Syndrom podvodníka či syndrom nezaslouženého úspěchu je velmi rozšířený a na denním pořádku u středoškoláků, kteří excelují v matematice, i u držitelů Nobelovy ceny. Odhaduje se, že až 70 procent lidí zažívá v určité části života pocity „podvodníka“. Je paradox, že nejčastěji se objevuje u velmi úspěšných, ambiciózních a kreativních lidí. „Ze svých výkonů a úspěchů tito lidé nemají radost nebo ji prožívají jen krátkou chvíli. A hned vzápětí se objeví pocit strachu, že ostatní zjistí, že to byla jen náhoda či omyl, že v podstatě jsou naprosto neschopní. Jde vlastně o jakýsi zkreslený model sebehodnocení a přemýšlení o sobě samotném, nikoli o diagnózu. Je to ve skutečnosti strach ze selhání spojený s vědomím, že nás někdo neustále srovnává, hodnotí, pozoruje a analyzuje. Strach, že budeme odhaleni jako nejslabší článek,“ vysvětluje koučka Jana Řehulková.

Ženy versus muži

Pocity nedostatečnosti či domnělé nekompetentnosti jste zažili možná i vy. Není to nic neobvyklého. Úspěšně jste zvládli pohovor, prošli jste sítem a vybrali si vás. Moc tu práci chcete a těšíte se, protože je to vaše vysněná pozice. Ale… Najednou se začnete obávat, že nesplníte očekávání nadřízených, nebo si začnete myslet, že vítězství při pohovoru bylo jen štěstí a že vaše schopnosti nebudou odpovídat schopnostem nových kolegů. Obvykle tyhle pocity odezní, když se usadíte a zvyknete si na nové prostředí i kolegy. Někdy se ale naopak zhorší, pokud nebudete cítit dostatek podpory. Spolu s výše uvedenými faktory mohou sehrát významnou roli taky genderové předsudky.

Výzkumy jasně dokazují, že syndrom podvodníka zažívají až dvě třetiny žen. A také potvrzují, že muži mají o 18 procent menší pravděpodobnost, že zažijí podobné pocity. Už v 70. letech minulého století, kdy byl tento syndrom popsán americkými psycholožkami Pauline R. Clance a Suzanne A. Imes, se odbornice zaměřily během výzkumu na velmi úspěšné ženy v akademické sféře, které důrazně odmítaly vlastní schopnosti, dovednosti a kvality, a naprosto nedůvěřovaly samy sobě. „Žily v obavě, že někdo zjistí, že jsou ve skutečnosti hloupé a neschopné, že jejich nedokonalost někdo přehlédl, výsledky ve studiu byly chybně vyhodnoceny a jejich nekompetentnosti na prestižní pozici, kterou zastávaly, si prostě jen dosud nikdo nevšiml,“ říká koučka Jana Řehulková. Přestože těmito pocity trpí i muži, ženy v tomto směru převažují. Předsudky vůči pohlaví můžou vést k tomu, že ženy budou tvrději pracovat, aby vyvrátily škodlivé stereotypy. I proto si myslí, že musí vynaložit více úsilí než muži, aby je někdo bral vážně a aby si vysloužily uznání. Jak uvádějí autoři v článku International Journal of Behavioral Science, pouhé uvědomění si těchto negativních stereotypů může ovlivnit váš výkon, vést k fixaci na chyby a dalšímu pochybování o vlastních schopnostech. Mikroagrese a diskriminace, třebaže jsou nenápadné, můžou posílit pocit, že „tam prostě nepatříte“. Dokonce i označení „syndrom podvodníka“ posiluje vnímání sebe sama jako nevhodného. Slovo podvodník v sobě nese silnou manipulaci a klam, zatímco syndrom obecně znamená nemoc.

