Našim prapředkům bojujícím o holé přežití by jistě ani na mysl nepřišlo pořídit si jeskynní garsonky a přebývat v nich osaměle. Až do 19. století byl za ideální považován rodinný přístup k životu. Například Marie Terezie porodila 16 dětí a po 44 let byla vzornou manželkou svého chotě Františka Lotrinského, přestože ten to s věrností nijak nepřeháněl. Mít děti a žít pospolu „dokud nás smrt nerozdělí“ lidem velelo jak náboženství, tak životní podmínky.
Kdo neměl partnera a děti, toho čekalo krušné stáří. Okolí na něj navíc pohlíželo jako na do značné míry příživníka, který svému „kmenu“ nic nedává, ale čerpá z něj výhody. Nejvíce se to projevovalo na vztahu k bezdětným ženám, pro něž označení „stará panna“ či „pláňka“ (= strom nerodící ovoce) ještě patřilo k těm vlídnějším.
Naproti tomu nezadaným mužům se říkalo „staří mládenci“ a pohlíželo se na ně s větším porozuměním jako na víceméně zábavné neškodné podivíny, či dokonce byli litováni, že měli v životě smůlu. To se ale v poslední době mění a tito muži jsou stále častěji považováni za „dětinské mamánky žijící v mama hotelech“, neschopné vlastního života a posedlé požitky.
Ponižující předsudek
Bohatá západní civilizace, k níž patříme, lidem vnukla přesvědčení, že smyslem a cílem jejich pozemského přebývání je užívat si. Pokud přitom rodinu a děti nechápou jako požitek, nýbrž jako zátěž, nesmí je do jejich pořízení si nikdo nutit. Že je to postoj poněkud protispolečenský, o tom svědčí nejnovější opatření v řadě zemí: například na Slovensku mají děti přispívat rodičům na důchod, v Česku zase stát zvyšuje důchod o pět set korun za každé vychované dítě.
V leckteré zemi na západ od nás by se ovšem proti takovým opatřením zvedl odpor lidí, kteří žijí „single“. Jakékoli zvýhodňování rodin či svobodných matek – například formou nižších daní – odsuzují jako „perzekuci“ osaměle žijících osob; v USA jsou mimochodem firmy, které svým zaměstnancům s rodinami poskytují příspěvky na dovolené, zdravotní pojištění apod. Protože „singles“ rychle přibývá, bojí se většina politiků proti jejich názorům otevřeně vystoupit, přestože v praxi podporují klasické rodiny či matky s dětmi.
Lidé žijící mimo vztah navíc v posledních letech začali tažení proti „single shamingu“. Tento „ponižující předsudek“ se projevuje především poukazováním na nezadanost té které osoby formou dotazů typu: „Kdy už se konečně vdáš, kdy se můžeme těšit na vnoučata?“ anebo „Nespěchej, však ty také jednou najdeš tu pravou/toho pravého.“ Snad nejhorší je poznámka: „Vždyť i ty si zasloužíš štěstí.“ Ta sugeruje, že momentálně dotyčná osoba šťastná nemůže být.
Takové dotazy jsou pokládány za absolutně nepřípustné, a to i v rámci rodiny. Stejně tak třeba pozvánky na různé akce s poznámkou „s partnerem/partnerkou“, či naopak vyřazování osob ze seznamů pozvaných, protože by svojí osamělostí mezi páry nezapadaly. Zcela nemyslitelný pak je názor, podle nějž jsou osoby bez partnerů nešťastné, „nějaké divné“, pobývající v „čekárně na vztah“, snadněji podléhající návykovým látkám apod.
Kdoví, zda by dnes mohl být natočen film Deník Bridget Jonesové, ve kterém titulní postava – mladá žena po třicítce – zoufale touží po pevném vztahu.
Vaše štěstí je to hlavní
V USA podle statistik z roku 1970 tvořily 40 procent domácností manželské páry s dětmi do 18 let, zatímco singles bylo pouze 17 procent. V roce 2012 však už singles představovali téměř polovinu všech Američanů a 27 procent domácností, přičemž klasických rodin s nezletilými dětmi bylo pouhých 20 procent. Tento trend dále pokračuje, takže podle současných odhadů se už singles podílejí na celkovém počtu amerických domácností více než třetinou.
Podle průzkumu seznamovací agentury Match více než 52 procent nezadaných lidí zažilo single shaming a bylo jim to nepříjemné. Dvě třetiny z nich jsou přitom údajně se svým stavem spokojené a nechtějí ho měnit.
Single shamingu začalo přibývat hlavně v souvislosti s pandemií koronaviru a nynějšími ekonomickými potížemi. Na internetu najdete popis řady protivných zážitků, které potkaly singles, a také mnoho rad, jak se vůči takovým situacím postavit. Hayley Quinnová z agentury Match například radí „nebránit se, ale upřímně říci, že je vám takto dobře a necítíte potřebu se za svůj stav omlouvat“. Jak dodává: „Vaše štěstí je důležitější než splnit něčí představu o prioritě vztahů.“
S tímto názorem by se ovšem absolutně neuplatnila v Asii ani v Africe, kde jsou pevné rodinné vztahy a nutnost v určitém věku vstoupit do manželství považovány za životodárnou samozřejmost; svým způsobem parodií na tyto přirozené vztahy jsou „rodiny“ italské mafie a jiných zločineckých uskupení.
Americká psycholožka Bella DePaulo, která se problematikou singles zabývá desítky let, považuje představu o „dokonale naplněném životě pouze v rámci rodiny s dětmi“ za mýtus a přežitek. Naopak přesvědčení, že singles jsou sobci a jejich životy musejí přinejmenším končit nešťastně, je podle ní zcela scestné. Jeho obecné přijímání prý může nezadaným způsobit velké psychické potíže, které si „určitě nezaslouží“.
Občasná samota neublíží
Psychologové se shodují, že občasná – dočasná – samota vcelku nikomu neublíží. Aspoň má člověk čas popřemýšlet o svém životě, srovnat si hodnoty a třeba se i rozhodnout, jak dál. To ovšem není programová samota, ke které se nyní ve světě uchylují desítky milionů osob a bojují o to, aby jejich přístup k životu nebyl považován za špatný.
„Neplatí, že ve vztahu jste ‚plus jedna‘ a mimo něj ‚minus jedna‘,“ říká Bella DePaulo. „Vždycky jste především sám/a sebou. Zda přitom máte na ruce prsten, není rozhodující. Ten prsten si ostatně můžete koupit sám/a jako znamení harmonického vztahu se sebou samou. Podle sčítání lidu z roku 2017 nebyla třetina všech Američanek nikdy vdaná – myslíte, že jsou kvůli tomu všechny nešťastné? Určitě ne.“
Otázku „Proč nejsi ženatý nebo vdaná“ považuje DePaulo za tak absurdní, že na ni na svém blogu Psychology Today radí odpovídat: „A proč ty nejsi vánoční stromeček?“ Podle psycholožky existuje mnoho šťastných cest životem a manželství je pouze jedna z nich. Současnost prý potřebuje oddělit hodnotu člověka od toho, zda žije ve vztahu a má děti. „Manželství je fetiš,“ soudí DePaulo a nabízí místo něj „kultivování sebepřijetím“.
To sice může mnohým jedincům zaručit příjemnou cestu životem, ale ta nemusí být spojená s reprodukcí. Přitom celý západní svět nutně potřebuje zvýšit porodnost. Jinak se budeme tak dlouho kultivovat, až nám přeroste přes hlavu nějaká jiná kultura…
Dokud nepřijdou děti
Součástí „kultury jedince“ jsou také „otevřené vztahy“. Ti, kdož chtějí využít své možnosti do poslední kapky, veřejně udržují milostné vztahy s více osobami najednou. Otevřené vztahy jsou časté třeba na studentských kolejích, někdy přetrvávají i po sňatku ve formě otevřených manželství. Jsou však provázeny řadou citových havárií a podle průzkumů se v nich jen málokdy daří vyplnit plány a představy, třeba že manželé odvrhnou vztahy s jinými osobami po narození dítěte.ZDROJ: časopis Květy, https://www.match.com/dnws/cpx/en-us/singlesinamerica/2018/#newDatingquiz, https://uk.match.com/p/dating-advice/lockdown-dating/matchs-dating-expert-hayley-quinn-give-you-tips-on-starting-virtual-dating-during-the-covid-19-lockdown/, https://www.psychologytoday.com/us/blog/living-single/202302/who-does-best-at-being-single