Profesor Jiří Holý o Nepatrné ztrátě osamělosti uvedl, že jde o nejlepší knihu s touto tematikou, kterou za posledních deset let četl. Nezavazuje vás to?
Teď mě to těší, ale protože mám rozepsanou další knížku, která má být úplně jiná, ze současnosti, tak tam jistý závazek samozřejmě cítím. Nevím, jestli to na mě neklade přílišná očekávání.
Na první dobrou se může zdát, že jde o další příběh o holocaustu. Nebylo toho o něm napsáno už dost?
To je častý a správný dotaz. Dita Krausová říká, že holocaust nejde pochopit ani popsat. Souhlasím. Ale tenhle příběh o něm není. Odehrává se v poválečném období, které mě zajímá mnohem více. Píšu o tom, co může potkat každého, co je univerzální příběh – tedy, že se člověk jednoho dne ocitne někde sám a neví, jestli začne nový život, jestli se mu někdo vrátí, jestli budou věci fungovat tak, jak si je pamatuje. Pro mě je to mnohem obecnější téma. Historizující moment jsem použil proto, abych hlavního hrdinu na začátku uvedl do té naprosté samoty.
Kniha je napsaná podle skutečných událostí. Jak dlouho trvalo udělat rešerše?
Připravoval jsem se dva tři roky. A vlastně ta badatelská fáze byla ta nejzábavnější část.
Bavilo vás to víc než psaní?
To se takhle nedá říct. Je to něco úplně jiného. Ale v jeden moment jsem došel do bodu „Vím všechno, nebo si to aspoň myslím“, a teď přede mnou najednou byla ta bílá obrazovka, kterou bylo třeba něčím vyplnit.
Knihu Nepatrná ztráta osamělosti vydalo nakladatelství Akropolis
Z jakých pramenů jste čerpal?
Pracoval jsem s archivy, ale mluvil jsem i s pamětníky, se současnými badateli, četl jejich práce, abych tam dostal i nová témata. Ani po těch 78 letech po válce nevíme o holocaustu a lidech z té doby zdaleka všechno. Snažil jsem se zpracovat mimo jiné i témata, která jsou nepříjemná, pro mě možná i malinko riziková.
Proč riziková?
Dokážu si představit, že naštvu některé lidi z Židovské obce, ne každému to asi bude po chuti. Ale psal jsem to tak, aby to nebylo černobílé. Hodně lidí sice takové vidění světa zastává, ale já ani můj román takoví nejsme.
Jaká nová témata se tedy v knize objevují?
Třeba sexualita v koncentračních táborech a myslím, že zrovna tohle je věc, kterou mi spousta lidí omlátí o hlavu. Jedním z mých zdrojů byla Anna Hájková, která je poměrně kontroverzní a radikální historička, zabývá se zejména ženskými otázkami holocaustu. Ty tam mám částečně také, ale trochu jinak, než se jim věnuje ona. Pak je to také život po válce a s tím spojené věci, které lidi nechtějí moc slyšet. I v tom obecném narativu Židi – oběti, Němci – špatní můžeme najít věci, které nelze vidět tak jednoduše.
Sexuální scény v knize jsou popsány poměrně explicitně, mně to třeba nevadilo, ale jaké máte reakce od lidí?
Vy jste mladá čtenářka… Ale u nás doma panuje obava, co na to moje máma, případně tchyně. Je pravda, že tyhle pasáže mi jsou někdy vytýkány až jako pornografické. Já je ale považuji za plně funkční, v románu něco znamenají a nejsou tam jen proto, abych někoho rozrušil.
Je něco, co vás při bádání překvapilo?
Asi to, jak se liší zdroje: Něco říkají dobové noviny a časopisy a něco orální historie. Nespolehlivé je oboje. Ale je zajímavé srovnávat, co psal oficiální tisk, a snažit se odhalit, co tím bylo myšleno. A jak mediální svět nedokázal v reálu obsáhnout, co se skutečně dělo. Nebo že jsou věci, které jsou sice dnes už známější, ale donedávna se o nich nemluvilo. Jako třeba brutální zacházení s Němci, ne s těmi špatnými, ti většinou stihli utéct dříve, než došlo na nějaký soud, ale s těmi běžnými. A to do takové míry, že téměř neexistují žádné oficiální prameny, kde by bylo jasně zdokumentováno, třeba i fotograficky, co se dělo.
Což je i případ jedné z hlavních hrdinek.
Určitě. Ta právě také není černobílá, protože je Židovka, a zároveň Němka, má s tím velké problémy. Ale já mluvím o tom, že jsme regulérně zapomněli na to, že jsme pro německé obyvatele po válce postavili podobné koncentráky nebo že jsme je vyháněli nepříliš lidskou metodou a mstili se na nevinných lidech. Tak to většinou bývá. Ti vinní byli dávno pryč. Jsou i scény, které jsem nemohl zahrnout.
Jaké?
Svědci tvrdili, že viděli, jak někoho oběsili, zapálili a ještě pomočili. A podíleli se na tom muži i ženy.
