Vztah s oddělenými domácnostmi je nový trend. Ukazuje se totiž, že pro docela velký počet párů je sdílený prostor pro vztah to méně důležité. Překvapuje to mnohé, a dokonce i odborníky. Podle údajů z kanadského průzkumu z roku 2011 žijí přibližně dva miliony nesezdaných dospělých v intimním vztahu s někým, kdo bydlí jinde. A 240 tisíc sezdaných žije odděleně od svých manželských partnerů. Tyto závěry potvrdil i novější výzkum o budoucnosti manželství, který uskutečnila Vlasta ve spolupráci se sociology na podzim roku 2019. Podle něj až dvě třetiny dotazovaných očekávají v budoucnu více tzv. LAT soužití (zkratka anglického „living apart together“, v překladu žít odděleně). Jedna třetina dotázaných si umí představit, že by v rámci nesezdaného soužití bydlel dočasně nebo nastálo každý ve svém bytě.

Čtěte také

Co je na rozvodu nejdůležitější? Pomoci dětem!

Čtěte také

Příběh střídavé péče: Víte, proč syna objímám čtyřiadvacetkrát denně?

Spolu, ale každý zvlášť

Rozhodnutí bydlet společně přitom patří k přirozeným milníkům partnerského vztahu. „Aby ke společnému sdílení prostoru došlo, bývá potřeba, aby se vztah vyvíjel s určitou posloupností v určitém časovém rámci. Mladí dospělí mezi dvaceti a třiceti lety se na začátku své ,vztahové kariéry‘ k podobnému kroku rozhodnou snáz. Naproti tomu lidé navazující nový vztah, kupříkladu po krachu toho předchozího či po smrti partnera, se do společného bydlení tak nehrnou. Nemůžeme pominout i další faktory, které hrají roli – majetek, děti z předchozích vztahů… tyhle všechny skutečnosti jsou pro směřování ke společnému bydlení spíše brzdou,“ vysvětluje psycholožka Magdalena Dostálová. I tato její slova potvrzují výsledky už zmíněného výzkumu Vlasty, ve kterém polovina lidí nad 50 let preferuje samostatné bydlení před společnou domácností. Dvacet let spolu žijí i moji známí Šárka s Davidem. Vlastně spolu ne, protože každý bydlí ve svém bytě. Nikdy nesdíleli společnou domácnost a vídají se několikrát týdně. Párkrát přespí jeden u druhého, ale pak se zase vrátí každý do svého. Oba totiž vždycky cítili silnou touhu po svobodě a samotě. „Staráme se jeden o druhého, ale zachováváme si svůj vlastní život. To náš vztah udržuje naživu,“ tvrdí šestapadesátiletá Šárka.

Čtěte také

Čtěte také

Svatba po padesátce: Příběhy nevěst, které už o životě něco vědí

Hodí se pro každého?

LAT se zdá být tak trochu nekonvenční a v mnohých vyvolává smíšené reakce, ale vlastně to není žádná novinka. V generaci dnešních šedesátnic a sedmdesátnic bylo docela běžné, že po rozvodu utvořily s někým stabilní pár, ale nikdy se nesestěhovaly a svůj „poměr“ tajily často i před dětmi. Přesto konzervativní část společnosti i dnes považuje takové soužití za nelegitimní. Podle ní je vztah závazek, ke kterému patří život ve společném hnízdě a dělání kompromisů. Jenom tak má takový svazek smysl.

Šárka s Davidem s tím nesouhlasí a říkají, že si jsou velmi oddaní. Jediné, co je nesvazuje, je společný byt, hypotéky, finance nebo děti. Rozhodli se svobodně a dobrovolně a LAT vidí jako nadějnou alternativu k standardní podobě manželství.

Čtěte také

Nasušte si vlastní bylinky na zimu

Čtěte také

Bylinky na balkoně? Které snesou slunce a které ne?

