Proč jsou lidé nevěrní?

To by bylo na dlouhé povídání. Nevěra je obrovské téma. Nejde ho paušalizovat, protože důvody jsou nejen povrchní – jako zažít nějaký vzruch, kompenzovat si sexuální frustraci nebo třeba frustraci z nízkého sebevědomí a tím se posílit. To jsou takové ty okaté důvody. Mnoho dalších je utajeno i podvádějícím. Často jde o podvědomé motivy – odžívání vytlačených emocí, pasivní agrese nebo třeba strach z blízkosti ve vztahu, kdy se lidé brání citům ve vztahu a zažívají jen povrchní vzruchy přes nevěru. Někdy roli hraje i podvědomé kopírování toho, co bylo v původní rodině, jindy lidé mohou podlehnout stereotypu „všichni podvádějí, jsem asi divný, když já ne“.

Tento stereotyp, že nevěra je úplně normální, stojí často vedle snah situaci zlehčovat. Proč se nevěra tak často shazuje a dělá se o ní tolik vtipů?

Protože je to celé strašně těžké a bolavé. Zdravý dospělý člověk, který podvádí, musí ve své psychice udělat něco, aby ustál vlastní integritu, aby se mohl podívat sám sobě do očí. Často nastane podvědomý mechanismus určitého roztržení reality, tomu se říká disociace, nebo bagatelizace části reality – o nic nejde, partner/ka na to nepřijde, není to nevěra, dopadne to dobře, pak to jednoduše vyřeším, když se to provalí, tak to zvládneme… A když se to provalí, tak za pár dní to bude dobré. Mnohým podvádějícím se dokonce paradoxně uleví, když se to zjistí. Už nemusejí žít v rozpolceném stavu, a navíc se k nim jejich partner či partnerka někdy naopak překvapivě dočasně přiblíží. Což ale zapříčiní jejich šok a strach ze ztráty. To ale většinou trvá jen několik dní či týdnů. Podvádějící si tak myslí, že do měsíce bude vše v pořádku. Jenže ve světě podváděného dojde k mnoha různým zraněním, mimo jiné ke zranění důvěry, pocitu bezpečí, ideálu věrnosti, obrazu partnera, pocitu týmovosti, pocitu jistoty, že víme, s kým žijeme. Do té doby si mohl říkat – Ano, máme problémy, ale pořád jsme tým. Náhle cítí ponížení, přestává si vážit i partnera či partnerky a dojde k poškození obrazu, který měl o tom druhém. Spouští se mnoho emocionálních intenzivních lavin, které střídají chvíle klidu. A znova dokola. Do toho se spouští katastrofické scénáře, fantazie jede na plné obrátky a nejde ničím zastavit. Bolest střídá panika, paniku uvolnění a vyčerpání a znovu dokola. Na začátku dokonce několikrát za den.

Když člověk již jednou podvedl, je k tomu později náchylnější?

Náchylní jsme všichni. Nevěra není přirozená. Přirozená je sexualita, touhy či vztahová potřeba blízkosti. Nevěra je často vyústěním něčeho. A pak je otázkou čeho? Koho? V jakém životním kontextu. Velmi často jde spíše o kompenzační či únikové chování, ale často najdete mnohem hlubší příčiny. Je velké nedorozumění myslet si, že jde o osobnostní chování, že když člověk jednou ulítne, tak už se to bude dít pořád. Osobnostní příčiny nevěr a zvýšenou promiskuitu najdeme samozřejmě u různých osobnostních poruch. Ale takoví lidé do párové terapie spíše nechodí…

Může nás nevěra někam posunout?

Já rozhodně nejsem zastánce tvrzení, že nevěra člověka posouvá. Kdo ji nezažil ve svém dlouhodobém vztahu, kde měl partnera rád, kde jsou děti a kde je vztah postavený na souhlasné monogamii, tak neví, jak bolestné a temné období nastane, když to rupne. Každopádně pokud se to stane a partneři se vydají na cestu hledání porozumění, hojení a zpracování skutečných kořenů toho, co se stalo, a postupně si uvědomují do té doby skryté duševní obsahy, tak takové zpracovávání nevěry dokáže člověka, ale i kvalitu vztahu, dostat na novou, lepší úroveň.

A to jde?

Je ale potřeba to fakt zahojit, jinak to dělá i po letech velké skryté problémy. Zpracovávání vlastní nevěry naopak může vést k velmi silné a zralé motivaci zůstávat věrný. Věrnost je živá hodnota, je třeba neusnout a nemyslet si, že když se pro ni jednou rozhodnu, tak to bude na celý život. To se můžeme zatraceně spálit. Obecně lze říci, že hodně nepodvádějících lidí si tohle téma zakazuje a vůbec si ho nepřipouští. Bojí se svých fantazií i fantazií svého partnera… A tady je skryté ohrožení, není tu pak skutečná odolnost čelit v různých obdobích lákavé nabídce. Tam se to může stát, a když se tyto bolavé okamžiky zraněného vztahu terapeuticky ošetřují a podvádějící porozumí sám sobě, pochopí, čeho to byl důsledek nebo kompenzace, tak takový člověk může být později mnohem věrnější, protože věrnost bere jako své dospělé rozhodnutí

Lze nevěru odpustit?

O tom by se dalo mluvit mnoho hodin. Je to dlouhý proces, při němž se pár musí se situací vyrovnat, odžít ji, odbolavět, odvztekat, najít porozumění a zahájit hojení. Někdy to trvá mnoho měsíců, jindy roky. Odpustit je určitě možné, ale ne tak, že to jeden jen tak řekne a druhý kývne. Nevěra se nestává ze dne na den. Někdo může podvádět proto, že je dlouhodobě odmítaný, naštvaný a v zájmu lásky to drží a nechává být, ale pak někde ulítne. Takže i podváděný může na konci procesu říct – Také bych chtěl tvoje odpuštění, protože jsem se v našem vztahu nepouštěl do takové hloubky a odmítal tě, což může souviset s mým životním příběhem, rodinou, v níž jsem vyrůstal, s mými předchozími vztahy. Teď tomu víc rozumím a chci být schopný odpustit ti, do čeho jsme se dostali. Odpuštění je velké samostatné téma, které se řeší v jedné z posledních fází hojivého procesu. Na konci je velmi výhodné, když se k němu dospěje.

Někteří podvádění chtějí vědět všechno, co se stalo, jak se to stalo, jiní chtějí co nejrychleji zapomenout. Co je lepší?

To je různé. Někteří nechtějí nic vědět, zraňovalo by je to ještě víc. Racionální typy říkají – Slyším, co říkáš, beru to a teď mi řekni, co potřebuješ, a já ti řeknu, co potřebuji já. Snaží se situaci řešit věcně, pragmaticky. Jsou také lidé, kteří se velice bojí opuštění, tak potlačí bolest, strach a nedůvěru a rychle od toho pospíchají. Ono se to ale samozřejmě v horizontu týdnů, měsíců někde objeví. Třeba v podezírání, nedůvěře, ve stažení v sexu a intimitě, v určité podrážděnosti a návalech úzkostí, psychosomatických symptomech, které se primárně ani nespojují s nezahojenými zraněními nevěry.

Lidé vstupují do sňatku či vážného vztahu později než před lety. Jsou připraveni být věrnější? Je to jiné?

Spíš bych řekl pestřejší. Možná to mají více promyšlené, nejsou tolik naivní. Mají různé zkušenosti, vědí, co chtějí. Někteří hledají otevřenější vztahy, i nemonogamní či polyamorní. Jiní jsou naopak velice úzkostní, protože jejich předchozí vztahy nedopadly dobře. Zkrátka nelze paušalizovat, ale vztahy budou pestřejší. Přesto žádné nastavení nám ve vztahu nepomůže, pokud se s partnerem nevydáme na tu naši cestu a nebudeme se učit právě v tom daném vztahu. Když se nebudeme snažit věci alespoň občas komunikovat, tak se dříve nebo později dostaneme do krize, ať jsme uvědomělí, nebo ne.

Takže ta naše cesta, o níž mluvíte, je vzájemná komunikace?

Komunikace je jen nástroj, kterým si něco sdělíme. Hlavní je nepředpokládat, že dlouhodobý partnerský vztah je něco automatického, že to je, jako když zasadíte strom na zahradě. Postaráte se první dva roky a on už si pak sám žije dalších 60 let. To je průšvih. Dnes všichni říkají, že chtějí mít dlouhodobý, hezký vztah, ale skutečná investice do něj je často minimální nebo se investuje do věcí, které vztah ve skutečnosti nevyživují. Představa, že to utáhneme dárky, dovolenými, dětmi, hypotékami, majetkem či zahradou, nefunguje. Udržet vztah ovšem neznamená jen – komunikujte spolu. Hodně lidí nemá, co komunikovat, nerozumí sami sobě, co se v nich děje. Nebo komunikovat umí, ale když slyší, co se děje v partnerovi, tak nezvládají své emoce a jeho slova chápou jako výčitky. Komunikačně jsou schopní, ale nevědí, co si počít se zprávami od toho druhého. Takže více než komunikace je potřeba umět být schopen sebereflexe a umět zacházet se svými a partnerovými emocemi.

Proč umíme báječně popsat naše problémy s partnerem kamarádce, ale jemu samotnému mnohdy ne?

Protože komunikace s partnerem je jiná než s kamarády či kolegy. Partnerská komunikace o vnitřních věcech je jedna z nejtěžších lidských komunikací a je doslova selektivní. Právě s mým partnerem se mi sevře hrdlo a těžko se mi cokoli říká. S ním mám strach, že mi nerozumí, začnu se bát a raději se stáhnu do sebe. Zkusím mu to říct, a on mi nerozumí nebo ne, že by nerozuměl, ale jeho vnitřní „významovač“ pocítí ohrožení – Takže já pro tebe nejsem dost dobrý, když mi tohle říkáš. Takže jsem nedostatečný, ale podívej se, co jsem ti všechno dal. Partnerská komunikace je těžká, může se stát, že se v ní „upečeme“ anebo, což je nejběžnější, že o těch věcech raději přestaneme mluvit. A tady jsme znovu u zárodků nevěry.