamilovat do Jardy, a tak ti to mozek naservíroval. Pro mě je to úplně v pořádku a jsem si jistá, že by ti to Mirek přál, tak nemusíš blbnout s duchem,“ uklidňovala mě. Jenže co ten dopis? „No tak ti kdysi napsal nějaký vzkaz, třeba když jsi jela do lázní, a pak ten papírek použil jako záložku. Třeba v té knížce byl dvacet let, tys ji nikdy neotevřela a vzkaz si nepamatuješ.“

Čtěte také

Sezóna cuket je tady

Čtěte také

Nevíte, co s cuketami? Zkuste koláč nebo pizzu. Cuketa je královna vitamínů

Znělo to samozřejmě úplně logicky, ale já stejně nevěděla, co si myslet. A nevím to ani teď, ale vím, že to po té noční příhodě jsem si dodala odvahy.

Nakonec jsem se sama zeptala Jardy, jestli by nechtěl jít někdy třeba do kina, když Karla teď často nemá čas.

Byl rád a teď už spolu dva roky bydlíme.

Oba máme jako nejdražší vzpomínku v srdci svoje milované, ale víme, že bez výčitek svědomí můžeme milovat i sebe. A jestli to Mirek odněkud opravdu pozoruje, tak snad mu to neruší klid.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Objímání aspoň 20 vteřin denně vám zlepší zdraví

Čtěte také

Objímejte se! Vede to k psychické pohodě, ke zdraví a je to dobré pro srdce