Naštěstí máme rodinnou kroniku. Psala ji prababička a teď pokračuje babička. Tak vím, odkud pocházím a co se kdy v našem rodě lidem dělo. Klidně by z toho mohl být seriál a věřím, že takových příběhů se najde dost v každé rodině. Dneska zavzpomínám na jednu z dávných tetiček, děvče z chudého hospodářství se čtyřmi dalšími dcerami, v malé vísce malinkých domků uprostřed Moravy. Jejich rodiče uměli sotva číst a psát a byli rádi, když na bídném políčku vypěstovali tolik obilí, brambor a zeleniny, že to stačilo pro rodinu, kravku a kozu. Když bylo málo, dali najíst radši těm dvěma posledně jmenovaným, aby dávaly mléko. Čtyři dcery do rodiny, to bylo neštěstí, každý ženich v té době přece čekal, že dívky dostanou nějaké věno. Starší už musely do služby k sedlákům, dvě mladší ještě chodily do obecné školy. Dědily oblečení jedna po druhé a jejich věnem mohla být jenom jejich krása. Co se s nimi v životě stane? Kdo ví, jejich rodiče si přáli, aby si našly co nejlepšího ženicha, který se o ně dokáže postarat, když začnou rodit děti. Jestli ho budou milovat, to byla věc druhá. Nebylo v tom zlo a nepřejícnost, právě naopak, snaha o to, aby se dcerám vedlo co nejlíp a nepoznaly jenom dřinu jako jejich táta s mámou.
Zamilovala se do čeledína
Aloisii bylo šestnáct, když se zamilovala do čeledína ve stejném statku, ve kterém byla ve službě. Byl to taky Lojzek jako ona Lojzka. Hodili se k sobě, věkem, původem, povahou. Mladí ve vsi jim přáli, ale rodiče samozřejmě ne. Z praktických důvodů: láska nebyla důležitým základem vztahu. „Maminko, tatínku, povolte mně ho,“ prosila Lojzka, jenže rodiče jí vybrali bohatšího ženicha. Kvůli ní samotné i kvůli celé rodině. O Lojzku si přišel říct její zaměstnavatel, sedlák dvacetkrát bohatší, než byli oni. Jako jeden z mála si mohl dovolit nežádat věno. Což o to, ani Lojzík žádné věno po Lojzičce nechtěl, ale do manželství by on sám taky nevložil ani chalupu, aby měli kde bydlet. Jako třetí syn v hospodářství mohl dělat svému nejstaršímu bratrovi nanejvýš pomocníka, a to by dobrotu stejně dlouho nedělalo.
První ženu pohřbil, dceru vyvdal
Lojzek s Lojzkou zkrátka neměli šanci od začátku, ono se v životě málokdy stane nějaké řízení jako v pohádce, že by se objevil kupříkladu čaroděj a Lojzka odměnil za jeho dobrotu hrncem dukátů. Mohli spolu utéct, ale kam by utíkali? Do Ameriky, jako někteří jiní z chudého okolí? Asi je to ani nenapadlo. „Lojzíčku, já sa ťa nevzdám,“ plakávala Lojzka v jeho náruči, když se jim podařilo spolu utéct aspoň do sena nebo na stodolu. Lojzek nebyl ani taková povaha, aby se šel rodičům postavit, tak si jenom zoufali a těžko se smiřovali s tím, co se má stát. Lojzka ještě zkusila přemluvit svého nového nápadníka, aby si ji vzít nechtěl. Zašla tam tajně, aby rodiče nevěděli, s prosíkem, že se k sobě nehodí, že to není dobrý nápad. Ale on vedl dál svou: bude spokojená, ať se nebojí, zahrne ji blahobytem. A nejspíš to myslel vážně, že se o ni bude starat. Bylo mu skoro šedesát, první ženu pohřbil dávno, dospělou dceru už taky vyvdal a teď chtěl ženu mladou a pěknou. Vymluvit si to nedal a Lojzka měla k tomu pokusu jenom jednu příležitost, jinak ji s ním rodiče o samotě nikdy nenechali. Báli se, že by svatbu zkazila. „Budeš spokojená, pohodlí je základ, věř mi, děvčičko,“ říkala jí matka, která si o nějakém pohodlí v životě mohla nechat jenom snít.
