Ještě nedávno jeho jméno téměř nikdo neznal. Letos už získal stříbrného slavíka a říká se, že je talent, objev, naděje… Stal se idolem patnáctiletých, protože jeho písně jsou mladým blízké, hodně se přibližují jejich vlastním pocitům.
„Ahoj, jsem Michal David,“ představil se mi sympatický černovlasý kluk a tím byly formality odbyty. A začali jsme si povídat. Povídat o tom, jak se stalo, že všechny jeho koncerty jsou vyprodané, že se jeho desky v prodejnách ani neohřejí, že mu listonoš týdně nosí okolo stovky dopisů od obdivovatelek. Sekání se zúčastnil i František Janeček.
„Když jsem v šestnácti letech začal hrát jako pianista ve skupině Kroky Františka Janečka, vůbec mě nenapadlo, že jednou budu také zpívat. K tomu mě později kapelník spíš donutil,“ řekl na úvod Michal David. A František Janeček dodal: „Když jsem poprvé slyšel Michala zpívat, řekl jsem si – to je ono! A tenhle můj šestý smysl mě nezklamal.“
Michal David: „Začal jsem zpívat písničky, které se mi prostě líbily a o nichž jsem byl přesvědčen, že by se mohly líbit i ostatním mladým lidem. Dávám přednost melodii, výrazné rytmice, a proto také přebírám některé jižní italské melodie. V současné době ovšem už spoléháme se skupinou na vlastní tvorbu, a na první LP desce budou, kromě jedné výjimky, písničky Františka Janečka a moje vlastní.“
František Janeček: „Kritika Michalovi často vyčítá, že zpívá jednoduché, lehké texty. On ale přece nemůže v jednadvaceti letech tlumočit závažné texty s hlubokým významem. To vyžaduje určité životní zkušenosti a prožitky, které zatím Michal nemá a ani vlastně mít nemůže…“
Michal David: „Za všemi úspěšnými vystoupeními a písničkami se skrývá obrovské množství práce celé kapely. Ostatně jako v každé činnosti, když se dělá s láskou a naplno…“
František Janeček: „Podíl kapely na úspěchu se dá určit velmi těžko. Řeknu to asi takhle. Nedá se říct, že by u nás nebyli zpěváci stejně talentovaní jako Michal, stejně pilní a pracovití. A přece nevyniknou. A to je asi ten rozdíl dobré kapely, sehraného tvůrčího kolektivu.“
Michal David: „Prvním mým větším úspěchem bylo finále Bratislavské lyry. Nikdo to nečekal, i pro mě samotného to bylo překvapení. Jinak mám velkou radost z druhého místa na Intertalentu a druhého místa v anketě Zlatý slavík. Ale úplně nejlepší pocit mám, když se při koncertu publiku moje písničky líbí, když lidem přinášejí radost a někdy si je zpívají se mnou… Už jsem ochutnal i některé nepříjemné věci, které s sebou nese popularita. Jednou z nich je i zvýšený zájem o mé soukromí, který někdy hraničí až s fraškou. Třeba jsem se dočetl, že se nejmenuji David, že je to jenom můj pseudonym. Tak jsem se pro jistotu hned podíval do občanského průkazu, ale opravdu… jsem David.
Související články
Snažím se, aby v mých písničkách bylo dost prostoru pro fantazii každého posluchače, aby něco říkaly, aby zvedly posluchačům náladu a zpříjemnily jim život. Proto v každém koncertu hraji a zpívám na sto procent, ať je to v Praze nebo kdekoli jinde. Prostě se snažím nezklamat ty, kteří si mě přišli poslechnout.
Mám rád všechny lidi, ale hrozně nenávidím lhostejnost, lakotu a sobectví, to, když se někdo za každou cenu stará jen o svůj prospěch. Člověk má být zdravě ctižádostivý, dělat všechno, jak nejlépe umí a pak si za svou prací stát. Vždyť poctivou práci naše společnost potřebuje. V každé oblasti, tedy i v kultuře.“
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1982
