Strach je přirozená lidská emoce provázející nás po celý život. Mít obavu v nějaké neobvyklé situaci je v pořádku. Stáváme se obezřetnějšími a opatrnějšími.

Strach je v danou chvíli naším ochráncem. V okamžiku, kdy se běžný, pochopitelný a únosný strach mění v chorobný, stává se nepřítelem s názvem fobie. Těch existuje na světě několik stovek a jsou mezi nimi i takové, které mohou vyloudit úsměv na tváři. Třeba anatidaefobie. Člověk, který jí trpí, šílí z pocitu, že ho odněkud pozoruje kachna, a maniofobik blázní z toho, že se zblázní.

U někoho může být spouštěčem traumatický prožitek, ale také fyzické, psychické nebo sexuální zneužívání, které zažil buď on sám, nebo někdo z jeho blízkých. Existují lidé, kteří se se svou fobií narodili, jiní ji dost možná odkoukali od rodičů. Jinak řečeno, trpí-li otec nebo matka nějakou fobií, je vysoce pravděpodobné, že si ji dítě odnese do života.

Čtěte také

V případě potíží neodkládejte návštěvu lékaře

Čtěte také

Otoky, dušnost, únava a bušení srdce. Stále více lidí ohrožuje srdeční selhání

Ačkoliv je fobie strachem většinou bezdůvodným, dokáže jedince zcela paralyzovat a v mnoha případech naprosto ovládá jeho život. Stačí jen pomyšlení na původce obav, a dotyčnému se rozklepou kolena, polije ho studený pot, rozbuší se mu srdce a je mu na omdlení. Celá situace může dojít až do fáze naprosté ztráty kontroly nad sebou samým, nad vlastním myšlením či jednáním a může se dostat do okamžiku, kdy je člověk ve své vlastní mysli jen krůček od stavu šílenství.

Jsou děsy, které dokážou pěkně znepříjemnit život nejen fobií postiženého jedince, ale i lidí v jeho okolí. Když je například kvůli strachu z létání některého svého člena rodina jako taková omezena na cestování pouze v dojezdové vzdálenosti, případně jsou-li všichni ostatní vystaveni nepříjemnostem po dobu letu, může být aviofobie už docela velký problém.

Lada se létání bála odjakživa. A nebyl nikdo, kdo by ji přesvědčil o tom, že se mnohatunový kolos z nebes nezřítí. Jedno léto, na nátlak manžela i dětí, svolila k leteckému zájezdu k moři. Už týden před odletem nespala, ve stále ještě stojícím letadle sotva dýchala, při pojíždění na ploše si nehty rozdírala kůži na předloktí a při vzletu se přestala ovládat úplně. Hystericky křičela, že letadlo spadne a všichni se zabijí. Posádce i manželovi se Ladu podařilo zpacifikovat až po několika minutách a také za přispění alkoholu. Stejná situace se opakovala i při zpáteční cestě. Trvalo dlouho, než se Lada a její manžel z hororové dovolené vzpamatovali.

Čtěte také

Na bolesti zad má vliv i dýchání

Čtěte také

Bolí vás záda? U žen bývá na vině zatahování břicha a špatné dýchání

Je alkohol cesta?

„Alkohol obecně tlumí strach a úzkost z konkrétních věcí, představ, obav. Ale není to řešení v dlouhodobém horizontu. Jestliže víme, že budeme aktuálně vystaveni situaci, která v nás vyvolává stav nezvladatelné úzkosti, je možné využít psychofarmaka (anxiolytika), která se berou nárazově jen v dané situaci,“ říká psycholožka Jitka Douchová a dodává: „Celkově se dají fobie poměrně úspěšně terapeuticky léčit prostřednictvím kognitivně-behaviorální terapie.“ To znamená, že se s odborníkem zaměříte na situace, které ve vás děs vyvolávají, a budete se snažit je nějakým pro vás schůdným způsobem zvládat nebo se jim vyhýbat. Nebo už tím, že se na situaci předem připravíte a naučíte se ji zvládnout, ty nejhorší projevy paniky a strachu odbouráte.

Mezi vůbec nejčastější fobie patří strach z pavouků (arachnofobie) a strach z hadů (ofidiofobie). „Byl to takový nevinný vtípek, který pro Petru skončil katastrofálně. O její panické hrůze z pavouků se všeobecně vědělo, nikdo z jejích blízkých ani přátel si však neuměl představit, jak strašně ji jen pomyšlení na tohle zvířátko stresuje a ničí. Ta legrácka se udála na maturitním plese, kde po Petře hodil spolužák a zhrzený ctitel v jednom dokonalou napodobeninu tarantule. To, co následovalo, šokovalo všechny. Petra začala křičet a jako šílená ze sebe před všemi spolužáky, jejich rodiči i před celým učitelským sborem strhala sváteční šaty. Téměř nahou ji do svého saka zabalil a následně ze sálu odvedl sám ředitel školy. Oslava dospělosti dostala velmi trpkou příchuť a pro většinu zúčastněných tím okamžikem skončila,“ vzpomíná na dávný zážitek učitelka na gymnáziu Barbora.

Relativní novinkou ve světě fobií je lékaři zatím neuznaná trypofobie. Lidé, kteří jí trpí, mají jednoduše řečeno, chorobný strach z děr a důlků. Důvodem nepříjemných pocitů, které se mohou při pohledu na soubor různých dírek dostavit je ten, že evokují pocit nemoci, vyrážky, puchýřů nebo plísní čili věcí člověku veskrze nepříjemných.

Čtěte také

Divočejší sex, ale nižší kvalita spermií. To jsou následky kouření marihuany

Čtěte také

Kuřáci marihuany mají sice více sexu, lepší orgasmus, ale horší kvalitu spermií

Víš, proč nosím ty velký mikiny, mami?

Ve velkém se poslední dobou hovoří také o sociální fobii. Ta sice žádnou novinkou není, ovšem s ohledem na aktuální situaci u nás i ve světě se stává stále více skloňovaným problémem. Pocity úzkosti, deprese, smutek, apatie a další potíže jsou důsledky protivirových opatření, která se podepsala zejména na dětech. A samozřejmě nejen na nich. Izolace, ztráta přirozeného kontaktu s vrstevníky, pocit osamělosti, to všechno vede řadu mladých lidí k myšlenkám na sebevraždu, k sebepoškozování, ale i k poruchám příjmu potravy. Klára se zeptala kamarádky své dcery, jak se těší po dlouhodobé distanční výuce do školy? Čekala radost a nadšení, ale místo toho se v očích šestnáctileté Aničky objevily slzy. „Mám strach. Zvykla jsem si na to být sama. Nechci, aby se ke mně vůbec přiblížili spolužáci, které ani neznám!“ Nedalo jí to a stejnou otázku položila své vlastní dceři. Věděla, že odloučení nesla její puberťačka těžce, i tak ale měla pocit, že tu dobu snad zvládly se ctí. Opak byl pravdou. „Víš, proč nosím ty strašně velký mikiny s kapucou, mami? Protože se v nich můžu schovat před lidma. Nechci nikam jezdit, nechci, aby na mě někdo mluvil. Podívej, jak se mi klepou ruce. A to o tom jenom mluvím.“ Klára mlčela. Prohlížela si svou dceru a poprvé jí opravdu došlo, jak strašně se pandemie a celé to dění kolem podepsaly (nejen) na dětech.

„Dlouhodobá, původně nedobrovolná, sociální izolace dovedla hodně dětí, ale i dospělých k uzavření se do své vlastní osobní bubliny, která postupně poskytovala zdánlivé benefity – absenci nutnosti bezprostředně reagovat na druhé, nemuset být konfrontován s nutností řešit nějaké interaktivní kolizní nebo konfliktní situace, které jsou jinak běžnou součástí ,normálního‘ světa a života. To dovedlo postupně hodně dětí a mladých lidí do stavu jakéhosi zapouzdření se do svého vlastního osobního prostoru, který je bezpečný, protože ho máme pod svou kontrolou,“ říká Jitka Douchová a radí kudy z toho ven: „Pomalým, opatrným tréninkem v rámci osobních mezilidských kontaktů. Nejdřív je dobré vrátit si do své mysli předchozí život, své přednosti, zdroje svých bývalých jistot, které jsou naší součástí dál, jen byly na nějakou dobu zasunuty někam hluboko. Je dobré si umět říct, co máme na sobě rádi, co na nás mají rádi ti druzí, a to zase vyzařovat i navenek. Neboli – prvním důležitým krokem je návrat ke své zdravé sebedůvěře.“

Čtěte také

Jaké bylinky pomůžou právě vám?

Čtěte také

Bachovy kapky: Negativní povahové vlastnosti oslabují imunitu. Jak si pomoci

Do boje s fobií může jedinec vyrazit sám a pomalými krůčky ji udolat. „Hrůzu z myší pomohla Daně překonat její kočka, která své úlovky nosila na práh domu. Dana měla dvě možnosti. Buď neustále někoho žádat, aby těla odstranil, anebo to udělat sama. Druhá varianta byla jednodušší. Po nějakém čase se postavila tváří v tvář první mrtvolce, a z úctyhodné vzdálenosti ji odpinkla koštětem na druhý konec zahrady. Dlouho svůj výkon rozdýchávala, ale nakonec na sebe byla pyšná. Vzdálenost i odpor k těm stvořením se postupně zmenšoval, a Dana dnes celkem klidně odklízí tělíčka myší i myšáků a své kočce děkuje hned nadvakrát,“ popisuje cestu k částečnému překonání fobie Milada, kamarádka postižené ženy.

Když samoléčba nestačí

Na závažnější fobie samoléčba stačit nemusí. V okamžiku, kdy pro své strachy není člověk schopný dělat věci, které by měl nebo chtěl, pokud ho okrádají o svobodu a vnitřně ho zraňují, pak stojí za to obrátit se na odborníky. K léčbě se používají různé typy terapií, které pacientovi pomohou lépe nebo úplně zvládat krizovou situaci související s jeho strachy. Jednou z nich je už zmíněná kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která pracuje se změnou myšlení a chování. Další možností je expoziční terapie, kdy je dotyčný pod dohledem terapeuta přímo vystaven obávanému momentu nebo podnětu. V některých případech je léčba podpořena medikamenty. Pokaždé jde o jednu a tutéž věc: najít způsob kontroly nad myšlením i chováním.

Čtěte také

V mládí ženy chodí ke gynekologovi častěji, na pravidelné kontroly se ale nesmí zapomínat ani po menopauze

Čtěte také

Návaly, úzkost? Choďte na kontroly ke gynekologovi. Můžete si zachránit život

Voda, chlupy i ptáci

Nejčastější jsou tzv. zoofobie, tedy strach ze zvířat. Ty se dělí na další podskupiny: strach z hadů, pavouků, myší či hmyzu. Další známý problém je strach z výšek či uzavřeného prostoru. Seznam fobií je hodně dlouhý a může zahrnovat například chorobný strach z ptáků, vody nebo chlupů a vlasů. Hodně se mluví i o sociálních fobiích, třeba strachu z cizích doteků nebo strachu z mluvení před lidmi. 

Čtěte také

Koleno je obvykle první místo, kde se potíže objeví

Čtěte také

Bolest kloubů: Zkuste nejíst brambory, hovězí, rajčata a papriky. Nepijte kávu