A tak se konala svatba. Veselí a hodování pro všecky pozvané, radost a muzika, jenom Lojzička se neradovala. S manželstvím se už sice smířila, ale štěstí projevovat opravdu nedokázala. A bála se jak čert kříže svatební noci. Věděla, co příjde, s Lojzkem už to všechno zažila, ale její nový manžel, starý a neznámý? „Děvečko, všecko bude dobré, věř mně,“ utěšovala ji i tetička ze vsi, a tak nakonec svůj osud přijala, jako mnohé jiné v té době. Zavře oči a nějak to přežije.
Pomozte, je po něm!
Byly ale sotva tři ráno, když na okna rodičovské chaloupky bušila jak šílená čerstvá novomanželka jenom v tenké košili: „Poďte mně pomoc, panebože, je po něm!“ Rodiče ničemu nerozuměli, ale letěli s ní přes ves a ve statku, v Lojzčině novém domově, našli opravdu to, o čem mluvila. Mrtvého statkáře, v posteli, nahého, jak ho pánbů stvořil. Lojzčina máma lomila rukama a opravdu si zoufala jak v té Maryše: „Nešťastnico! Cos to učinila! Tys ho zabila!“ Lojzka plakala a přísahala, že nic neudělala, že šli spát a on chtěl „to“ a najednou začal chroptět a ona měla co dělat, aby se zpod něj vůbec dostala. Otec dal dohromady všecku duchapřítomnost, vzbudil lidi ze statku a poslal je do města pro doktora. Přijel, ale nemohl dělat nic jiného než konstatovat smrt. Z přirozených příčin. Dneska bychom řekli asi infarkt.
Lidé na vesnici vždycky vstávali brzy a tak se ta zpráva rozkřikla ještě dřív, než se rozednilo, sotva šly děvečky pro vodu. „Ona ho najisto zabila, utrejchem otrávila koláč,“ neslo se chalupami, a půlka lidí říkala, dobře mu tak, neměl chtít mladou, zatímco druhá volala po trestu smrti pro tu megeru Lojzku. To, že doktor nenašel žádný důvod, proč by měl Lojzčin muž umřít, kromě jeho věku a stavu jeho srdce, nehrálo roli. Byla z ní sice rázem bohatá vdova, ale nemohla přejít náves, aby si za ní někdo neodplivl. „Pro peníze, pro peníze si ho vzala, však jsme už na svajbě viděli, jak sa tvářila, jak zmija,“ šuškaly si sousedky. „Ani den chudákovi nedopřála, hneď mu do hrobu pomohla.“ Nepomohlo ani to, že statkářova dcera, která mohla mít nejvíc námitek, mlčela. Svoje prý k té svatbě dopředu otci řekla a teď nemá, co by dodala. Na správní úřady chodily anonymní dopisy, věc se vyšetřovala, ale i když nikdo nic špatného nedokázal, zle bylo ve vsi celé rodině.
Ale víte co? Špatně to přece nedopadlo, jen pro toho nebohého ženicha. Z majetku sice připadla velká část dceři a jen malá Lojzce, ale i tak se díky tomu mohla za pár měsíců celá rodina sebrat a přestěhovat. Šli daleko, kde nikdo neznal jejich příběh. A jestli si Lojzka vzala svého milého? Kupodivu ne. Hned uspořádat další svatbu by jí dobré vychování nedovolilo a ta láska se nějak postupně rozplynula. Navíc on se nesmířil s tím, že se podvolila a provdala za jiného. Teď už jako zaopatřená dívka ani nemusela do manželství spěchat, a tak se stalo to, co jí ještě zpětně přeju. Ve městě se seznámila s majitelem hokynářství, kterého měla opravdu ráda, vzali se a spolu provozovali několik obchodů. A tak naše rodinná Maryša skončila dobře.
ZDROJ: časopis Vlasta
