Vaše obrazy o vás vypovídají i to, co jako herečka byste o sobě možná ani neuměla říci. Jak to vlastně dokážete, právě nyní, kdy vztahy mezi lidmi jsou tolik napjaté, rozdávat radost, a nejen na jevišti?
Jsem člověk velmi neklidný, snad trpím i deformací herecké povahy, že se pořád vžívám do cizích situací, že mne popuzuje lhostejnost, brutalita, pobuřuje nespravedlnost. Obdivuju někdy lidi, které z jejich klidu nic nevyruší, a zároveň se domnívám, že i někde na dně mé duše, či jak to nazvat, je docela slušná dávka důvěřivého klidu. Asi z vděčnosti, že ještě na téhle zmrzačené planetě mohu být a něco dělat, se snažím nepřeceňovat svůj význam. Chápu život ve smyslu určitého řádu zákonů přírody, které jsem nekonečně oddána, kterou obdivuji, a je pro mne základní jistotou. Tou, co pořád někdo někde hledá. Fascinuje mne síla života, který bez rozdílu století, mentality člověka, trvá na svém. A právě to je třeba pochopit i přijmout. Trápí mne, že je tak málo úcty k tomu, co nás vlastně nechává žít, protože ať si meditujeme na toto téma, jak chceme, přece jen jiný svět zatím neznáme. A mně připadá naše planeta překrásná. Jestli mi zbývá nějaký čas, doufám, že se mi to jednou podaří vyjádřit.
Cesta k umění asi nebývá lehká. Občas se tvrdí, že v jistém slova smyslu jsou umělci stále krok před ostatními, někdy i před sebou samými. Jak to vidíte vy?
Ať se naše cesty ubírají přímo nebo složitými oklikami, většinou docházíme k tomu, že „velká“ díla se zdají prostá a jednoduchá. Ale vždycky jsou vykoupena mnoha zkušenostmi, příběhy, tvrdou prací. Umělci různých profesí užívají dokonce podobných symbolů k označení svého směřování. Všímám si pojmů, které jsou mi blízké. Jsou to: cesta, světlo, touha, naděje. Ale také horizont. Každý volí jiné umělecké prostředky, někdo tvoří abstraktně, jiný naivně. A přece – jsou-li lidé i v umění dobří a poctiví, sejdou se nakonec u toho horizontu, za nímž se dá tušit další. A to je dobře, kdyby byl před námi horizont poslední, kam by pak směřovaly naše snahy?
Na vytvoření obrazu se podílí jak rozum, tak city. Záleží tedy i na tom, kolik toho jeho tvůrce prožil, viděl, zná...
Přístupy jsou rozličné, ale nebudu se pouštět do odborné debaty, nemám k tomu patřičné vzdělání. Já maluju proto, že musím, že je to pro mne stejná potřeba jako jídlo nebo spánek. Den, kdy se k malování nedostanu, mi připadá jako dlužník. Malování, to je i má pojistka na život. Ano, člověk by asi pro udržení svého duševního zdraví měl mít nějakou činnost, která závisí jenom na něm. Na jeho rozhodnutí, co může sám začít a sám ukončit. Prostě určitou oblast pracovní nezávislosti řečeno dnešním slovníkem. Je to dobrý lék proti nejrůznějším neduhům. Když jsem kdysi po svém dlouholetém usilování zjistila, že obraz někoho oslovil, že ho někdo dokonce chce k sobě domů, pocítila jsem štěstí, které těžko mohu popsat. Malíře inspiruje ledacos, ale nejsilnější díla zpravidla vznikají z nějakého vnitřního děje či prožitku. Někdy se mi obrazy dokonce zdají. Málokterý sen jsem však zatím dokázala namalovat, většinou to dopadlo tak nějak banálně.
Jak se vlastně maluje sen?
S jedním takovým snem jsem se trápila roky. Asi proto, že byl o mém zemřelém tatínkovi, na kterého jsem hodně myslela. Stál na nějaké zahradě uprostřed tulipánů, které bylo vidět i pod zemí s cibulemi. U nohou měl konev, ukazoval na vykopanou jámu a chtěl, abych do ní zasadila strom. Ten strom jsem táhla na rameni a byl celý obsypaný květy bleděmodré čekanky. Několikrát jsem to zkoušela malovat, nedalo mi to pokoj. Pak jsem pochopila, že nemohu chtít namalovat úplně všechno. Tenhle obraz má hodně chyb, ale pro mne má cenu nejen jako vzpomínka.
Albert Einstein kdysi prohlásil, že tajemno je to nejkrásnější, co můžeme prožít, a je to také základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění i vědy.
Jako bychom si byli vědomi jedinečnosti svého bytí, toužíme o něm podat nějakým způsobem zprávu, protože víme, že s naší smrtí odejde i naše tajemství, tajemno lidského údělu. Umělci, a nejen oni, se snaží zanechat po sobě stopu. Teď jde o to, abychom si hodnoty, které tvoříme, neničili. Všechno to souvisí s pokorou a úctou k životu vlastnímu těch, s nimiž máme společný úděl. Abych se přiznala, jsem zděšená z toho, co se ve světě děje. Svědčí to o tom, že se ještě neobjevila ta opravdová pokora a lidé jednají, jako by tu měli být pět set let. Člověk si nenávistí dokáže zkracovat život. Kvůli našim dětem si dělám velkou starost, jedině kvůli nim.
Když už jsme u dětí, co váš syn, jde ve vašich šlépějích?
Ne, nejde a vůbec nás to nemrzí. Chce se věnovat umělecké fotografii. To je krásný svět, svobodnější než ten herecký.
Ovšem jednu výhodu má. Odmala byl svědkem toho, že cesta k úspěchu nebývá lehká.
To je asi pravda. Já sama už si v mládí uvědomila, že zadarmo nic není a nebude. A kumšt je sice dar, ať už ho nazvete božím nebo genetickým. Ale měla jsem vždycky pocit, že je zapůjčený, že z něho musím skládat účty i platit daň. Samozřejmě nejen do státní pokladny...
Blanka Bohdanová: Život jako v pavučince
Nejznámější obraz české herečky, malířky a výtvarnice Blanky Bohdanové se jmenuje Život jako v pavučince a autorka podle něj nazvala také svou knížku vzpomínek. Tu si nadělila v roce 1995 k 65. narozeninám společně s výstavou obrazů v Galerii bratří Čapků v Praze. „V člověku je věčná touha vyprávět svůj příběh,“ řekla tehdy redaktorce Vlasty paní Bohdanová, když se jí zeptala, proč se vedle malování pustila do psaní. O tom, že je její příběh poutavý a rozsáhlý (na jeviště poprvé vstoupila v pěti letech), se můžete dočíst právě v knize, pokud ji tedy dnes někde seženete.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
