Původně jste studoval technicky zaměřenou střední školu. Jak se z mechanika obráběcích strojů stane herec?

Musím to upřesnit – oficiálně jsem mechanik seřizovač obráběcích strojů, zařízení a číslicových linek… Studoval jsem v Pelhřimově, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že bych se této profesi v budoucnu věnoval. Proto jsem se hned po maturitě přihlásil na jazykovou školu do Brna. Při jednom večerním tahu městem jsem se nečekaně ocitl v budově JAMU. Vedle vrátnice bar, na schodech kdosi šermoval, druhý zpíval, třetí se učil odhazovat klobouk někam v dál… A mně došlo, že tohle by mohla být škola pro mě.

To znamená, že jste měl vždycky sklony k předvádění se?

Určitě. Ani já jsem se nevyhnul takovému tomu klasickému modelu při vývoji každého herce. To znamená: třídní šašek, recitační soutěže a převlékání se do různých bizarních kostýmů. Moje dětské ikony nebyly z říše fotbalu a ani jsem nesnil o tom, že budu žít s Michalem Davidem nonstop. Na zdi mého pokojíčku byli koně, Vinnetou, Sandokan, v knihovně pak rodokapsy a v kazeťáku Lábus s Kaiserem. Ta opilecká návštěva Janáčkovy akademie mi to tehdy všechno připomněla. A tak jsem se přihlásil k přijímacím zkouškám.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

To vypadá na veselou historku…

Zas tak veselou ne, protože mě při prvním pokusu nepřijali. Ono se není čemu divit – na přijímačky jsem se připravoval sám a o herectví jsem nevěděl vůbec nic. Ovšem kupodivu jsem se dostal až do nejužšího výběru třetího kola. Profesor Josef Karlík si mě tehdy vzal stranou a řekl mi, že to nebylo vůbec špatné, ale že by to do té přípravy chtělo investovat trochu víc než jen týden ve studentském baru. Téhle jeho rady jsem se držel a díky ní jsem další rok uspěl. Dostal jsem se do ročníku například s Jardou Pleslem, Monikou Zoubkovou nebo Evou Novotnou. Myslím, že jsme byli dobře namíchaný ročník, o čemž svědčí i to, že se pravidelně každý rok scházíme a pořádáme takzvané Promluvy.

Deset let jste byl v brněnském Národním divadle, pak se přesunul na pražské Vinohrady a momentálně jste už šestým rokem členem Divadla Na zábradlí. Jak jste se v Praze zabydlel?

Naprosto bez problémů. Praha je zdroj energie, magické město, které mě nepřestává překvapovat. V poslední době se v ní cestou z divadla pravidelně rád ztrácím. Bloudění Prahou je jedno z mála pozitiv současné pandemie, které si vyloženě užívám. Já jsem ale s adaptací nikdy neměl problém, zakořenil bych asi všude. Díky hostování našeho divadla jsem měl možnost poznat několik světových metropolí, třeba Berlín, New York, Paříž nebo Budapešť. A abych toho stihnul vidět co nejvíc, ve všech těch městech jsem běhal. Pokaždé jsem odjížděl s pocitem, že se chci jednou vrátit a zůstat trochu déle. Nikdy by mě nenapadlo, že přijde doba, kdy cestování nebude taková samozřejmost.

Pravidelně běháte i v Praze, co vám to přináší?

Radost, relax, výzvu překonávat sám sebe a svoji pohodlnost. Hlavně mě to ale udržuje v kondici – fyzické a v poslední době především té psychické. Jsem totiž typ, co nevydrží dlouho na jednom místě. Nečinnost mě zabíjí. Když přišla první koronavirová vlna, tak jsem chodil běhat, otužovat se do Vltavy a brigádničit. Kousek od nás rekonstruovali vysokoškolské koleje a já se na pár týdnů proměnil v malíře pokojů – několik hodin denně jsem místo divadelních rekvizit používal váleček a štětku. Manuální práce mi dala řád, napravila bolavá záda a naučila mě poslouchat Country Radio.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí

Zmínil jste otužování, z něhož se letos stal módní hit. Kdo z českých herců se neotužuje, jako by nebyl…

Máte pravdu – s otužilci se v řadách umělců roztrhl pytel, ale to je dané i tím, že pobyt ve studené vodě nejenom utužuje zdraví a posiluje imunitu, ale hlavně harmonizuje vaši duševní pohodu. Byli jsme zvyklí každý večer hrát, ale už řadu měsíců nemáme pro koho. A vyhlídky jsou nejasné… Ta nejistota je ubíjející, a tak není divu, že kolegové hledají cestu, jak z toho ven. Mě osobně ovšem k otužování nepřivedla pandemie, nýbrž kamarád Luboš Veselý, který s tím začal v rámci natáčení filmu Bába z ledu před čtyřmi lety. Postupně se kolem něj vytvořila taková zajímavá partička, jíž jsem se stal členem. (Rozhovor vznikal v březnu 2021 - pozn.redakce).

