Lockdown je extrémní situací a stres způsobený nejistotou a strachem z nemoci, která se zdála smrtící, překonal běžnou míru i u mnoha bezdětných či rodičů již odrostlých dětí. Nicholu Raihani pak přiměl k úvahám o významu vzdělávacích institucí v dnešní době.

Ačkoli se ozývají i hlasy, které jesle nebo školky považují za nutné zlo, a přibývají zastánci výchovných metod, které děti záměrně drží mimo tyto instituce, Raihani je naopak vnímá jako moderní formu kolektivní péče o potomstvo.

Surikata bližší než šimpanz

Zatímco kdysi vám děti pohlídala vlastní matka, teta, prateta či švagrová bratrance vaší sestřenice, protože všichni bydleli kolem jedné návsi a dítě jako dítě, dnes děti odvedete do některé z institucí. A nemusíte mít výčitky. Stejně tak to podle vědkyně dělají i surikaty – v jejich kolonii vzniká cosi jako školka, kde dokonce kterákoli samička, byť je jí třeba starší sestra, dokáže mládě i nakojit.

Proč nemáme blíž k šimpanzům? To není tak úplně jasné, ale vězte, že samice těchto primátů prakticky neprocházejí klimakteriem, až do své smrti rodí mláďata a nemohou tedy nikomu jinému s výchovou pomáhat. Jelikož lidské samice o plodnost přicházejí zhruba v polovině života, zřejmě bylo záměrem přírody, aby měly volné ruce pro mláďata kolem sebe.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

O zemi, kde zítra znamená již včera, a přesto ji nikdo nechápe

Člověk je prostě unikát

Co se péče o potomky týká, má podle evolučního biologa Jana Zrzavého člověk daleko nejen k opicím, ale i k ostatním savcům. Zatímco kolektivní péči o mláďata mají vedle surikat třeba i vlci, člověk je výjimečný tím, že vytváří pevná partnerství, v nichž se množí, bez ohledu na postavení ve smečce. „Surikaty (nebo třeba vlci) fungují jinak – mají kolektivní péči o potomstvo jako lidé, jenže velkou část potomstva produkuje jeden dominantní pár. Jako by se ve vesnici množil jenom pan starosta s manželkou, a ostatní občané by se jim starali o děti (přičemž významná část občanů by byli starší potomci starostenského páru). Takhle to u lidí nechodí a nikdy nechodilo,“ přibližuje fungování surikatí kolonie Jan Zrzavý a vysvětluje i fungování lidoopích tlup.

Například gorily tvoří harémové rodiny, které se už dále ale nespojují, šimpanzi se naopak shlukují, ale rodiny netvoří – matka se stará o své mládě, ovšem jakmile je samostatné, pouto končí. Žádný otec, žádná matka, žádná rodina. „Lidé jako by vzali gorilí rodinu a vrazili ji do šimpanzí tlupy,“ vtipkuje biolog. I klimakterium u člověka je unikátní, a kromě některých druhů kytovců jím žádné jiné samice neprocházejí. Souvisí to ale pravděpodobně s délkou lidského života i relativně dlouhou dobou nutnou k osamostatnění mláděte. „Podstatou této lidské zvláštnosti není, že by samice jiných druhů nestárly, ale že umřou dřív, než se přestanou množit. Výchova lidského potomka trvá strašně dlouho, takže stárnoucí žena se vystavuje nebezpečí, že umře dřív, než ho dochová; v takové situaci je lepší neriskovat, zanechat vlastního množení (to je to klimakterium) a dlouho před průměrnou smrtí se stát babičkou,“ přemýšlí o důvodu ztráty plodnosti Jan Zrzavý.

„Babičkování“ považuje za nejvěrohodnější vysvětlení faktu, že valná většina žen prožije polovinu života po posledním porodu. A to i v oblastech s nízkým věkem dožití bez moderní lékařské péče, které se dlouhověkost připisuje. „Lidé často špatně chápou údaje o průměrném věku dožití – to se počítá včetně dětské a kojenecké úmrtnosti. Tam, kde je tato úmrtnost vysoká, je věk dožití nízký, nicméně většina žen, které se dožijí dospělosti a prvního porodu, dožije se i klimakteria,“ vysvětluje vědec. Že je pro člověka výhodné udělat z plodných samic babičky, ukazuje fakt, že babička je schopná se postarat o vnouče jako o své vlastní, protože chrání vlastní genetickou informaci, čímž zajistí přežití lidského druhu.

Babičko, kde jsi?

Až do průmyslové revoluce bylo běžné, že se novomanželé usadili tam, kde měl jeden z nich rodinu. Příbuzných, kteří se kolem dětí pohybovali, a podíleli se tudíž na jejich výchově, bylo všude dost. S rozvojem průmyslu a změnami na trhu práce bylo nutné se stěhovat za prací a usazovat se na nových místech, často velmi daleko od zdrojových rodin. „Říká se tomu neolokalita – z toho mimochodem vyplývá i chronická bytová krize – je příliš mnoho rodin a potřebují příliš mnoho bytů,“ ukazuje na zajímavou souvislost Zrzavý.

Rozpadem širších rodinných vazeb jsme se připravili o možnost vypustit děti ven s vědomím, že na ně vždycky někdo dohlédne. A naopak dětem jsme vzali širší paletu výchovných vlivů. „Když na návsi nikdo není, musíme to nahradit placenými vychovatelkami. Zůstat dlouho v izolaci s matkou a nanejvýš s otcem je zločin. V poslední době jsem několikrát slyšel rozhovory s matkami, které neposílají děti do škol, aby se mohly plně věnovat jejich formování (a aby jim tam nenasákly různými špatnostmi) – a potvrdilo mi to dávné podezření, že kdo nejvíc lpí na tom, aby mu do výchovy nikdo nemluvil, to je zrovna ten, komu by se to nejvíc mělo zakázat,“ říká naprosto otevřeně evoluční biolog.