Vůbec nevím, co na to říct.
Chtěl jsem ukázat, že to jednoduché davové šílenství je vlastní téměř komukoli. Někdy dělám paralely i směrem, který by se nemusel lidem líbit.
Když jsme u těch paralel, řekla bych, že kdyby se někdo za padesát let podíval do dnešních novin a poslechl si vyprávění pamětníka, asi by se ta interpretace také lišila.
Já jsem si právě během toho pokládal důležitou otázku, nakolik můžeme hodnotit historii, když jsme ji neprožili a prameny se často rozcházejí. Takže jsou potřeba opravdu velké rešerše, aby se člověk dobral pravdy, jestli to tak lze vůbec říct. Nemůžeme se spoléhat na oficiální zdroje, některé věci se zamlčují, a to zejména ty nejošklivější.
Tím máte na mysli odsun Němců.
Já bych řekl spíše vyhnání. Ano, stále to budí dost emocí, ani po skoro osmdesáti letech nejsme moc schopni si přiznat, že jsme to neudělali zrovna nejlépe. Možná by to ani jinak nešlo, a je to do jisté míry pochopitelné v dobovém kontextu, jenže lidé dneska dělají, že se jich to netýká. Přitom máte vesnice, kde moc dobře vědí, co mají skryté na poli za humny, co jejich dědečkové udělali. Už je to příliš daleko, ale neměli bychom zavírat oči před tím, že všichni lidé jsou schopni zla, když jsou k tomu okolnosti.
V knize je asi sto odkazů na jinou literaturu. To byl záměr?
Původně jsem chtěl napsat hezký příběh osamělého individua, na takových dvě stě padesát stránek. První draft měl šest set padesát, to bylo trochu moc. Chtěl jsem to pokrátit, ale rozmnožily se mi tam postavy a najednou jsem si řekl, že se mi vlastně nechce tolik krátit, ale zároveň že některé příběhy jsou nedořešené. Napadlo mě, že to udělám jinak. Že ty postavy jsou postavy z jiných knížek, nebo že to jsou reální lidé, a tam, kde to není dořečené nebo jasné, jsem použil intertextuální, aluzivní metodu (propojování textů, narážky na jiné texty, pozn. red.). To se mi zalíbilo natolik, že jsem si říkal, že uberu na historizující stránce a nechám jen to nejnutnější.
Takže vlastně taková knižní šifra.
Tomu, kdo hodně čte, se může rozvinout svět dalších desítek knížek. Je to plně funkční, není to jen nějaká moje manýra. Někdy to tam samozřejmě použiji třeba jako vtípek, o někoho se otřu, možná i maličko zlomyslně. Beru to ale jako vyšší hru literatury, nebo jsem se o to aspoň snažil, posoudit to musí jiní.
Nemůžete si tím odradit čtenáře, kteří třeba nemají tolik načteno?
To doufám ne. Kniha je v té základní rovině prostý napínavý příběh, který by člověka měl vtáhnout do děje se všemi detaily každodenního žití na pozadí realistických historických událostí. Je mi jedno, jestli to někdo přečte takhle, anebo se v tom začne šťourat a luštit. Některé narážky jsou zjevné, ale kvanta z nich ne. Tím se text přizpůsobuje čtenáři.
Než začal psát, věnoval se Eli Beneš také skládání hudby
Vy jste po předcích začal pátrat až na základě své knihy. To vás prvních čtyřicet let nezajímalo, jaké jsou vaše kořeny?
Když je člověk mladý, tyhle věci ho moc netankují. Věděl jsem, že děda, kterého jsem tedy už nezažil, se z Osvětimi vrátil, a že jeho sestra tam zůstala. Nevěděl jsem ale, jak se tam dostali a další podrobnosti. Neměl jsem pocit, že by mě to nějak ovlivňovalo. Ale v reálu asi jo.
Jak?
Nějakým chováním asi. Děda nejen že přežil, ale on slíbil svému spoluvězni, že pokud přežije, tak se postará o jeho ženu se synem, dneska moji babičku. A jak řekl, tak učinil. Po válce si ji vzal, v osmačtyřicátém měli mého tátu, to už ale dědečkovi bylo padesát a dítě asi úplně nezvládal. Ale hlavně moje babička se asi nikdy nevzpamatovala z toho, že má náhradního manžela. Ve svém prvním synovi viděla prvního muže, byli si i dost podobní, a můj táta, a to jsem nevěděl, byl dost odstrkovaný. Chybělo tam citové zabarvení. Děda splnil, co slíbil, ale nejsem si jistý, jestli to bylo pro všechny šťastné.
Takže tohle vás ovlivnilo?
Je možné, že touhle cestou ano. Je to jedno z mála témat na světě, ze kterého si nedělám legraci, a to já jinak limity moc nemám. Nemyslím si ale, že by šlo o transgenerační přenos traumatu jako třeba u některých lidí. Zároveň ale asi nemůžu stoprocentně tvrdit, že to na mně není vidět, nevím.
Podepsalo se zpracovávání tohoto tématu na vašem vztahu k judaismu?
Stále jsem věřící. Ale když člověk čte ty hrůzy a ví, že to ve skutečnosti bylo ještě mnohem horší, s vírou to dost otřese. Pojďme si říct, svět a lidi jsou zlí a je otázka, jestli je to souboj dobra se zlem, nebo je to všechno ještě nějak jinak. Ale to bychom se už pouštěli do větších disputací, a to je na jiný rozhovor. V rešerších jsem samozřejmě narazil na to, že rabíni páchali sebevraždy, byť je to zakázané. Jenže oni najednou nedokázali pochopit, že to, čemu celou dobu věřili, je najednou jinak.
Vedete k víře i syna?
Ne, můj syn se rozhodne sám, jsem v tomhle velice liberální. Teda mrzelo by mě, kdyby se z něj stal zapálený katolík. To si samozřejmě dělám trochu legraci. Pro mě je nejdůležitější, aby byl šťastný, ať už bude dělat cokoliv.
Při uvádění knihy jste řekl, že psaní je pro vás nejsvobodnější povolání. Takže víc než hudba?
Ano. Protože nástroje, které k tomu potřebujete, jsou minimální. Když to hodně zjednoduším, potřebujete papír a tužku.
Aha. Já to chápala v duchovní rovině.
To samozřejmě taky. Spisovatelství je osamělé. Všechno je na vás, nemusíte se na nikoho spoléhat, až v té finální fázi. Není tu jiná nákladová složka než čas.
Ta je ale dost náročná.
U čeho není? Neznám nic, kde by čas neexistoval.
Eli Beneš se díky psaní knihy začal více zajímat také o své kořeny
Snažím se pochopit, co je pro vás muzika a co literatura, protože jsem narazila na deset let starý rozhovor, kde tehdy středobodem vašeho vesmíru byla hudba. Mám dojem, že to tak dnes už není, nebo se pletu?
V mém věku je důstojnější věnovat se literatuře než hudbě. Možná, že starý skladatel a hudebník nevypadá tak dobře, protože hudba je obecně spojená s nějakými formativními roky a revoltou a tak dále. Ale osobně mi hudba chybí. Naposledy jsem skládal před rokem, od té doby jsem na to neměl čas.
Protože jste se věnoval knize?
Ano. Rozhodně to ale neberu jako ztracený čas nebo že by to bylo něco za něco. Kdysi jsem vyučoval muziku, dělání hudby a skládání a teď se věnuji literatuře. Ale nevylučuji návrat, a vlastně by se mi hrozně líbilo něco dělat. Před rokem jsem si koupil piano, tak aspoň si tu a tam zahraji. Ale mám malého syna, dost práce, a člověk se nemůže roztrhat. Možná kdybych byl svobodný a neměl normální práci, ale to pak nevím, z čeho bych platil hypotéku.
Jakou hudbu jste skládal?
Rozdělil bych svoji kariéru na dvě části: To, co mě živilo, byly věci užitného charakteru. Asi největší dílo je takzvaná obálka ČT1, věnovali jsme se jí s kamarádem hrozně dlouho a bylo to fajn. Dělal jsem i různé reklamy a podobné záležitosti. Pak jsem skládal sám pro sebe, to byla taková posmutnělejší elektronická hudba. Dneska, když něco dělám, je to popovější formát.
A pak, že neskládáte!
Mám dokonce takový malý projekt s kamarády, WLW8, tam se pak nevyhýbám ani klubovým věcem jako housu a podobně. Je to takový sranda projekt, který nás ale kdysi nakopl.
Asi pět let zpátky jsme jen tak něco složili a dali to na web. A ona to koupila americká HBO do seriálu Ballers (seriál Hráči, pozn. red.)!
Takže váš sranda projekt se objevil v americkém seriálu?
Údajně ta story je, že to slyšel Mark Wahlberg a řekl své agentce, že to musí koupit, a opravdu se to v nějakém třetím dílu objevilo. To nás nakoplo, takže udržujeme takový housový projekt, který měl v životě jen jeden koncert, ale zároveň tu a tam něco složíme. Nemáme tam žádný tlak, nemusíme nikam jezdit, nemusíme objíždět štace, je to o tom, abychom se sešli a s kamarády něco udělali. A to mě baví.
Zdroj: Vlasta
ELI BENEŠ (*1976)
- Spisovatel, skladatel • Letos v květnu mu vyšla v nakladatelství Akropolis kniha Nepatrná ztráta osamělosti.
- V minulosti pracoval v Rádiu 1, byl šéfredaktorem časopisů Ultramix a Filter.
- Skládal hudbu pro Českou televizi, reklamy a komerční projekty.
- Příležitostně vyučuje hudbu na Electronic music academy Prague.
- Působí jako manažer rozvoje rádií Expres FM a Classic Praha.
- Je ženatý, má syna.