LAT není lepší ani horší než klasické partnerské soužití. Nehodí se ovšem pro každého. Ti, kteří k životu potřebují svobodu a volnost a jsou rádi ve své vlastní společnosti, v něm budou spokojení. Přítel kamarádky například pracuje často do noci, má zcela odlišný rytmus života, také moře přátel, se kterými tráví čas. Kdyby na něj partnerka měla čekat sama doma, rozchod by přišel do půl roku. Takhle ví, že se dvakrát v týdnu potkají a že budou mít čas jen sami na sebe, a je klidná. Že by se kvůli tomu měla s mužem, se kterým si konečně opravdu rozumí, rozcházet, ji ani nenapadne. Zdroj: Archiv Magdalény Dostálové

Oddělené bydlení pravděpodobně nebude fungovat, když máte problém s důvěrou a žárlivostí nebo nemáte rádi samotu. „Dobře fungující vztah, postavený na vzájemné lásce, ohleduplnosti, slušnosti a vstřícnosti, dokáže vlastně zvládnout jakékoli uspořádání. Jak soužití na dálku, tak hodně nablízko. Ani tahle varianta totiž není snadná a je pravděpodobné, že vztah, který nefungoval nebo byl již závažně narušený předtím, se takovým experimentem nezlepší, spíše naopak,“ říká psycholožka Dostálová. „Může být osvěžující vyzkoušet různá uspořádání. Děti zvlášť s jednotlivými rodiči, děti s jedním z rodičů na návštěvě jeho či její rodiny a podobně.“

Čtěte také

Chcete se seznámit? Možná se nejdříve musíte rozhodnout!

Čtěte také

Žijete sama? Štěstí v lásce se přitom dá naplánovat, stačí udělat první krok

Svoboda rozhodnutí

LAT je zcela jistě výzvou pro všechny, kteří za sebou mají rozvod a našli si nového partnera s dětmi. Nechtějí hned bydlet společně a vytvářet nový domov. Navíc najděte takový, aby měl šest ložnic! Žofii je čtyřiačtyřicet, má dvouleté dítě, své první, a se svým partnerem, otcem dítěte, žijí ve stejném domě, ale každý zvlášť. „Karel tráví hodně času i se svými dětmi z prvního manželství, vidím to ráda, protože ony chtějí trávit čas s ním. Těší mě, že je takový táta, i když s jejich mámou už nežije. Takhle nám to vyhovuje, ale nebudu to lakovat narůžovo. Dře to. Musím mu dopředu říkat, kdy potřebuju, aby hlídal naše dítě, když chci, aby ho vyzvedl z jesliček a šel s ním do parku.“

Podle sociologů se o tento typ soužití zajímá stále více žen ve středním a vyšším věku, které žily dlouhé roky samy. „Jsem už unavená z toho, že bych se měla zase o nějakého muže starat každý den. Je pro mě osvobozující žít sama ve svém bytě,“ říká čtyřiapadesátiletá Daniela.

Některé páry ovšem žijí odděleně například kvůli práci, kterou získal jeden z partnerů daleko od domova. Ženy, které zůstaly v takovém uspořádání doma, většinou říkají, že měly méně práce v domácnosti a více volného času, než když byl muž „doma“. A byly spokojené.

„Forma soužití by měla vyhovovat oběma z páru. Je výhodné, když partneři navzájem dokážou ocenit, jak se ten druhý na dobře fungujícím soužití podílí. Šťastný vztah absolutně nemusí znamenat dogmaticky pojaté trávení veškerého času společně. Právě naopak – dokážou-li si partneři mimo společný volný čas dopřát volno každý sám pro sebe, daří se vztahu často lépe. Stejně tak není zárukou rodinného štěstí, když rodiče tráví všechen volný čas se všemi dětmi dohromady. Může být osvěžující vyzkoušet různá uspořádání – děti zvlášť s jednotlivými rodiči, děti s jedním z rodičů na návštěvě jeho či její rodiny a podobně,“ vysvětluje psycholožka.

Klára (34) a Jan (38) jsou spolu více než devět let. A k překvapení všech se tihle dva rozhodli před dvěma lety, že se odstěhují každý do svého bytu a budou žít odděleně. „Teprve teď si náš vztah užíváme naplno. Víte, pokud žijete s někým pod jednou střechou jen proto, abyste potěšili jiné lidi, kteří tam s vámi nebydlí, nedává to smysl,“ říká Honza.

Čas na to, žít po svém

Kolem LAT koluje spousta dalších otazníků. Jaký to může mít vliv na pohodu dospělých? Jak hospodaří? Kdo co a jak platí? Je to i pro páry s dětmi?

A co se stane, když jeden z partnerů onemocní a bude potřebovat péči a pomoc toho druhého? Dočká se toho vůbec? Tenhle problém se týká především starších párů. Studie, kterou prováděli v roce 2016 na Missourské univerzitě mezi lidmi nad šedesát let žijícími odděleně, hledala důvody, proč se pro takové partnerství rozhodli. Senioři na jedné straně chtěli intimní vztah, ale na straně druhé chtěli zůstat ve svých domovech, ve svých sociálních bublinách, dělat dál své zažité aktivity a mít své finance výhradně pro sebe. Ti, kteří se dříve rozvedli nebo žili v nešťastných manželstvích, se už nechtěli znova vázat a věřili, že před každodenní soudržností jasně vítězí určitá vzdálenost.

Některé ženy, které se dřív staraly o nemocné rodiče nebo manžela, se chtěly vyhnout převzetí nové odpovědnosti za péči nebo zátěž spojenou s opětovným vedením domácnosti. To potvrzuje i šedesátiletá Hana, která se starala o svého manžela, vychovala děti a teď přišel čas žít svobodně. „To samozřejmě neznamená, že bych svému současnému partnerovi nepomohla, když bude potřeba.“

Komplikace může nastat, pokud dospělé děti nesnášejí nebo neuznávají nový vztah svého staršího rodiče. V některých případech ho mohou doslova „vyštvat“ z rodiny. Jedna z účastnic studie se svěřila, že jejího partnera rodina umístila do pečovatelského domu, aniž jí to někdo řekl.

Existují ale i výzkumy, které zjistily, že starší dospělí, kteří žijí odděleně, bývají méně šťastní a dostávají menší podporu od partnerů než lidé, kteří žijí pod jednou střechou. Na druhou stranu takový život dává mnohým lidem výhody autonomie – dělat to, co chtějí, ve vlastním prostoru a zároveň mít potěšení z intimity s partnerem. Některé průzkumy ovšem ukazují ještě jednu motivaci pro takové uspořádání. Lidé žijí odděleně prostě proto, že se cítí úzkostně, zranitelně, a dokonce se společného života s partnerem bojí.

Čtěte také

Raději manželství na chvíli nebo být sama?

Čtěte také

Manželství na dobu určitou: Uměla byste v takovém svazku žít?

Výhody a rizika

Rozhodnutí žít odděleně s sebou přináší úskalí. Ovšem také výhody. Tím, že se páry rozhodnou nežít společně, mohou zabránit tomu, aby se vztah stal monotónním. Čas, který spolu tráví, si musí skutečně naplánovat a možná vynaložit více úsilí na to, aby byl kvalitní. Pravdou také je, že společný život v zásadě vytváří překážky pro ukončení vztahu – pro páry je obtížnější se rozejít. Páry žijící v LAT se s tímhle potýkat nemusejí. Rozchody jsou snadnější, což vede k jistotě, že ve vztahu zůstávají ze správných důvodů.

Vztah na dálku? Zájem a tolerance

Oddělené soužití znaly a znají páry, kdy jeden z partnerů či manželů musel kvůli profesi trávit více času mimo rodinu. Nejčastěji jsou to řidiči kamionů, piloti, letušky, stavaři, technici a všichni, kdo pracují v zahraničí. Nyní k nim přibývají lidé, pro které je tahle forma soužití svobodné rozhodnutí, ne nutnost. U mladších ročníků bývá soužití na distanc předstupněm ke společnému bydlení. Pro páry ve středním věku, po rozchodu, s dětmi z minulých vztahů naopak trvalým stavem. Když se partneři o vztah pečlivě starají, nemusí být důvod, proč by taková forma partnerského soužití měla být nevýhodná.

Příběh první – Eva (53 let)

Když si chci pořídit novou koupelnu, nemusím se nikoho ptát, jestli se mu líbí.

Se svým partnerem se seznámila před devatenácti lety. Tehdy byla nějaký čas po rozvodu. Po roce chození spolu začali bydlet. Ona měla dvě dcery, sedmiletou a dvouletou, on osmiletou dceru ve vlastní péči. Přestože to mezi nimi pořád jiskřilo, společné soužití začalo brzo přinášet problémy, zejména kvůli Eviným dcerám, které podle jejích slov neuměl partner přijmout –dělal mezi dětmi značné rozdíly. Nebylo to snadné. Ona si musela najít svoje vlastní bydlení a připravit tak dcerám hezký domov. „Jejich otec se na ničem nepodílel, vše bylo na mně. Ale podařilo se a všechny tři jsme se zařídily v novém bytě, na který jsem si vzala hypotéku,“ vypráví Eva. Zdroj: Archiv Evy

Když se od Petra odstěhovala, dlouho ji trápilo, že žije sama. Krátkou dobu se nevídali, ale pak se znova začali stýkat. Zjistili, že se pořád milují. Petr k ní chodí na návštěvy a zůstává přes noc několikrát do týdne, občas ona přespí u něj. „Se vším mi pomáhá. Trávíme velmi aktivně společné volné chvíle a jezdíme na dovolené. Jezdili jsme nakonec i společně s dcerami, než se osamostatnily.“ Jejich vztah a způsob soužití považuje Eva dnes po téměř dvaceti letech za mnohem kvalitnější ve srovnání s některými jinými páry, které spolu žijí ve společné domácnosti. „Častěji chodíme do kina, divadla, cestujeme, chodíme na večeře a máme i společné přátele. Jsme vlastně téměř pořád spolu,“ pochvaluje si dnes Eva. Důležitá je však důvěra. „Myslím, že k tomu přispívá i to, že se máme rádi a pořád mezi námi funguje jistá chemie,“ usmívá se.

Na jejich „netradičním“ soužití taky oceňuje určitou svobodu, například když si pozve domů spoustu kamarádek. Velmi příjemná je taky jistá finanční nezávislost.

„A pokud si chci pořídit novou koupelnu, nemusím se nikoho ptát, jestli se mu bude líbit. To nemluvím o tom, že nemusím mít výčitky, když si pořídím nové boty či kabelku,“ shrnuje na závěr Eva.

Příběh druhý – Šárka (52 let)

Jeden druhého si více váží a dlouhodobé odloučení nedává prostor pro dohadování se o malichernosti.

S manželem Bójou jsou svoji téměř třicet let. Mají dva syny, sedmadvacetiletého a devatenáctiletého. Od staršího už mají dokonce dvouletého vnoučka. V současnosti žijí v rodinném domě v Semilech, ale ještě před čtyřmi lety žili čtrnáct let odděleně. „Manžel odjel v roce 2002 z důvodu pracovní nabídky do Holandska. Peníze byly v té době v zahraničí vyšší než u nás a my potřebovali vyřešit finanční problémy, které vyplynuly z podnikání. Informaci o tom, že bude pracovat daleko, a tudíž spolu nebudeme každý den, jsem musela přijmout a hlavně si uvědomit, z jakého důvodu to je. Chtěli jsme splatit veškeré naše závazky, a to i za cenu odloučení. Přistoupili jsme na to tedy společně,“ vypráví Šárka. Oddělené soužití trvalo čtrnáct let. Zdroj: Archiv Šárky

„Díky tomu se nám dařilo splácet závazky, manžel mluví i píše holandsky, naučil se spoléhat sám na sebe a po určitou dobu se mu stalo Holandsko druhým domovem. Získali jsme tam hodně přátel. A odloučení přispělo k tomu, že jsme se těšili jeden na druhého,“ vyjmenovává pozitiva takového soužití. Šlo ale z jejího pohledu o krátkodobé odloučení, kdy oba věděli, že jednou to skončí. „Takové soužití vnímám spíše pozitivně, jeden druhého si více váží, dlouhodobé odloučení nedává prostor pro dohadování se o malichernosti, více rozlišujete, co je důležité a co nestojí za řeč,“ říká Šárka. Aby to ale fungovalo, stanovili si, že se budou vídat minimálně každý měsíc. Ona jela s dětmi do Holandska nebo manžel přijel za nimi do Čech. Využívali prodloužených víkendů a veškerých prázdnin a dovolených. Na druhou stranu však v takovém soužití vidí i negativa.

„Nastanou chvíle, kdy partnera skutečně potřebujete vedle sebe, ale ono to nejde. Uvědomíte si, že jste vlastně sama. Mladší syn v předškolním období velmi špatně snášel dlouhodobou nepřítomnost otce a zlobil se za to na mě,“ říká Šárka. I když v určitém okamžiku bylo nutné, aby se pro takový život rozhodli, dlouhodobě to bylo pro všechny neúnosné. „Chtěli jsme opět sdílet každodenní rodinný kolotoč, mít společné rituály.“

Jaká je budoucnost manželství?


Možná že jste se na podzim 2019 i vy zúčastnili ankety o manželství. Poprosili jsme vás, naše čtenářky a čtenáře, abyste nám prostřednictvím dotazníku pomohli zjistit, jak na tom v partnerských vztazích jsme a zda se blíží konec takové podoby manželství, jakou vnímaly předchozí generace. V dnešním světě kolem sebe vidíme, že manželství může mít spoustu podob. Bez konvencí a dogmat. Už to není jen on a ona, ale i on a on nebo ona a ona. V minulosti naprosté tabu dnes u někoho způsobí maximálně pozvednuté obočí. Pořád ale hlavním impulsem pro to se vdát nebo oženit zůstává láska a manželství stále dává lidem smysl.