Naráží i na další dnešní rozdíl – počet dětí. Ačkoliv se to nezdá a děsíme se stále rostoucího počtu obyvatel Země, porodnost klesá ve všech zemích světa. „Tam, kde se dá rozumně předpokládat, že děti dlouhodobě přežijí, a investice do nich se tedy neztratí, tam si můžeme dovolit jich mít málo. Tam, kde se to předpokládat nedá, musíme dělat dětí hodně a s malou investicí do každého z nich je naslepo vypouštět do světa, abychom mohli počítat s tím, že alespoň někdo z nich přežije,“ vysvětluje změnu v přístupu k dětem Jan Zrzavý.

Čtěte také

Při běhu se pořádně zapotíte

Čtěte také

Last minute: Hubnutí do léta na poslední chvíli

Být tak členkou tlupy…

Ještě jedno vysvětlení, proč je lockdown či pouhá karanténa nebo nekonečné období rýmiček pro rodiče mladších dětí tak děsivé: savčí mozek. „Lidský mozek má tři části – tzv. plazí, savčí a vývojově nejnovější neokortex. Pro savčí mozek je důležité pohybovat se v ‚tlupě‘, mít kolem sebe další lidi, kteří jsou aktivní součástí našeho života. Izolace v nás může vyvolat pocit stavu ohrožení,“ vysvětluje psychoterapeutka Tereza Kašťáková, která se věnuje péči zejména o ženy s nejmenšími dětmi. Pokud pandemie a nucené izolace rodičů něco dobrého přinesly, pak zviditelnění pojmu „sociální izolace“. Po třech týdnech domácího vězení toužil po společnosti i leckterý introvert, opuštění senioři doma smutnili, o dopadech na děti od školky až vlastně po vysokou školu se mluví neustále. Jenže sociální izolace je denním chlebem velké části žen s dětmi do tří let. Pokud nemají hlídací babičky (a to většinou nemají) nebo se jim nepodaří využít služeb některé z institucí akceptujících i děti mladší tří let (a to si musí zaplatit a leckdy obhájit).

„Je úplně pitomá! Ona snad každý týden jezdí do Ikey a je to vrchol jejího programu. Je tím naprosto posedlá!“ líčí zoufalé možnosti výběru přítelkyň na malé vsi třiatřicetiletá Lucie. Netuší, že její sousedka stejně jako ona sama jen zoufale touží být členem nějaké tlupy, nebýt na všechno sama. „V nevědomí izolovaných maminek můžou určité situace vyvolávat pocit: musím být na stráži, abych nezemřela. To je pro maminky samo o sobě velmi stresující a vyčerpávající,“ objasňuje Tereza Kašťáková skryté myšlenkové pochody žen, které se prakticky ze dne na den ocitnou samy doma jen se svým dítětem.

V tom lepším případě je novorozenec lákadlem pro návštěvy, péče o něj znamená i poměrně nabitý program plný návštěv lékařů či úřadů, mateřská je příjemnou změnou po pracovních povinnostech a člověk se pořád něco učí. Začátek je náročný fyzicky, ale postupně přibývá i zátěž psychická. Stereotyp, neviditelná práce, sisyfovské úkony a po celou dobu v těsné blízkosti dítě, dvě děti, tři… „Na svém instagramu jsem si dělala soukromý průzkum mezi sledujícími maminkami a ze 108, které hlasovaly, se označilo za šťastné na mateřské 37 %,“ říká Tereza Kašťáková, která stojí za profilem Maminka v bavlnce. Kdyby měla vycházet ze své praxe i příběhů z okolí, tipla by si pouhých 10 % žen, které péče o potomka zcela naplňuje a neměnily by nic. Terapeutka také upozorňuje, že pokud o dítě a domácnost pečuje jediná osoba, vychází její zapojení na dva a půl běžného pracovního úvazku. „Dříve ženy péči o děti a domácnost více sdílely, když žily celé rodiny (či tlupy) pohromadě. Jedna uvařila, druhá se postarala o oheň / čistotu domácnosti, další o děti,“ vyjmenovává povinnosti, které dnes leží obvykle jen na matce.

Péče o děti je v dnešním světě náročnější, než se zdá. Energie, kterou do výchovy dáváme, odpovídá energii, kterou kdysi lidé vynaložili na přežití alespoň jednoho z deseti dětí. Odpovědnost je nesrovnatelná a jen málokdo dnes dítěti dokáže říct: „Vydej se do světa, však ono to nějak dopadne…“ Chybí poradní hlas, protože příbuzní žijí leckdy daleko. Chybí i vzory, protože mnoho z nás si přeje vychovávat jinak než kdysi naši rodiče, prarodiče. A když zavřou instituce, chybí už i poslední naděje, že ne všechno je jen na nás.

Je v pořádku cítit se v takové chvíli ve stresu. Je v pořádku mít svých dětí plné zuby. A jedinou cestou ven je nebát se říct si o pomoc, nebát se institucí, zapojit prarodiče. Protože podle Terezy Kašťákové psychologické studie jasně dokazují, že lidé, kteří trávili čas se svými prarodiči, mají méně depresí, stejně jako čas s vnoučaty je antidepresivem pokročilejšího věku. Příroda jednoduše chtěla, aby nás na děti bylo víc.

Čtěte také

Někdy se nevyplatí důvěřovat ani nejbližším přátelům

Čtěte také

Kamila (60): Nejlepší kamarád a rodinný přítel nás připravil o všechno!