Hrdinka románu Stromboli Sára vám je v mnohém podobná. Je to úspěšná novinářka, rozvede se a přátelé se jí začnou vyhýbat…

Ano, i mně se začali po rozvodu stranit. Mé kamarádky, které opustil manžel, dostaly od svého okolí veškerou péči a pochopení. Byly za chuděry. Ale v mém případě jsem to byla já, kdo požádal o rozvod. Nebyla jsem oběť, byla jsem nebezpečná. Muži se báli, abych jejich ženám nenašeptávala, že se mají také rozvést, ženy zase, že jim budu chtít odloudit manžela. Přestali mě zvát, v obchodě raději přešli do jiné uličky. Chovali se, jako bych měla nakažlivou nemoc. Což se i částečně potvrdilo, protože můj rozvod spustil řetězovou reakci. Kamarádky začaly přemýšlet, jestli u nich všechno funguje, jak má, když u nás, navenek dokonalého páru, nefungovalo. Vtipné je, že ženy, které se mi vyhýbaly ze všech nejvíc, se do pěti let všechny rozvedly. Asi tušily, že i u nich to hrozí, ale nechtěly si to připustit.

Čtěte také

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Vaše kniha pojednává i o tématu singles, lidí, kteří žijí sami, bez partnera. Je to skutečně tak „cool“, jak se píše v lifestylových časopisech?

Být single znamená svobodu. Ale taky být sám. Osobně procházím různými obdobími, někdy si to užívám, jindy mi je líto, že na nějaký večírek jdu sama… Všechny moje kamarádky už někoho mají, jen já jsem pořád sama. A to zas tak cool není. Chtěla bych mít, s kým si dát víno a popovídat si o tom, jaký byl můj den. Občas mi je smutno, že to nemám komu říct.

Navíc jako slavná spisovatelka možná v mužích vzbuzujete strach, že se objeví ve vaší další knížce…

Ano, všichni mi říkají, že ze mě mají strach. A já ani muže, co se mě bojí, nechci. Chci sebevědomého chlapa. To radši budu single.

Proslavila jste se jako autorka thrillerů. Proč jste se rozhodla aktuální knihou Stromboli opustit vyzkoušený žánr?

Když píšete thriller, potřebujete dobrou zápletku, minimálně jednu mrtvolu, napětí a pevnou strukturu příběhu. Lákalo mě napsat něco méně spoutaného žánrovými pravidly. A taky jsem chtěla příběh, do kterého bych mohla dát trochu humoru.

Když jste chtěla napsat něco humorného, proč jste si vybrala zrovna téma rozvodu?

Chtěla jsem psát o rozvodu, který iniciuje žena. Klišé praví, že muž opouští ženu kvůli mladší. Ale ve skutečnosti to bývají často ženy, kdo se rozhodne odejít. Ale moc se o tom nemluví, je to tabu. Žena má být strážkyní rodinného krbu, loajální k manželovi, myslet v prvé řadě na děti. Moje hrdinka už toho má dost. Odchází od manžela a musí tohle všechno od svého okolí včetně rodičů poslouchat.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Dalším autobiografickým prvkem v románu je motiv znásilnění. O své zkušenosti jste otevřeně promluvila i do novin. Proč jste se rozhodla jít s tím ven?

V průběhu psaní Stromboli odstartovala kampaň MeToo. Přišlo mi důležité veřejně vyprávět svůj příběh. V Nizozemsku jsem dost známá, a tak mohu mluvit i za ženy, které nemohou. A pak mě zavalila lavina reakcí, pozitivních i negativních, a bylo to tak silné, že jsem se rozhodla z toho udělat jeden z motivů knihy. Musela jsem tedy Stromboli částečně přepsat, hlavní hrdinku ten dávný traumatizující zážitek dost změní. Musí víc pátrat sama v sobě, jít mnohem hlouběji, aby pochopila souvislosti a také, jak to ovlivňuje její současný život.

Veřejně promluvit jako oběť znásilnění a podpořit kampaň, kterou někteří vnímají jako hon na čarodějnice, chce velkou kuráž. Měla jste k tomu i další důvod?

O sexuálním zneužívání jsem mluvila veřejně už dřív, ale nikdy tak podrobně a otevřeně. A ty reakce byly velmi sexistické a negativní. Taková ta klasika, kdy místo, abychom zaměřili pozornost na pachatele, zaměříme se na oběť, kritizujeme její oblečení, chování, zpochybňujeme její výpověď. Takže když pak odstartovalo MeToo, věděla jsem, že nemohu mlčet, protože mám všechny ty dopisy – důkazy, s jak obrovským nepochopením se sexuální zneužívání stále setkává.

Proč je tak těžké pochopit, že sexuální zneužívání je zatraceně špatný fenomén?

Jedním z důvodů je to, že sexuální zneužití má různé formy, a ty ne vždy odpovídají našim představám. To není jen o zlém úchylovi číhajícím za rohem. Naopak. Nejčastěji jsou agresoři lidé, které oběť zná. Kamarád, soused, manžel, někdo další z rodiny, učitel, trenér. To byl i můj případ, znásilnil mě soused. Dalším důvodem je mlčení obětí, které je ovšem naprosto pochopitelné. Já jsem o svém znásilnění 34 let nikomu neřekla. Proč? Ze stejných důvodů jako ostatní oběti – bála jsem se, že mi nikdo neuvěří, že to zpochybní, místo agresora budou soudit mě, moje chování. A přesně to se pak stalo. Vždycky někdo přijde s tím, že to je chyba té ženy – měla moc krátkou sukni, pila alkohol, flirtovala. Všichni řeší oběť, místo aby řešili agresora.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Od koho přišly ty negativní reakce?

Od mužů, od celebrit i od žen, dokonce od feministek. Vzkazovaly mi, ať na sebe neberu roli chudinky, ale ať ty agresory prostě nakopu do koulí a nahlásím na policii. Takové reakce mě opravdu štvaly, obzvlášť od žen. Přicházely s takovými těmi argumenty, jak chudáci muži už nemohou být muži, nemohou flirtovat, nejsou svobodní ve svém chování.

Podle vás je obzvlášť škodlivé, když ženy netáhnou za jeden provaz, když se některé vymezují proti současné diskusi o sexuálním chování mužů a žen. Proč by měly být loajální, když to vidí jinak?

Protože muži vůči sobě loajální jsou, drží při sobě, netrhají partu. My ženy ne. To se pak těžko něco změní. Víte, já si myslím, že hodně žen se bojí vystoupit, raději jdou s proudem. Když se bojíte, chcete stát na straně moci, která vás ochrání – a to jsou většinou muži. Tak s nimi táhnete za jeden provaz a tím pádem odsuzujete ženy, které se tomu postaví. Stavíte se do pozice silných žen, které jen tak něco nerozhází: „To se mi stává pořád, ale nevěnuju tomu pozornost, umím ty muže odpálkovat“ a podobně.

Další z důvodů, proč o svém znásilnění mluvíte, je vaše dcera, kterou chcete před podobným zážitkem ochránit. Kolik jí bylo, když jste na to zavedla řeč?

Tolik jako mně, když jsem byla znásilněna. Čtrnáct. Zažívala divoké období, pořád chtěla chodit pařit, v noci utíkala oknem, nosila přiléhavé oblečení s hlubokými výstřihy, hodně se malovala a snažila se vypadat a chovat jako dospělá žena. Chtěla jsem ji i zastrašit, aby byla opatrnější.

A zafungovalo to?

Vůbec. Strašně jsem se o ni bála. Viděla jsem v ní přesnou kopii sama sebe v tom věku. Kdyby se jí mělo stát to, co mně, nenechala bych toho chlapa být, chtěla bych ho zabít. A tehdy mi došlo, že potřebuju terapii, že v sobě mám stále spoustu zloby. A že jsem na dceru příliš přísná, hrnu na ni zodpovědnost za něco, za co by stejně nemohla. Kdyby se jí něco stalo, nebyla by to její chyba, ani kdyby utekla oknem.

Čtěte také

Psycholožka Tereza Odstrčilová

Čtěte také

Psycholožka: Lajky jsou pro děti pochvala, jak je zbavit závislosti na mobilech?

Ani kdyby na sobě měla minisukni a kilo make-upu.

Ne, násilí je vždycky vina násilníka. Tehdy mé obavy, to trauma nechápala, ani nemohla. Až teď, o deset let později, začíná chápat, proč jsem tak vyšilovala, jak mě moje znásilnění poznamenalo.

Vaše hrdinka Sára o svém znásilnění s nikým nemluví, je to její tajemství. Když v knize popisujete, jak takové traumatizující tajemství ničí vztahy, je to také z vašeho života?

Já jsem o tom svému muži později řekla. Byl v šoku a prvních pár týdnů si pak sám připadal jako násilník, našemu intimnímu životu to vůbec neprospělo. Navíc viděl paralely mezi sebou a tím násilníkem, když jsme mluvili o tom, kdy jde ještě o flirtování a kdy už o nátlak a zneužití síly. Říkal: „Ale já jsem se v podobných situacích také několikrát ocitnul, taky jsem byl na večírcích, kde alkohol tekl proudem, a s někým jsem se vyspal. A kde je ta hranice mezi špatným sexem v alkoholovém opojení a znásilněním?“ Většina mužů, když s nimi o tom mluvíte, se hned rozčílí, berou to osobně, protože sami podobnou situaci zažili. Večírek, oba opilí, laškují… a pak žena začne couvat, řekne ne, ale oni pokračují. Ženy přece vždycky říkají ne a myslí ano, že? Takže muži je musí nějak oblafnout.

A kde je tedy hranice?

Tam, kde je moc. Pokud jste výrazně starší, výrazně střízlivější nebo fyzicky silnější, je moc na vaší straně. A vy si toho musíte být vědom a podle toho se chovat. Takže když je váš protějšek opilý nebo zdrogovaný, pár dní počkejte, až vystřízliví.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Poprvé jste o tom řekla až své dceři před deseti lety?

Ještě předtím jsem o tom mluvila se svými rodiči. Tehdy jsem pracovala pro Marie Claire a napsala jsem článek o znásilnění. Ne o své zkušenosti, ale obecně. A když vyšel, volala mi mamka: „Saskia, to je o tobě, viď?“ To mě dostalo, nechápala jsem, kde to vzala. „Prostě to z toho cítím,“ řekla mi. A tak jsem jí to všechno řekla.

A co ona na to?

Rodiče to sebralo, byli smutní a znechucení. Toho muže, který žil v těsném sousedství našeho domu, často potkávali na ulici. Proto jsem se jim svěřila až po jeho smrti. Je to malá vesnice, všichni se znají, způsobilo by to velký humbuk – a toho jsem tehdy chtěla sebe i své rodiče uchránit. Dnes mě mrzí, že jsem jim to neřekla hned a nešla na policii. Ale taky to byla jiná doba, tehdy se o tom nemluvilo. Neřekla jsem to ani svým kamarádkám, nikomu.

Mluvila jste o sexuálním nátlaku i se synem?

Ano. Je si velice dobře vědom svého dílu zodpovědnosti. Někdy ho to až svazuje. Tak se bojí, aby nešel přes čáru, že občas zůstává úplně pasivní. Dělá v jednom amsterdamském baru a říká, že obzvlášť ženy mého věku ho otevřeně balí, jdou na to velice zpříma. Sahají na něj, říkají mu „zlatíčko“ a podobně. Je mu to nepříjemné, ale neumí z toho vybruslit. Jsou to zákaznice, navíc ve věku jeho matky, nechce se jich dotknout…

I ony zneužívají svého postavení!

Ano. Sama jsem toho byla svědkem jednou na dovolené, kde se ho jedna zralá žena snažila dostat do postele. Pořád se ho naoko letmo dotýkala, bylo evidentní, že mu to je nepříjemné. Jenže jí to neuměl dát dostatečně důrazně najevo.

Vašim dětem je 24 a 26. Probíhá domlouvání na sexu mezi jejich vrstevníky jinak než ve vaší generaci?

V Amsterdamu určitě, v regionech to asi neplatí. Ale v hlavním městě začínají mladí se sexem dříve a jsou promiskuitnější, aniž by je jejich vrstevníci považovali za děvky a sukničkáře. A všichni o sobě tvrdí, že jsou bisexuální. Prožívají svoji sexualitu volněji. Ale moje dcera pořád čeká, až ji osloví muž, ona sama by jako první nikdy nikoho na rande nepozvala.

Jak na vaši otevřenou mediální výpověď o znásilnění reagovaly vaše děti a jejich okolí?

Od jejich přátel se mi dostalo spoustu skvělých reakcí. Někteří z nich se mi svěřili s tím, že se jim stalo něco podobného. Takových reakcí přišla spousta i od neznámých lidí. Někteří mi napsali, že se s tím svěřují vůbec poprvé v životě.

Od MeToo uplynuly tři roky. Změnil se za tu dobu postoj holandské společnosti k sexuálnímu nátlaku a zneužívání?

Ne, žádný posun. Všechny ty naše stereotypní představy o sexu, že muž nedokáže svůj chtíč ovládnout, že s tím musíme počítat, stále převládají. My muže svádíme a oni neumějí odolat. Nemůžou za to. To je naše zodpovědnost, kam až to necháme dojít.

Čtěte také

Čtěte také

Lucie Trmíková: Proč si přestala barvit vlasy a co ji baví na stárnutí

Jistě, oni jsou ovládáni testosteronem, je to jejich přirozenost. Chtít po nich, aby se naučili ji kontrolovat, by od nás žen bylo pošetilé.

Přesně tak. Protože jakmile má muž erekci, ztrácí sebekontrolu. Všechna tahle klišé jsou špatně, protože jen pomáhají zlehčovat sexuální násilí.

Nicméně nejste na Nizozemsko moc přísná? Díky MeToo se přece u vás podobně jako třeba ve Francii změnila legislativa.

Ano, podle zákona už nemůžete beztrestně hvízdat na ženy a nazývat je děvkami. Ale nikdo dodržování zákona nevymáhá, nikdo za jeho porušování netrestá. Víte, v Americe MeToo změnilo celkem dost věcí, protože Weinstein je super známá persona. Takové máme v Nizozemsku taky. Ale nikdo se neodváží se jim postavit, protože to může zničit vaši kariéru.

Navíc tito význační lidé mají podporu většiny společnosti.

Právě. Proto MeToo v Nizozemsku vyústilo do vzdychání nad tím, jací jsou muži dnes chudáčci, jak to mají těžké, i dobře míněné flirtování jim může zničit kariéru a ženy se touží dostat na jejich místo. A já opakovaně říkám – problém nejsou muži, ale to, že prostě nemůžete jen tak sáhnout na ženu, kdy se vám zachce. Samozřejmě že můžeme flirtovat a říkat: „Ty jsi tak sexy, mám chuť jít s tebou do postele.“ Ale nemůžete jen tak na někoho sahat, někoho nutit.

Vystoupily veřejně i další známé Holanďanky?

Ano, i muži. Vůbec nejpropíranější případ se týkal homosexuálního uměleckého agenta, který sexuálně zneužíval mladé herce. To bylo zásadní, protože když o problému mluví „dokonce i muži“, je to pro spoustu lidí signál, že se skutečně něco děje. I když heterosexuální muže to nechalo samozřejmě chladnými.

Jak přijali čtenáři váš první ne-thriller?

Skvěle! Dostala jsem stovky dopisů od žen, které po rozvodu zažívaly to samé co já. Ale samozřejmě také spoustu rozezlených reakcí, protože vadilo, jak explicitně píšu o sexu a znásilnění. Ale to byl účel. Nemůžete o znásilnění psát romanticky. Popsat znásilnění explicitně je jediný způsob, jak ostatní přimět, aby pochopili, jaké to je zlo. Také vadila Sářina promiskuita. Jenže to se skutečně obětem sexuálního násilí děje, že potom začnou střídat partnery. Snaží se tak získat zpět kontrolu nad svým sexuálním životem. Potřebují mít znovu pocit, že to jsou ony, kdo rozhoduje, kdy, s kým, jak. Ale při sexu necítí nic.

Zvláštní. Myslela jsem, že holandská společnost je velice liberální. Smí se u vás kouřit marihuana, koupit sex s prostitutkou…

Ale to mluvíte o Amsterdamu. Nikde jinde tohle neplatí. Navíc u nás teď jako všude ve světě kvete konzervatismus, hnutí proti potratům, homosexuálům, cizincům, feministkám, mladým lidem a EU. 

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Saskia Noort (1967)

• Vystudovala žurnalistiku a divadelní vědu na univerzitě v Utrechtu.
• Má dvě děti.
• Žije střídavě v Amsterdamu a na španělském ostrově Ibiza.
• Je zakladatelkou nizozemského thrilleru. Její knihy vyhrály několik literárních cen, byly zfilmovány a adaptovány pro divadlo. Česky vyšel její román Stromboli.

Zdroj: Archiv Saskie Noort Kniha Stromboli

Sára uteče z navenek dokonalého manželství a potřebuje restart. Odjede na ostrov Stromboli na psychoterapeutický skupinový pobyt. Tam se snaží najít rovnováhu, jenže se jí začnou vracet nepříjemné vzpomínky na dávné znásilnění. Autorka vychází z vlastních zkušeností.