Pochopila bych všechno, kdyby se rozváděli kvůli mně. Kdybych jí nějakým způsobem zkazila život, nejspíš by měla důvod mě nenávidět a dělat mi ze života peklo. Jenže my jsme se poznali zrovna v den, kdy se rozvedli. Potkala jsem Marka ve své vinotéce, kam přišel zapíjet radost a smutek, přece jenom rozvod, i když ho chcete, není důvod k jásotu. Zrovna ten den jsem tam stála za pultem, střídala jsem se se dvěma číšnicemi. Bylo na něm vidět, že mu nejde o degustaci, kterou jsem ve vinotéce nabízela, ale že chce jen tak tiše sedět, přemýšlet a pomalu se opíjet. Proto jsem mu ani nenabízela jiný druh vína než Pinot Noir, se kterým začal, ale po třetí skleničce se zeptal sám: „Co byste mi doporučila vy?“ Usmála jsem se: „Pro smutnou duši? Co třeba vodu?“ Taky se usmál, opravdu smutně, a souhlasil: „Vy byste asi neměla čas si se mnou povídat?“ Zrovna v tu chvíli byl jediným hostem, navíc milým, tak proč ne.

„Dneska jsem se rozvedl a jsem rád,“ zahájil hovor, aby bylo jasno. „Jenže stejně mám pocit, že jsem to prohrál.“ Dal si tu nabízenou vodu, ale pak ještě víno, seděl tam až do večera a já, když jsem měla volný moment, si vždycky přisedla k němu. Říkala jsem si, aby si ještě tak něco udělal, a kromě toho se mi líbil. Dopadlo to tak, že jsem skončila u něj doma. No a co, jsme oba dospělí. Jenže to, co vypadalo jako náhodná známost na utěšení bolesti, se rozvíjelo dál a dál. Začali jsme být na sobě závislí víc, než jsme si oba asi původně představovali. Věděla jsem, že není dobré se dávat s někým dohromady hned po rozchodu, ale co jsem měla dělat, když se to tak vyvrbilo? Měla jsem mu říct, že počkáme půl roku? A co kdyby si mezitím našel někoho jiného? Takže jsem chápala, že je ještě plný svého bývalého manželství a potřebuje se z toho vymluvit. Navíc se mi nezdálo, že by se snad někdy chtěl ke své ex vracet. „My jsme se k sobě vážně nehodili, ona umí člověku udělat ze života peklo. Ale byli jsme spolu dvanáct let, chápeš, máme dvě děti, tak nad ní nemůžu jen tak mávnout rukou,“ říkával, když mi vysvětloval, proč platí velkorysé výživné nejen na děti, ale přidává i dost peněz pro ni. Ne že by si to nemohl dovolit, ale v Česku to přece jenom není zvykem. Když jela paní ex s dětmi v létě na dovolenou, zaplatil to pro všechny tři, protože se tam přece o ně bude starat. „Vlastně je to od něj hrozně hezké,“ říkala jsem si, že aspoň vidím, jak je zodpovědný a jak se bude někdy starat i o mě, když spolu třeba zůstaneme. A tak to šlo dál a dál. Kdykoli paní ex něco potřebovala, stačilo jí písknout a já si netroufla ani hlesnout, i když mi to přišlo divné. Protože se ale Marek choval hezky a pozorně i ke mně, nebyl důvod si dělat starosti. Když mě požádal, abych si ho vzala, neměla jsem žádné pochybnosti.

Naše svatba byla nádherná. Měli jsme na ní obě jeho děti, jen mě překvapilo, že blahopřání poslala i bývalá. „Oni se měli strašně rádi, Magdi,“ líčila mi tchyně, když jsem o tom v její přítomnosti pípla. „Ti dva se pro sebe narodili, tos měla vidět, jak jim to o svatbě slušelo,“ pokračovala neuvěřitelnou hláškou. Můj muž nad tím mávl rukou, a tak jsem se rozhodla, že si jejích řečí nebudu všímat. Sice mě to mrzelo, ale jestli mě nebude mít ráda, nějak se s tím smířím. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Když jsme jednou jeli k tchyni na návštěvu, potkali jsme tam bývalku! „Podívej, Marečku, kdo se tady zastavil,“ zářila tchyně a já měla tu čest se seznámit. Byla hezká a úlisná. Gratulovala mi ještě jednou k svatbě, Marka popleskala po rameni a prohlásila: „To jsem ráda, že vypadáš tak spokojeně, broučku.“ Broučku? Broučku?! Byla jsem jak u vidění. Manželka jsem tady já, a ne ta osoba! Pokud vím, žádost o rozvod podávala ona a teď se tady roztahuje, jako by jí všechno pořád patřilo. A co víc, moje tchyně, a dokonce i můj manžel se chovají, že tak je to v pořádku! Do konce návštěvy jsem byla v křeči a už cestou zpátky v autě jsem vypěnila. „Já nechápu, proč ječíš,“ odpověděl mi ale Marek, když jsem se mu pokusila vysvětlit, co mi vadí. „Přece pro všechny je přínosem, pokud se k sobě chovají slušně a hezky. To je to nejlepší, co se po rozvodu může stát, už kvůli dětem. Nenapadlo by mě, že se budeš chovat tak sobecky,“ hodil všechno na mě. Byla jsem jak opařená. Asi žiju v nějakém jiném světě než oni. „Marku, já jsem ráda, že se spolu nehádáte a tvoje děti jsou moc fajn, ale chci mít život, do kterého se mi nebude plést žádná jiná žena,“ snažila jsem se mu to vysvětlit. A on zas mně, že to nemyslí nijak zle, ale že ona je prostě součástí jeho minulosti, od které se nemůže a ani nechce odpoutat. Nechtěla jsem mezi námi dělat ještě větší rozbroje, a tak jsem mu to odsouhlasila.

A takhle tedy žijeme už tři roky. Do našeho světa nám v jednom kuse strká nos bývalá. Ta kráva, říkám jí mezi kamarádkami. Marek nechápe, co se mi nezdá, když jí přispěje na nové auto: „Ona v něm přece vozí děti, chápej.“ Nepřijde mu divné, když si řekne, aby jí zaplatil vymalování bytu. Já vím, že na to Marek má, tak to udělat může, ale každou takovou věcí, kterou pro ni udělá, vráží klín mezi nás dva. Vůbec přitom nechápe, že starat by se měl o mě, svou novou manželku. Došlo to tak daleko, že když mají děti narozeniny, scházíme se na oslavu u tchyně všichni. Ano, ona taky. Strašně se mi protiví tam chodit, jenže zase kdybych tam nešla, tak jí vyklidím pole. Snažila jsem se argumentovat Markovi tím, že jiné děti mají taky rozvedené rodiče a chápou, že holt je nebudou mít na oslavě oba najednou, ale všechno je marné. Milostivá paní si taky čím dál víc dovoluje, klidně Marka přede mnou obejme, ani se nesnaží to nějak omlouvat. A tchyně? Ta září jak sluníčko, já jsem tam jenom do počtu. Vlastně ne, vlastně přespočet. Když jsem se o tom s Markem snažila promluvit naposledy, byla z toho hádka, při které práskl dveřma. Nechápe prý, co mi pořád vadí. „Ona sice byla hádavá a někdy s ní nebyla rozumná řeč, ale sobecká, to teda nikdy,“ vmetl mi do obličeje a já plakala zoufalstvím. „Ona mi tě chce sebrat, copak to nevidíš?“ ptala jsem se ho, ale to je prý blbost, tvrdil a dva dny se mnou nemluvil.

Kamarádky mi radí, ať od něj odejdu, že to jiné nebude, a já už taky přestávám doufat. Je mi jasné, že tchyně říká všechno proti mně, kdo ví, čím si tak padly do oka. A já jsem asi jenom vyplnění nějaké přestávky, kterou si ti dva ve svém podivném vztahu dali.

ZDROJ: časopis Vlasta