Téma našeho rozhovoru mě uvítalo bezzubým úsměvem od ucha k uchu. Čtyřměsíční Vojtíšek byl viditelně potěšen, že je o něho zájem, a pak už si jen spokojeně broukal. Maminka Simona byla zase viditelně potěšena, že já nebroukám, ale povídám si s ní také o herecké profesi. Simona je totiž na mateřské dovolené, a jak říká, občas už zavítá „mezi lidi“. Tím myslí mezi kolegy a diváky.

Kdy se přesně Vojtíšek narodil?

Datum porodu bylo vypočteno na 7. října, ale nejspíš se mu u mě tak líbilo, že se narodil o týden později, v pátek 13. října.

Jak jste ho v pátek třináctého uvítala na svět?

Zašeptala jsem mu do ouška, že je Vojtíšek z Vojtíškova a že ho strašně miluju.

Kdo ho držel v náručí jako první?

První byl samozřejmě jeho táta a hned po něm babička. Z přátel držela v náručí osmihodinového Vojtíška Dáša Veškrnová a přinesla mu krásný zlatý křížek.

Druhé dítě máte po devíti letech. To už jste na miminkovské plenky a kašičky skoro zapomněla. Jaký je ten návrat?

Užívám si ho a vůbec nepopoháním čas kupředu. Vychutnávám všechno, co k miminku patří, i ty noci, kdy spím jako na vodě a někdy po kojení už nezaberu. Užívám si i s Markem, který má k bráškovi moc pěkný vztah. Můj čas teď patří dětem, a je to, jako by každý den byla neděle.

Jenže nastupuje známé dilema - profese a mateřství...

Ne, obojí dohromady asi vůbec nejde. Něčeho se člověk musí vzdát, něco musí oželet. Do profese se vracím jen velmi zlehýnka a mohu si dopřát pouze takové „bonbonky“. Na mé mateřské scéně - vidíte, už jsem zase v mateřství! - v Divadle ABC si zahraju Natěrače, v Činoherním klubu Ženitbu a v Divadle U Hasičů (bývalé Divadlo Spejbla a Hurvínka, pozn. red.) mou oblíbenou tragikomedii s tím dlouhým názvem Stojím před hospodou - na vdávání pozdě, na chcípnutí brzy.

Kdo je s dětmi?

Velikou oporu mám v mámě, pro kterou jsou vnoučata, jak ona říká, „světlo mých očí“. A když nemůže máma, zaskočí velice milá sestřička z porodnice, se kterou jsem se spřátelila při narození Vojtíška.

Další dítě znamená novou pozvánku do dětského světa. Jaký je ten s Vojtíškem a Markem?

Je v něm spousta malých a velkých tajemství, které mi děti umožňují prožívat. Snažím se ty momenty nepropást, protože dítě vás málokdy pozve dvakrát. Jak dospělý nemá v ten okamžik čas, kouzlo je zrušeno. Někdy s Marečkem ležíme v posteli, držíme se za ruce a povídáme si. Šeptem. Nejdřív to bylo proto, že se nám tiché povídání líbilo, teď musíme šeptat, abychom neprobudili brášku.

Máte nějakou zásadu, podle které chcete syny vychovat?

Když se narodil Marek, dala mi radu moje teta Jaruška, která bezvadně vychovala dva syny: Dávej mu najevo lásku, často mu říkej, jak ho máš ráda, a za všechno, co dobře udělá, ho pochval, aby si uvědomil, že je strašně moc cenný.

Takže takové nepřetržité utužování dětského sebevědomí?

Podle mého názoru ano. Vždyť dítě se do nás dívá jako do zrcadla a podle toho, jak s ním zacházejí dospělí, si vytváří představu o sobě.

Jak Marek hodnotí vaše výchovné snahy?

Jednou mi udělal velkou poklonu, když řekl: Víš, mámo, já myslím, že děti si před narozením rodiče vybírají, protože já jsem si tě určitě vybral. Taková věta udělá radost!

Teď mě ale napadá, že jako herečka jste byla o maminky dost ošizená...

To je pravda, hraju spíš ženské s velkými city a velkým trápením, nebo potvory. Ale nedávno jsem maminku hrála, v televizním seriálu Hynka Bočana Když se slunci nedaří. Tuhle postavu jsem měla ráda, taky si prožila maminkovské trápení.

No a co ty potvory, třeba paní Erskinová v Natěrači, ta je od rány...

Natěrač je ukázková konverzačka a lidé v hledišti burácejí smíchy. Kromě veliké legrace má tahle komedie i dojemně lidský rozměr... No a co moje žárlivá Erskinová? Jde si to vyřídit s jednou nepohodlnou sokyní a nejde poprvé, takže se uvede takhle: „Té poslední jsem chrstla do ucha džin. Spravilo to sedm stehů. Ucho zůstalo v tý sklenici.“ Není to nádhera?

Nepodezírám vás, že podobně jednáte s kolegyněmi, ale přesto - řekněte mi něco o žárlivosti herecké, o rivalitě, kterou jste určitě u divadla zažila.

Ano, ta patří k divadlu. Ale k novinařině také, nebo ne?

Řekla bych, že ano. Ale pokračujte...

...no, a když je zdravá, bez nějakých podrazů a kliček, proč ne? V posledních letech si nemohu stěžovat, ale byly doby, kdy jsem odcházela od vyvěšeného obsazení a mou vysněnou roli hrála šťastnější kolegyně. Tuhle situaci zažil každý herec mockrát, a to je pak každá útěcha marná. A pak je ještě jedna rivalita, přímo na jevišti, a s dobrou kolegyní funguje báječně. Je to prima hnací motor, člověk cítí příjemné chvění a taková rivalita mě vždycky potěší.

Herečka má nejen kolegyně, ale i kolegy. Jaké máte vedle sebe na jevišti nejraději?

Vážím si citlivých partnerů a musím říct, že jsem na ně měla štěstí. Jak v pražských divadlech, tak při „kočování“ na zájezdových představeních. Ráda bych touto cestou pozdravila jednoho z nich - Petra Haničince. Hráli jsme spolu zatím jen jednou, ale stálo to za to! Strávili jsme rok a půl v O' Neillově hře Měsíc pro smolaře jako otec a dcera: Petře, uzdrav se! Čekáme na tebe!

Co teď bude s kočováním?

S tím je konec. Omezuji se pouze na Prahu a okolí.

Radikální změnu v životě i v profesi jste si naplánovala ve čtyřiceti letech. Při tomto rozhodování jste určitě vnímala věk víc než obyčejně.

Věřte mi, že horší je, když se léta čtyřicátá blíží, než když už jste v nich. Jednou mi doporučili knížku Konečně přes čtyřicet. Několikrát jsem ji měla v ruce, ale nekoupila jsem si ji. Nechtěla jsem číst o tom, jak je to fajn a jak mám být ráda, že léta třicátá končí a přichází jakési zmoudření, či co. Byl to strach. Tomuhle pocitu se asi žádná žena nevyhne.

Takže Vojtíšek vám to zmoudření rozmluvil?

Absolutně.

Autor: Jana Bednářová
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta

Související články