Časem se z vás ale stal otužilec samotář. Proč?

Prostě jsem došel k tomu, že jsem při sportu rád jen sám se sebou. Při běhu delších tratí jsem zjistil, že mi vyhovuje dostat se do stavu, kdy se mozek přestane zabývat vším pro tu chvíli nepodstatným a přepne se na tzv. autopilota. Po určité době si člověk na tento stav zvykne, a dokonce na něj začne vznikat určitá závislost. Máte svůj svět, do kterého vám nikdo nesmí, a v tomhle světě si funíte třeba několik hodin. Tenhle okruh veřejné samoty v divadle nikdy nezažijete. Zamiloval jsem si to tak, že se letos chystám běžet svůj první ultramaraton. A s otužováním je to spíše praktická záležitost. Někdy se totiž při zkoušení v Divadle Na zábradlí rozhodnu jít vykoupat na poslední chvíli a tak jdu většinou sám. K vodě to mám nejblíž na náplavku. Koupat se s výhledem na Karlův most má své kouzlo, které občas vyměním za zamrzlé rybníky nebo lomy na Vysočině, kam jezdím navštívit rodiče.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Na Vysočině jste vyrůstal. Jaké bylo vaše dětství?

Parádní, a to především díky dědovi a babičce, za kterými jsme každé léto jezdili do Větrného Jeníkova. Děda byl předsedou mysliveckého spolku, a tak jsme se s bráchou pořád starali o nějaké psy, bažanty a kolouchy. A k tomu spali ve srubu, který nám děda na zahradě postavil. Mám na to úžasné vzpomínky. Děda byl pro nás superman a já se ho teď občas v dílně snažím napodobovat. Na srub si ještě netroufám, ale na ptačí budku nebo hmyzí hotel ano.

Jak jste přišel zrovna na hmyzí hotel?

Protože je to skvělá věc na zahradu, a navíc jsem při jeho výrobě mohl popustit uzdu fantazii a vrátit se tak trochu ke svojí původní profesi. Vymyslel jsem si, že bude vypadat jako mrakodrapy na newyorském Manhattanu. Mám rád čisté linie a funkční design, a tak vzniknul zahradní prvek, který teď prozatím čeká v obýváku na své první jarní návštěvníky. Zatím jsem udělal jen pár kousků, něco rozdal kamarádům, ale pokud divadla brzy neotevřou, kupuji truhlářský ponk, oblékám montérky a zahajuji sériovou výrobu.

Co vašim nápadům říká vaše žena Lucie?

Do doby, než jsem proměnil obývák ve sklad materiálu, posilovnu a vinný sklípek, jsme měli celkem harmonický vztah. Žít s hercem v době korony není žádný med… Naštěstí moc dobře věděla, do čeho jde – kdysi jsme se poznali v divadle, kde se mnou hrály její dvě, tehdy ještě malé děti, a od té doby už jsme se naučili v našem vztahu leccos zkušeně vymanévrovat.

Takže jste se během krátké doby stal hlavou velké rodiny. To musela být obrovská změna…

Tenkrát jsem to tak nevnímal, byl jsem mladý, plný síly a hlavně zamilovaný. Časem jsme se ještě rozrostli – k Dominickovi a Vendule totiž přibyl Matyáš Roderick, kterému je dneska čtrnáct let.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Roderick je dost nezvyklé jméno. Kde jste se inspirovali?

Ve hře Osiřelý západ, kterou uvádělo brněnské Mahenovo divadlo. Tato inscenace byla v mém životě v jistém smyslu zlomová. Díky ní jsem si uvědomil, že se chci herectví opravdu věnovat, a zároveň jsem během jejího zkoušení poznal svoji ženu. Hrál jsem tehdy postavu faráře Welshe a Roderick bylo jeho křestní jméno.

Co vaše děti a divadlo? Vedli jste je k němu, nebo naopak odrazovali?

Průběžně jsme si vyzkoušeli obojí. Od mala vyrůstaly v divadelním prostředí, takže vnímaly všechny výhody, ale i úskalí herecké profese. Maximálně otevřená debata byla naše cesta. Ve chvíli, kdy se pak pro něco rozhodly, snažili jsme se jim být oporou. Dominick vystudoval stejně jako já brněnskou JAMU a v současnosti je v angažmá ve Vinohradském divadle, Vendula vystudovala produkci a Matyáš má za sebou pár setkání s televizní kamerou jako dítě – zahrál si například ušišlaného chlapečka v seriálu Čtvrtá hvězda. Letos mu bude patnáct, pomalu mě přerůstá, a tak začínám mít problém, když ho chci vyhnat od počítače a přemluvit k procházce alespoň na kraj obce.

