Nemohla jsem si ho nevšimnout hned při první lekci. Zatímco zbytek jeho spolužáků si sedl, jak to mají kluci odjakživa zvykem, do zadních řad, nanejvýš do druhé, když na ně jinde nezbylo místo, mladík v hnědém tričku si sedl dopředu doprostřed. Proto jsem také tak dobře viděla, že na rozdíl od ostatních nemá džíny roztrhané, ale v celku, a nemá tenisky, ale normální kožené boty. Je mi celkem jedno, co mají lidé na sobě, ale tohle bylo tak nějak – dospělejší, jestli mi rozumíte. Mým studentům na fakultě je samozřejmě všem přes dvacet, ale někteří nastoupili hned po střední škole a jiní zas až po pár letech nějaké práce nebo studia na jiné škole. Tohle byl případ Romana, dva roky zkoušel jiný obor, ale pak se rozhodl pro nás. „Kvůli tobě, chtěl jsem tě vidět pěkně zblízka,“ tvrdil mi později, a já nevím, co si o tom mám myslet. Ale skoro mu věřím. Protože si opravdu sedl tak, abych celou dobu, co mluvím, stála přímo před ním. Zkoušela jsem se schovat a sednout si za stůl, když jsem si všimla, jak se na mě dívá. Ale pak mi hlava nemyslela. Jsem trochu jako ten student z filmu Marečku, podejte mi pero, jak může mluvit jenom tehdy, když u toho chodí. Já přímo chodit nemusím, ale sedět mi nevyhovuje.
Co blázníte, jsem vaše lektorka!
A tak jsem tam stála před tabulí, na kterou jsem občas něco napsala, a viděla, jak studenti více či méně poslouchají a něco si zapisují, a on si nezapisuje nic, jen se na mě dívá, celé dvě hodiny, co jsem se je tam snažila něco naučit. Všimla jsem si toho hned poprvé, strašně mě to znervózňovalo, ale myslela jsem, že to je jenom náhoda, že se na něj dívám zrovna v té chvíli, kdy on se dívá taky na mě. Příště to ale bylo stejné a pak zase, a když jsme pak měli individuální konzultace, zeptala jsem se ho na to: „Vy ze mě nespustíte oči, to vás moje téma tak zaujalo?“ Odpověď jsem nečekala. „Vaše téma ani ne, ale vaše nohy ano. Jste nádherná.“ A jenom se na mě dál díval. „Co blázníte, já jsem přece vaše lektorka!“ snažila jsem se namítnout, ale on zavrtěl hlavou. „Vůbec mě to nezajímá. Jste nejhezčí žena, jakou jsem kdy viděl, a prostě se na vás musím dívat.“ Zavřela jsem oči a snažila se vymyslet, co na to odpovědět. Měla jsem nejspíš podle pravidel profesionální etikety říct, že spolu bohužel za těchto okolností nemůžeme dál mluvit o samotě, ale neřekla jsem to. Nevím proč, asi že vypadal proti těm ostatním tak dospěle. Nakonec nabídl: „Jestli chcete říct, že se tady se mnou nemůžete bavit, tak mám návrh. Pojďme někam jinam.“
Znělo to, jako by se zbláznil, a já řekla, teď už správně, že to nepůjde a že bude nejlepší, když konzultace hned ukončíme. Souhlasil a odešel. A příště zase seděl ve své první řadě a zase mě propaloval pohledem, a to už jsem věděla, že se mi to nezdá, a měla jsem co dělat, abych to dokázala ignorovat a věnovat se studentům. Kdyby to byl někdo, kdo se mi vůbec nelíbí, asi bych to nějak řešila, ale musela jsem si přiznat, že je to hezký muž. Všechny ženy to přece znají, i když je nám čtyřicet, padesát nebo víc, pořád jsme ve své hlavě stejné holky, jako jsme byly kdysi. Aspoň pár vteřin trvá, než si uvědomíme, že ta mladá duše bydlí v trošku zchátralejším těle... A já věděla, že o tolik starší než on zase nejsem. Jak jsem to věděla? Nelenila jsem a našla si jeho údaje na studijním oddělení. Ne že bych si myslela, že by byl pod zákonem, to být nemohl, ale chtěla jsem to vědět, snad už tehdy proto, abych si obhájila, že rozdíl mezi námi není moc velký. A nebyl, šestnáct let, co to je... To jsem si říkala, když jsem o něm začala snít. A když jsem se vzpamatovala, říkala jsem si: „Panebože, holka, máš zapotřebí nějakého zajíčka?“
Napsal mi do skript telefonní číslo
Jenže zapotřebí jsem ho měla. Teď si musím přiznat, že nejspíš proto, že se nikdo jiný kolem mě zrovna nevyskytoval. Nebyla jsem vdaná a s posledním přítelem, o dost starším kolegou, jsem se rozešla před půl rokem. Na známosti na jednu noc jsem nikdy nebyla stavěná, a tak mi scházela nejenom duševní blízkost s nějakým člověkem, ale, to jsem si musela přiznat, i sex. Když jsem přednášela, připadala jsem si pak jako striptérka, co tančí někde v nočním klubu, musela jsem myslet na to, jak vypadám a jestli mám správně oblečení a zatažené břicho.
Roman to musel cítit a na konci přednášky, když jsem si sbírala věci ze stolu, se ke mně přitočil úplně blízko a tiše řekl: „Jsi dokonalá. Pojďme někam jinam.“ A jako bychom řešili nějakou otázku ve skriptech, napsal mi do nich svoje telefonní číslo.
Zavolala jsem a tím začal nejhezčí vztah mého života. Bylo to vzrušující, žhavé a přitom něžné. Zamilovala jsem se do něj, do jeho trička i do těch bot. Podařilo se nám to tajit asi čtyři měsíce, ale potom jsme se rozhodli být upřímní a normálně spolu chodit. Vzala jsem ho na večírek, který pořádala obří firma a kde byly taky dvě moje nejlepší kamarádky. Neměla jsem to dělat. Nebo naopak měla. „Hele, já tě mám ráda, ty to víš, ale s tím klukem to nemyslíš vážně, že ne?“ ptala se mě jedna z nich hned druhý den, a další to sice řekla míň důrazně, ale vlastně stejně. Nechápala jsem, co tím myslí, protože nám s Romanem všechno klapalo. „Vždyť je jako dítě, copak to nevidíš? Vždyť si neměl s nikým u stolu co říct, tak o čem byste mluvili spolu, až vás to v posteli přestane bavit? A fakt chceš ztrácet čas s někým, kdo ti stejně nakonec uteče s nějakou dvacítkou?“ Přišlo mi to od nich kruté a závistivé.
Přestala jsem věřit ve společnou budoucnost
Pak ale pozval Roman mě na oslavu narozenin svého kamaráda na venkovskou chalupu. Grilování, popíjení, řeči, taky tráva. Připadala jsem si směšná jako nějaký americký prezident, když jsem odmítala a říkala, že jsem to nikdy ani nezkoušela. Ti to přece taky vždycky tvrdí. Nevím, jak oni, ale já jsem nelhala. Všichni se tam bavili víc než já. Vlastně já jsem se nebavila vůbec. Roman se se mnou chtěl milovat nahoře v podkroví, ale to bylo to poslední, po čem jsem toužila. Chtěla jsem jenom odjet, ale bylo mi jasné, že on by mě doprovázel jenom nedobrovolně. Tak jsem zůstala a zbytek víkendu jsem strávila tím, že jsem se snažila tvářit příjemně, ale přitom jsem pozorovala Romana i jeho kamarády. Bylo mi čím dál jasnější, že máme společného jenom málo. Věřila jsem, že je do mě zamilovaný a možná mě i miluje, ale přestala jsem věřit, že máme nějakou společnou budoucnost. Ze mě se bude stávat usedlá paní, ať chci nebo nechci, ale on bude plný sil a bude se chtít bavit. Příroda je k ženám krutá. Já jsem věděla, že ještě chci stihnout děti, i když už jsem na ně docela stará. Musela jsem si to přiznat. Kamarádky měly pravdu, jenom jsem s ním ztrácela čas, který jsem potřebovala na hledání partnera, který by se ke mně opravdu hodil.
Když jsme se vrátili z toho společného víkendu, dala jsem si s ním na další den schůzku. „Moc jsem o nás přemýšlela. Špatně se mi to říká, protože to ve skutečnosti udělat nechci, ale opravdu vím, že musím. Rozcházím se s tebou,“ pověděla jsem mu u vína v naší oblíbené vinárně na nábřeží. „Co to zase plácáš? Ty vždycky vymyslíš nějakou blbost,“ vrtěl hlavou a nechtěl tomu věnovat pozornost. „Mám tě moc ráda a budeš mi strašně chybět,“ začala jsem a zavřela při té zpovědi oči. „Ale já jsem prostě proti tobě vážně stará a nechci si nalhávat, že se mnou budeš mít děti a za deset let, kdy budu ještě starší, nebudeš chtít někoho, kdo se k tobě hodí líp. A tak se chci rozejít radši hned než potom.“ Přemlouval mě u toho vína a pak ještě asi měsíc. Nakonec přestal a přehlásil se zase na jiný obor. Chyběl mi ten jeho pohled, nemohla jsem na něj zapomenout. Možná jsem udělala chybu. Uplynuly další roky, teď sice mám nového přítele, o dost staršího, seriózního profesora, ale děti už jsem stejně nestihla. Nikdy se nedozvím, jak by to se mnou a Romanem dopadlo a někdy, když nemůžu spát, o tom přemýšlím.