Je to stolek nalezenec. Krčil se v koutě na zápraží malé smutné chajdy, která mohla být ještě tak v osmdesátkách též výstavní. Oprýskaný, zaprášený a maskovaný pavučinami, jak jinak. „Ty vole!“ ujelo mi užasle před dětmi, když jsem ho uviděla cestou přes rekreační areálek, který jako by se celý ztratil v čase. „Vždyť to je Halabalův pavouk! Co budeme dělat?“ táhnu za ruku svého muže architekta, ať vidí ten objev!

Přece ho tu nemůžeme dál nechat větru, dešti a neznalým majitelům napospas.

„Koupíme ho, půjdu vyjednávat!“ udělám okamžité rodinné rozhodnutí. Na manželovo introvertní váhání není čas – co kdyby nám ho zrovna teď nějaký nečekaný turista vyfouk?! S adrenalinem v srdci a pětistovkou v ruce (víc nám po celodenním výletě nezbylo) zamířím do otevřené lesní hospody vedle chatek. Hlavně diplomaticky, kuju svůj spontánní plán během průchodu mezi štamgasty směrem k výčepu, za kterým stojí… žena. Hurá, sesterství místo flirtování, oddechnu si. „Dobrý večer. Vy jste tady šéfová?“ ptám se, i kdyby nebyla. „To mám ale štěstí! Víte, já mám na vás velikou prosbu…“ Když vyjdu ven, culím se jako měsíček, který se mezitím začal rýsovat na obloze. Přesto se muž nevěřícně zeptá „Jako fakt?“, než „pavouka“ odneseme za šera do kufru auta. Jízda domů je víc než euforická.

„Mami, proč si odvážíme starý zničený stůl? A my jsme ho jen tak sebrali?“ Děti, které celou akci Pavouk strávily na tamních retro kovových průlezkách, mají hned několik praktických otázek. Ubereme volume i euforii – situace si žádá vysvětlení ještě v autě, protože přece nejsme žádní blázniví zloději. Tatínkova sběratelská vášeň pro starožitné porcelánové sošky v bruselském stylu se teď hodí jako názorná edukační pomůcka. „Kdo si vzpomíná, jak jsme jednou na dovolené leželi všichni čtyři na manželské posteli a do noci jsme na internetu dražili sošku, kterou jsem měla dostat k svátku?“ Na takovou zážitkovou metodu korunovanou vítězstvím se nedá zapomenout. „A staré křesílko v garáži, co se v něm zatím peleší kočka, necháme časem také opravit,“ plánujeme s dětmi budoucnost čalouněnému kusu, který můj muž přivezl „už-nevím-odkud“. Bude krásné jako to dětské houpací po mně, které jim po čtyřiceti letech zrenovoval dědeček. A babička na něj ušila nový plátěný potah.

Právě můj zručný táta a jeho nadšené objíždění burz, bazarů a blešáků, kde musíte být ráno už před šestou, jinak vám zkušení „dravci“ vyfouknou nejcennější kusy, je triumfálním výchovným příkladem celoživotní lásky ke starým věcem. Včetně automobilů veteránů. Když dětem vyprávím, jak mě jako malou holku naši občas vozili vzadu v otevřeném kufru dvoumístné aerovky z roku 1930, jsou z toho úplně paf! Nutno říct, že moje maminka rozhodně nebyla paf pokaždé, kdy jí muž přinesl domů „zablešený“ úlovek. Zvlášť když už měli doma tři podobné kusy. Protože barák není nafukovací, že jo. Ale potlačit nadšení v jakémkoli okamžiku je naprosto špatně, naskočí mi teď při psaní oblíbený citát „už-nevím-od-koho“.

Ani náš předvánočně oživlý „pavouk“ z lesní chatky zatím nemá své místo, které by si krásná práce ostravských truhlářů zasloužila. Však ono se najde časem. A nic to nemění na tom, že vracet do života věci (nejen) z minulého století, ještě k tomu designové, může být radost, záliba, vášeň… i třeba závislost, pro kterou nakonec nezbývá než mít pochopení. Protože jestli se tam příště bude schovávat další olezlý „pavouk“, chci mít doma páreček.

Hana Halfarová

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články