Ke svým 35. narozeninám jsem tedy obdržela jako dárek své první kolo v životě: vysoké, těžké, neohrabané. Zářivě červené. První a zároveň poslední zkušební jízda se pod dohledem mého drahého odehrála ve dvoře, celému činžáku na očích. Řídítka v rukou se mi klepala, ječela jsem hrůzou, brýle sjížděly na špičku propoceného nosu a balkóny se bavily. Odmítala jsem pokračovat. Manžel, kterému bylo obecenstvo šumák a sledoval jen technické okolnosti jízdy, určil jako příčinu mých jízdních komplikací právě ty klouzající brýle. Vytáhl si proto gumu z trenýrek, brýle mi pevně přivázal za hlavu, čímž celou vnitroblokovou podívanou odpálil o level výš, a přinutil mě kroužit dvorem ještě čtvrt hodiny.
Nějak jsme se sportovně „nepotkali“
Momentální ostuda nebyla tím nejhorším důsledkem zkušební jízdy. Intimní partie, nepřivyklé tvrdosti sedla přenášejícího do nich odrazy městského terénu, byly k nepoužití několik následujících dní. Snad právě tato okolnost způsobila, že můj drahý v tichosti pohřbil kolo ve sklepě, kde odpočívá a pod vrstvami prachu červeně září dodnes. Náš milostný život byl tímto aktem zachráněn, ale že má doma sportovní nemehlo, ho trápilo dál. A mě zase to, že s ním nedokážu sdílet víkendové vyjížďky, a že se v nich snad kvůli mně i omezuje.
Koloběžku snad zvládnu
„Zkuste koloběžku!“ poradila mi moje psychoterapeutka, která se mimo jiné živí jako párová poradkyně. „Já na ní taky jezdím. To se ani nemusíte učit, techniku znáte z dětství. To zvládne každý. Měla jste přece koloběžku, ne?“ Otázkám moudré ženy nešlo než nepřitakat. Cestou do práce jsem obhlídla mládež v tramvaji, nakoukla do parku, porozhlédla se po našem firemním open space, a měla rázem jasno. Odpoledne jsem si v prodejně sportovních potřeb zakoupila hezkou stříbrnou, malou, skladnou a skládací koloběžku na růžových kolečkách, která se při jízdě nádherně třpytila. A co víc: Šlo mi to! Zkušební jízdu prodejnou od regálu s koloběžkami až ke zkušebním kabinkám jsem absolvovala div ne výskající radostí!
„Barbie“ na výjezdu
I můj muž se zaradoval, když jsem mu kolobrndu nadšeně předvedla. Rozhodli jsme se vyrazit podél přístavu do přilehlého supermarketu nakoupit něco k večeři. Já na koloběžce, manžel na kole. No, žádná sláva! Malá kolečka po nerovnostech dláždění škobrtala, kolobrnda se jako by zajíkala, a hlavně mě po neustálém klesání nohou k odrážení začalo bolet koleno. Ale nesnesitelně. Bylo jasné, že tento model se skvěle hodí akorát tak k jízdě v supermarketu mezi regály a k naparování se přede všemi, kdo milují růžové třpytky. (Dnes se na ní občas projedu open spacem a pak ji zase složím za stůl.)
Není kolobrnda jako kolobrnda
Když jsem se svěřovala psychoterapeutce, pochopila patrně, že jsem složitější případ, než se původně domnívala, protože se na mě dlouze zadívala a vysvětlila mi, že k jízdě, abych ji vydržela, přežila a bylo mi to k něčemu, potřebuju koloběžku se velkými koly, prahem nízko nad zemí, a hlavně tak dlouhým, abych jej mohla využít ke střídání nohou. Protože střídat nohy je nutné, ve střídání nohou tkví celá pointa zdravotních benefitů, které jízda na koloběžce skýtá.
Koloběžková komunita mě baví
Pátrala jsem dál a zjišťovala, že kolem ježdění na koloběžkách existuje na sítích docela zajímavá a sympatická komunita lidí, kteří to dělají velmi seriózně a vědomě. Našla jsem dokonce takovou partičku recesistů, kteří podnikají skupinové výlety a předstírají, že trénují na Tour de France, ale na koloběžkách. S těmi jsem se spojila, a oni mě dokonce pozvali na vyjížďku do Stromovky s tím, že mi koloběžku půjčí. Ta vyjížďka se pro mě stala asi klíčovou. Nechali mě projet se na stroji, k němuž jsem se nemusela hrbit. Žádná hračka pro děti nebo skládačka do tramvaje, ale normální koloběžka pro dospělé. Práh měla nízko, takže ten pohyb kolen při odrážení byl minimální a koleno vůbec nebolelo. Navíc mi tam jedna sympatická baba ukázala, že se nemusím odrážet jen jednou nohou, že můžu věřit i té druhé, a že nespadnu, když ty nohy vyměním. Práh koloběžky byl dokonce natolik dlouhý, že jsem na něm mohla stát pohodlně oběma nohama. Na konci vyjížďky už jsem střídala nohy intuitivně.
Rychlé spalování
Na základě téhle zkušenosti jsem se rozhodla koupit si vlastní opravdovou koloběžku. K rozhodnutí přispěly i informace na jednom webu, že při koloběhu se spálí mnohonásobě víc kalorií než při rychlé chůzi, ale taky víc než při jízdě na kole (196 kcal/hod při chůzi, 610 kcal/hod při jízdě na kole, ale 950 kcal/hod při koloběhu!). Taky se tam jedna odbornice, fyzioterapeutka Lenka Fasnerová, rozepsala o zanožování, jaký je to zázračný cvik, který běžně neděláme, natož tolikrát jako při koloběhu, a že díky němu se uvolňují klouby a dochází k extenzi kyčlí, takže vlastně koloběh působí jako rehabilitační cvičení. „I pro mě bylo překvapením, jak moc při tomto pohybu pracuje trup, břicho a v neposlední řadě paže. Ty u většiny žen představují problém, proto i zde spatřuji výhodu oproti kolu,“ uvádí doslova.
Je to prima
První vyjížďku na své vlastní koloběžce jsem absolvovala pro jistotu sama, bez muže. Časem se ale ukázalo, že můžeme jezdit spolu: On na kole a já vedle něj úplně v pohodě na koloběžce. Nejenže mu stačím, ale zatímco on je večer celý hrbatý a otlačený, já mám záda rovná. Navíc odrážení se jednou nohou je hodně příjemný a přirozený pohyb, zatímco jemu se z toho věčného šlapání s koleny ohnutými zkracují šlachy. Jezdíme nejvíc do Klánovic, tam si v zahradní hospodě dáme malinovku a kafe, sníme si svačinu, a zase zpátky. Když nás chytí déšť, vezmeme to do města vlakem, trať je blízko.
Já ji prostě miluju...
Původně jsem si myslela, že mi koloběžka umožní hlavně trávit čas s mužem při společné sportovní aktivitě, což jsme předtím nedělali a mě to trápilo. Časem jsem ale zjistila, že dostávám mnohem víc: Přestala mě bolet záda a mám pevnější zadek. Ono se to nezdá, ale při celodenním sezení v práci prostě bolí i ten zadek, bederní páteř. Taky jsem si nikdy neuvědomovala, že mám něco v nepořádku s pravou kyčlí. Ona jako by přeskakovala, ale myslela jsem si, že to tak má být, a ani jsem nevnímala, že to bolí. No, a to teď zmizelo. Nedávno mi přišlo na mysl, že mi něco chybí, že něco postrádám, že je něco jinak, a to byla právě ta bolest v kyčli.
Ale hlavně mám z jízdy radost. Vyčistím si hlavu, rozproudím krev, líp se mi dýchá. Kolikrát vyrazím do Stromovky na kolobrndě i sama nebo s kamarádkou, která běhá. Ona si udělá své kolečko a já mezitím tři.
Zdroj: www.vlasta.cz, Centrum pohybu Olomouc