Přestali jsme na sebe útočit
Je snadné říkat partnerovi, že je nešika, že vůbec nerozumí výtvarnému umění nebo že je blbec, protože neví, kde se píše před „a“ čárka. Máme sice něco společného (jinak bychom spolu asi nebyli), ale nejsme stejní na chlup. Když jsme se s manželem potáceli v krizi, neustále jsme na sebe útočili, hledali chyby a viděli jen to nejhorší. Pozapomněli jsme na to, co dobrého ten druhý má a proč jsme se vlastně vzali. Naučili jsme se každý den vzpomenout si aspoň na tři věci, které na sobě obdivujeme, a řekneme si je nahlas.
Začali jsme mluvit i o blbostech
Tedy zdánlivých. Do té doby jsme si vyměňovali „jen“ informace o tom, co je potřeba zařídit do domácnosti, co se musí koupit, vyměnit, opravit. Prostě nuda. Když jsme si pak sedli, že už fakt musíme něco udělat s naším vztahem, probrali jsme kde co, a celkem otevřeně (pomohlo nám tedy jedno sezení u partnerského psychologa) jsme si vyříkali, co by mělo být jinak. Šlo to pomalu, ale šlo. Nejdřív jsme si začali vyměňovat informace o počasí, o televizním pořadu, o tom, jak mu chutnají ty nové sušenky, že se mi líbí to a tamto, a četl jsi tenhle článek? Zjistili jsme, že tyto údajně nepodstatné detaily zlepšují náš citový vztah, a mnohem rychleji, než hluboké diskuse o fungování vesmíru a filozofii.
Zavedli jsme nové rituály
Když jsme se poznali, láskyplné rituály fungovaly dobře. Pak přišly děti a rutina naše rituály postupně zabila. A to byla škoda. Jenže my se v době, kdy jsme řešili naši krizi, pochopili, že bez nových či staronových rituálů to nepůjde. Bylo to zvláštní, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a náš vztah začal zase dostávat šťávu. I po padesátce, i po sedmnácti letech společného života. Začali jsme spolu zase snídat. Začali jsme se zase dívat do očí a objímat se. Začali jsme se líbat na rozloučenou a taky na přivítanou. Začali jsme spolu zase flirtovat, třeba plácnutím po zadečku nebo pohlazením po zádech. Začali jsme si říkat komplimenty. Začali jsme se chválit, každý den aspoň za jednu drobnost. Začali jsme dělat něco společně, třeba vyndávat nádobí z myčky. Začali jsme si pravidelně telefonovat v obědové pauze, když jsme byli v práci. Začali jsme si posílat krátké maily, kde stálo třeba jen "hezký den". Všechno tohle jsme napsali na papír a vyvěsili na ledničku. Visí to tam pořád a když náhodou pozapomeneme, koukneme na lednici a víme.
Začali jsme si víc naslouchat a ptát se
Největší problém, který jsme měli před krizí? Přestali jsme naslouchat jeden druhému a mluvit spolu. A ztráceli jsme zájem mluvit o tom, co nás trápí. Zní to jako banalita, ale nám to fakticky hodně pomohlo. Pravda, trošku nám opět poradila koučka, ale na tom není nic špatného. Jeden ze způsobů, jak zlepšit schopnost naslouchání, je aktivní naslouchání. Jde o formu poslechu, kdy musíte vzít na vědomí nejen to, že posloucháte a dáte to najevo kývnutím či řeknete „hm“, ale taky tím, že víte, o čem ten druhý mluví. No, a to dáte najevo třeba úsměvem nebo slovy. Jo, a začali jsme k sobě být víc uctiví. Snažíme se nepřerušovat toho druhého, když mluví, a když ho chceme přerušit, prostě se zeptáme, jestli můžeme. Je to někdy fuška, například když s něčím nesouhlasíte, ale všechno se dá natrénovat.
Začali jsme myslet víc sami na sebe
Možná trošku paradox, ale i když s někým žijete v manželství, neznamená to, že ho budete mít pořád za zadkem (a on vás). To nefunguje. Před naší krizí jsem nepochopitelně lpěla na tom, abychom trávili společný čas skutečně spolu. Jen spolu. Co dělám já, bude dělat on taky, a obráceně. To vedlo k nedorozumění a vlastně i k odporu. Musí ve vás zůstat kousek sobectví, jinak vztah nevydrží. Po všech těch peripetiích jsem zjistila, že se musíte od toho druhého odpoutat a přestat si myslet, že ke štěstí je nezbytně nutné být pořád spolu. Jistě, neznamená to, že spolu nejsme vůbec, to by taky dopadlo špatně, ale taková zlatá střední cesta je fajn. Všeho moc škodí – samostatnosti i závislosti.