Kořeny méněcennosti

Souvislost s fenoménem podvodníků lze najít někdy už v dětství, jak potvrzuje koučka Jana Řehulková. „Děti, které bývají celé dětství a dospívání srovnávány s nadanějším sourozencem, děti, které byly jedním či oběma rodiči málo chváleny a neustále konfrontovány s představou, jaké by měly být jejich výsledky, děti, které byly dlouhodobě nedoceněny a jejich úspěchy byly brány na lehkou váhu nebo zesměšňovány. To všechno je vděčný terén pro rozvoj tohoto syndromu.“ Někdy může být i obranou před vysokými nároky okolí. „Pokud se stále podceňujete, snižujete své schopnosti, nikdo vám pak tolik nevyčítá, když uděláte chybu nebo neuspějete,“ dodává odbornice. Jasná příčina, proč právě vy trpíte tímto syndromem, ale neexistuje a spíše jej spouští řada faktorů. Expertka na syndrom podvodníků Valerie Young, která je autorkou knihy The Secret Thoughts Of Successful Woman, hovoří o několika specifických osobnostních rysech, které syndrom mohou spustit. Často to podle ní bývají perfekcionisté, kteří na sebe kladou extrémně vysoké požadavky, a i když splní 99 procent svých cílů, budou se cítit jako neúspěšní. Jakákoli malá chyba je přiměje zpochybnit vlastní schopnosti. Dalším typem lidí, o nichž Valerie Young píše, jsou „mistři“, kteří cítí potřebu získat každou informaci ještě před zahájením projektu a neustále hledají cesty, jak zlepšit své dovednosti. „Nikdy se nebudou ucházet o práci, pokud nesplní všechna kritéria uvedená v přihlášce, váhají, zda se na něco zeptat ve třídě nebo na schůzce v práci, protože se bojí, že by vypadali hloupě, když neznají odpověď,“ říká Valerie Young. Dalším typem lidí jsou přirození géniové, kteří musí bojovat nebo tvrdě pracovat, aby něčeho dosáhli. „Jsou zvyklí, že dovednosti přicházejí snadno, a když musí vynaložit nějaké úsilí, jejich mozek jim řekne, že je to důkaz toho, že jsou podvodníci,“ dodává expertka. Syndromem trpí často také „sólisté“, kteří mají pocit, že musí úkoly plnit sami, a pokud musí někoho požádat o pomoc, berou to jako selhání. No a posledním typem jsou „supermani“, kteří se snaží pracovat tvrději než jejich okolí, aby dokázali, že nejsou podvodníci. „Ti cítí potřebu uspět ve všech aspektech života – v práci, jako rodiče, jako partneři – a mohou se cítit ve stresu, když se jim něco nedaří.“

Jak z toho ven?

Pocity nedostatečnosti se objevují zejména v situacích, kdy nám záleží na tom, abychom obstáli v důležité pracovní či osobní výzvě, v nové roli či pozici. „Velmi důležitá je informace, že podobné pocity, strachy, obavy, zažívají téměř všichni, jen o nich obvykle nemluví. Minimálně ne nahlas. Je to jako by nám v hlavě seděl nekompromisní posuzovatel a neustále vykřikoval: Stejně to na tebe praskne, co tady vůbec děláš, to nezvládneš, všichni uvidí, že to je jen náhoda, že ti to vyšlo, dobře víš, že na to nemáš…“ popisuje pocity postižených Jana Řehulková. Kdybychom dokázali o svých pocitech mluvit nahlas, ulevilo by se nejen nám, ale i ostatním, posílilo by to důvěru obecně v kolektivu. Pomůže svěřit se alespoň někomu, komu věříte, ale sdílení této zkušenosti ve skupině bývá skutečně úlevné. „S pocitem, že se přijde na to, že na to nemám nebo že to nezvládnu, obvykle lidé pracují delší dobu, řeší každý malý detail stále dokola, obětují práci volný čas a jsou unavení a přepracovaní,“ říká koučka Jana Řehulková.

Pokud tedy bojujete s pocitem, že jste „jen hochštapler“, připomínejte si každý den, čeho jste už dosáhli. Ale vždy za všech okolností zůstaňte pokorní. Třeba si pište deník a do něj si zapisujte, co se vám ten den povedlo. Nebo prohrabejte šuplíky a najděte dopisy či doporučení, která o vás napsali druzí. A co ty diplomy, medaile či skleněné poháry za vítězství? To všechno přece něco znamená. Takže ano: Ne, nejste podvodník! Věřte tomu.

Jak umlčet ten hlas

Jana Řehulková, certifikovaná koučka a vztahová poradkyně, www.janarehulkova.cz

Výzkumy i zkušenosti ukazují, že s pocity podvodníka pomáhá scházet se co nejčastěji s lidmi mimo prostředí, které ve vás pocity úzkosti vyvolává. To znamená s lidmi mimo práci, mimo školu, všude tam, kde se neočekává hodnocení, analýza a srovnávání. A ještě několik tipů. Uvolněte se a připusťte, že nemusí být vše dokonalé a perfektní. Věnujte pozornost tomu, jak přijímáte ocenění či pochvalu – potěší vás, tetelíte se radostí, nebo to shodíte a zlehčujete? Zkuste si pochvalu užít a radovat se z ní. Nesrovnávejte se s ostatními, zaměřte se na sebe, na svou cestu a svůj cíl. Zaznamenávejte si písemně své úspěchy, pochvalte se za to, čeho jste dosáhli. Podělte se o své pocity a myšlenky, budete možná překvapeni, že v tom nejste sami. Pracujte i s neúspěchem a vnímejte, jak se díky němu vyvíjíte a posouváte dopředu. A nesoustřeďte se jen na práci, najděte si čas i na další věci, které vám přinášejí radost a uspokojení. Vizualizujte si své cíle, představujte si průběh, jak vysněnou představu naplníte. Nejde vám to? Najděte si kouče nebo psychologa, kterým budete důvěřovat. Určitě vám pomohou s nízkým sebevědomím, pochybnostmi, nejistotou a strachem z neúspěchu.

Slavní podvodníci

Tom Hanks

„Bez ohledu na to, co jsem udělal, docházím občas k bodu, kdy si pomyslím: Jak jsem se dostal až sem? Co se stane, až všichni kolem mě zjistí, že jsem ve skutečnosti podvodník?“ řekl v podcastu Fresh Air v roce 2016.

Lady Gaga

Ani popová ikona a hvězda není imunní vůči syndromu podvodníka. Pro HBO prohlásila: „Stále si někdy připadám jako dítě na střední škole, jako ztroskotanec. A musím se prostě sebrat a každé ráno si říct, že jsem superstar, abych mohla ten den překonat a být pro své fanoušky tím, co potřebují, abych byla.“

Meryl Streep

Má nejvíc nominací na filmového Oscara (celkem devatenáct, třikrát uspěla) ze všech amerických herců, přesto zpochybňuje své schopnosti. V rozhovoru pro USA Weekend v roce 2002 třeba řekla: „Proč by mě chtěl někdo znova vidět ve filmu? Stejně nevím, jak se chovat. Tak proč to dělám?“

Kate Winslet

Má na svém kontě ceny Emmy, Grammy i Oscara. Hvězda Titanicu pro The Mirror řekla: „Někdy se ráno před natáčením probudím a říkám si. Nemůžu tam jít, jsem podvodník. Nic neumím. To, co si o mně lidé skutečně myslí, je něco, co si většinu času blaženě neuvědomuji. Miluji herectví a všechno, o co se kdy snažím, je to, abych byla nejlepší. Ale i teď se vždycky děsím a říkám si pro sebe: Ach můj bože, jsem blázen a každý to uvidí. Obsadili nesprávnou osobu. Pak se uklidním a musím si uvědomit, že všechny ty nervy jsou součástí procesu.“

Michelle Obama

Bývalá první dáma USA napsala úspěšnou knihu, která byla během pár dnů vyprodaná. Dodnes ale říká: „Stále trpím syndromem podvodníka. A myslím, že to nikdy nezmizí. Pořád mám pocit, že mě vlastně nikdo neposlouchá a nebere vážně. Co já vím? Všichni někdy pochybujeme o svých schopnostech, o své síle a o tom, co ta síla vlastně znamená. Přesto je nutné pochybnosti překonat. Chci, aby každá dívka na této planetě měla stejné příležitosti, jako jsem měla já,“ prozradila v rozhovoru pro Vogue.