A jak prožíváte omezení volného pohybu vy? Fakt, že nemůžeme cestovat a poznávat jinou kulturu?

Samozřejmě mi to vadí, ale chci věřit, že se snad dočkáme. Cestovní ruch zažívá opravdové zemětřesení a těžko bude všechno zase tak jako dřív. Covid nám převrátil svět naruby a cíle i priority cestovatelů se určitě změní. Pandemie nás trochu vrací k základní podstatě. Je skvělé vidět, kolik lidí dneska potkáte v lese. A příroda, jak víme, příroda je chrám a já bych je tam nahnal všechny. (Rozhovor vznikal na jaře 2021 - pozn. redakce.)

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Víte, o čem mluvíte – před lety jste se sám vypravil na Nový Zéland. Jak na to vzpomínáte?

Jako na životní lekci. Původně jsem se inspiroval dvěma spolužáky z JAMU, kteří tam odjeli asi rok přede mnou a nemohli si to vynachválit. Viděl jsem fotky, poslouchal jejich vyprávění a bylo rozhodnuto – dal jsem výpověď v divadle, sbalil si spacák, ešus a odletěl. Hereckou káru jsem na devět měsíců zaparkoval a živil se jako dělník na stavbách nebo brigádník na farmách, kde jsem sklízel ovoce a stříhal víno. A hlavně jsem cestoval…

Co jste se na druhém konci světa sám o sobě naučil?

Že nic není problém. A že se o sebe dokážu postarat – ve velkém městě i v divočině. Když jsem zrovna nepracoval, hned jsem vyrazil do hor nebo na ledovec. Pro cestovatele tam mají nachystané takové malé a velmi útulné chatky. Naštípete dříví, zatopíte v kamnech, přespíte a druhý den všechno uvedete do původního stavu pro někoho dalšího, kdo přijde po vás. Zéland je mojí srdeční záležitostí a hrozně rád bych se tam ještě někdy vrátil.

Jaká další přání nebo sny ještě máte?

Aby mně i mým blízkým vydrželo zdraví a dovedl jsem si zachovat rozvahu a vnitřní klid. Je jasné, že nás čeká ještě pár náročných týdnů, ne-li měsíců. A po nich rozhodně nebudeme mít vyhráno. A tak bych si moc přál, abychom v sobě pak našli sílu nestarat se jen o svůj vlastní dvorek, ale občas se koukli i za plot.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Co se teď vlastně děje ve vašem domovském divadle?

Navenek Divadlo Na zábradlí spí, uvnitř to naštěstí vře. Natáčejí se divadelní záznamy, podcasty, plánují se letní představení a nazkoušené jsou dvě inscenace – Freudovo pozdní odpoledne, což je takový „psychoanalytický muzikál“, kde mám tu čest hrát legendárního psychiatra Sigmunda Freuda. A pak je hotová hra s názvem Kleopatra, profil panovnice, v níž se objevím jako Marcus Antonius. Tuto hru jsme nazkoušeli jako takzvaný audiowalk, při němž se diváci se sluchátky na uších vydají z Anenského náměstí ven do ulic. Společně s Kleopatrou projdou zhruba kilometrovou trasu „podsvětím“ s několika zastávkami, kde budou moci zhlédnout ukázky z představení. Je to forma, kterou se snažíme v dnešních ztížených podmínkách hledat nové možnosti divadla a udržet tak alespoň částečný kontakt s našimi diváky.

Hrajete zubaře v televizním seriálu Anatomie života...

Ano, mojí manželkou je sestřička na traumatologickém oddělení v podání Ester Geislerové. Všechno se točí kolem ní a jejích tří dalších kolegyň. Můj Tomáš Navrátil je spíš v pozadí. Musím ale říct, že ho hraju rád. Mít v dnešní nejisté době hereckou práci je výhra a umět si opravit vlastní zuby se možná časem bude taky hodit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Miřenka Čechová: Péče o domácnost a děti je plnohodnotná, ale neplacená práce

VÁCLAV VAŠÁK (45)

• Vyrůstal v Herálci u Havlíčkova Brodu, vyučil se v oboru mechanik seřizovač obráběcích strojů. V roce 1999 absolvoval brněnskou JAMU.

• Deset let hrál v Národním divadle Brno, poté přešel do pražského Divadla na Vinohradech. Hostoval v Divadle Ungelt, Národním divadle a dnes je členem Divadla Na zábradlí.

• Zahrál si v několika filmech (např. Smečka, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci) a televizních seriálech (Modrý kód, Ulice, Milenky, Specialisté).

• Momentálně ho můžeme vidět v seriálu TV Nova Anatomie života jako zubaře Tomáše Navrátila.

• Žije v Praze a má početnou, celkem pětičlennou rodinu.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech