Popravdě řečeno jsem si myslela, že má snad jinou ženu. Měla jsem mu za zlé všechno možné a měla jsem pro to i dobré důvody. „Na půl huby“ mluvil se mnou i s dětmi, když už byl náhodou doma. „Vůbec nic o nich nevíš,“ vyčítala jsem mu, když se k našim klukům choval jako obvykle nespravedlivě. „Kdyby ses obtěžoval se zeptat, věděl bys, že se tady potmě strašně bojí,“ vysvětlovala jsem mu například, když z ničeho nic trval na tom, že si mají v pokojíčku vypínat noční lampičku. Prý noční světlo ruší. No, já vím, ale když mají noční můry? On k nim v noci nevstával, aby je držel v náručí tak dlouho, než se utiší.
Intimita je pryč
Klukům je teď deset a šest let, a když covid začal, byli vysloveně malí. Přišlo mi, že se o ně starám jenom já. Nejen, že jsem měla na starosti veškerou jejich dopravu do školy, školky a na kroužky, ale hlavně jsem s nimi trávila jejich a svůj volný čas. A to jsem samozřejmě chodila i do práce. Z laskavosti zaměstnavatele jsem měla volnější pracovní dobu a mohla si ji organizovat, jak jsem potřebovala. Od Hynka se v jejich korporátu ovšem čekalo, že tam bude od nevidím do nevidím, takže jsem to, že se musím starat o praktickou stránku rodiny, chápala. Ale co jsem nechápala, bylo, jak se choval, když už doma byl. Buď duchem nepřítomný, nebo naopak strašně akční, jako by chtěl dětem vynahradit všechen ten čas, co s nám nestrávil. Dělal to ale úplně špatně: „Ukliď si okamžitě ten stůl, vyzkouším tě z matematiky, poskládej to lego pořádně…“ Jenom je komandoval. Často jsem mu to vytýkala, a to se zase rozčílil na mě, že na něm nevidím nic dobrého. Jenže já chtěla, aby se ho děti nebály, aby měl radost, že si s nimi povídá, když už je konečně doma.
Umíte si představit, že za takových okolností naše manželství nevzkvétalo. Nestalo se, že by se mě zeptal na něco z mé práce, jak se mám, to už vůbec ne. A sex, který nám kdysi spolu šel tak dobře? Tak jednou za tři čtyři měsíce, což nás na těch pár minut sice spojilo i psychicky, ale hned ráno byla zase všechna intimita pryč. Vážně jsem přemýšlela o rozvodu.
Pak začal covid. Zavřené školy, zavřené školky a přikázaná práce z domova. Velké firmy plné manažerů si najednou uvědomily, že ty lidi nemusí držet na pracovních židlích, že jim můžou práci odvádět i ze své ložnice. Najednou jsme byli doma všichni a já v prvních dnech myslela, že zešílím. Na jednu stranu samozřejmě z toho, že kolem nás řádí neznámá nebezpečná nemoc. Ale k tomu i z těch hodin, co byl najednou Hynek doma. Jistěže měl spoustu práce, ke které v té ložnici zavřený být musel, ale čas, který předtím trávil při dopravě do kanceláře, stejně jako čas přestávek na jídlo, měl najednou volný.
Moje jeskyně
„Ti kluci tady mají strašnej bordel,“ rozčiloval se, když cestou na záchod v chodbě překračoval domy z lega. „Oni si hrají,“ podot kla jsem k tomu suše. „Ale to snad nemusí zrovna tady, snad mají pokoj,“ rozčiloval se dál. „Jsou to děti zavřené skoro celý den doma,“ odsekla jsem a on si zase zalezl. Když jsem uvařila oběd, přišel se najíst, ale mlčel, zatímco já s klukama jsme si pořád povídali. „Tati, pojď s náma postavit loděnici,“ lákali ho, když dojedl. Překvapilo mě, že šel, a ještě víc mě překvapilo, že s nimi strávil skoro hodinu. Pak si zase zalezl k práci a s klukama jsem si hrála já, ale po páté se z jeskyně vynořil a zase se nechal zlákat k legu.
Takhle jsme pokračovali den za dnem. Kdykoli si udělal přestávku, díval se, co zrovna dělají, a přidal se k jejich hře. Někdy jsem ho postrčila i k tomu, aby je vzal ven, a to se pak vrátili všichni tři rozesmátí a v dobré náladě. V takových chvílích se mi líbil, byl zase stejný, jak jsem si ho pamatovala z dřívějška. Kdyby kolem nás neumírali lidé, byla bych v tu chvilku snad šťastná. Prostřednictvím kluků jsme spolu začali víc mluvit i my, protože nás někdy přemluvili, abychom něco hráli všichni společně. Hynek si zvykl, že cestou na záchod překračuje hromady hraček a začal chápat, že v téhle situaci to jinak nejde. A když přestal prskat, neměla jsem důvod být vůči němu tak ostražitá. Ne, že by to šlo nějak rychle, to, co se kazí dlouhou dobu, nespraví několik týdnů. Pořád jsem podvědomě čekala, kdy nasadí ten svůj káravý hlas a bude se snažit zorganizovat celou domácnost, což se taky někdy stávalo. Pak mě ale šokoval.
Má to smysl?
„Já jsem tak unavenej,“ povzdychl si jednou, když jsme výjimečně seděli sami na gauči v obýváku. Čekala jsem, co bude dál, a nechápala, jak to myslí: unavený jako teď z toho sezení? Ze stresu? Trvalo dlouho, než pokračoval. „Nemá to smysl, pořád v práci něco řeším a podívej, přijde nějaká debilní nemoc a všecko je to nanic.“ Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem pořád mlčela. Otočil se na mě: „Nemáš taky ten pocit? Jako že je úplně jedno, jestli jsem v práci, nebo ne?“ Nevěděla jsem, jak to myslí. Někdy jo, souhlasila jsem opatrně, a Hynek mě obejmul! A pokračoval v řeči, jako by se najednou otevřely dveře: „Já o tom přemýšlím už hrozně dlouho, akorát teď se to ukázalo ještě víc. Myslíš, že někomu fakt záleží na tom, jestli si bude moct v obchodě koupit zrovna ty nudle, co jim prodáváme? Není úplně jedno, jestli si koupí jinačí? A já tam u počítače sedím jak magor a počítám, kolik toho kdo sní a proč toho nejí víc a jak jim to vnutit. A pak všichni stejně umřem na covid.“
Jak se jednou ty dveře otevřely, už se nezavřely. Dokud k nám kluci nepřiběhli, objímal mě Hynek na tom gauči, jako bych byla záchranný kruh. A pak prohlásil, že na to s..., pardon za ten výraz, a místo aby se vrátil k počítači, šel si do pokojíčku hrát Člověče, nezlob se. Večer jsme se k naší debatě vrátili a ukázalo se, že tyhle úvahy ho trápily už dlouho, dávno před covidem. Někdy ho napadlo i to, že by odešel z práce a našel si něco jiného, ale bál se, co bych na to řekla já. Tak mlčel, byl protivný na všechny strany a až krize z covidu ho přiměla mluvit. Nevím, co by bylo, kdyby covid nepřišel, snad bychom se taky dali zpátky dohromady. Snad. Ale teď se to stalo asi rychleji, Hynek dal výpověď, našel si jiné místo, má na nás mnohem víc času a všichni jsme šťastnější.